Foyer Knihovny města Olomouce: M. Murgiová: Accabadora (italský mystický román, četla Ivana Plíhalová) L. Rebreanu: Adam a Eva (rumunský fantastický román, četli Markéta Machačíková a Petr Kubes) M. Lindstromová: Hosté (norský psychologický román, četla Vladimíra Včelná) Nádvoří Arcidiecézního muzea: A. Cruz: Kokoschkova loutka (portugalský román, četl Vojta Lipina) E. Itärantyová: Strážkyně pramene (finský dystopický román, četla Petra Konvičková) M. Murgiová: Accabadora (italský mystický román podruhé, četla Vendula Fialová) Radeckého sál Vlastivědného muzea: W. Herrndorf: Písek (německý experimentální román, četl Pavel Hekela) R. Lešem: Jestli je ráj (izraelský román, četli Adam Sychrow a Jan Ťoupalík) Stánek Českého rozhlasu na Horním náměstí: P. Kolitz: Back up (belgický román, četla Dita Vojnarová) J. Jonevs: Jelgava ’94 (lotyšská próza, četl Roman Vencl) Čtení ve foyer olomoucké knihovny se nesla především v dramatickém duchu, což vcelku korespondovalo s hlubokým prostorem chrámového charakteru lemovaným majestátním sloupovím. Vybrané ukázky z prvních dvou děl však u mne příliš nerezonovaly. Předpokládám, že to bylo způsobeno špatně vybranými textovými pasážemi, které nedostatečně vystihovaly specifickou atmosféru románů.

Velice příjemné bylo prostředí dalšího literárního zastavení, a to na nádvoří Arcidiecézního muzea. Dramatická ukázka z ekologicky laděného příběhu čajových obřadů za fatálního celosvětového nedostatku vody (finský román Strážkyně pramene) kontrastovala se zelení parku, ptačím švitořením a historickými kulisami Katedrály svatého Václava. V úryvku z experimentálního románu Písek, který zazněl ve Vlastivědném muzeu, se jevila jako experimentální především zprostředkovávaná svědecká perspektiva. Příliš důkladný přednes však místy poněkud odváděl pozornost od textu, ačkoli přednést popis události, jíž se účastnilo několik postav, jistě nebylo snadnou záležitostí.

V devět hodin bylo skutečným zážitkem ve ztemnělém Radeckého sále čtení Jana Ťoupalíka o životě ve vojenské pevnosti. Jistě to bylo dáno skvěle vybranou částí textu, která byla přímočaře charakterizační a disponovala specifickým humorem i odpovídajícími jazykovými prostředky, stejně jako zapůsobil zaujatý, energický, ale nepřehrávaný přednes s dobře položenými akcenty, včetně výborné atmosféry, kterou si ovšem spolu se mnou vychutnávali pouze čtyři další posluchači.

Z románu Back up, pojednávajícím o člověku, jenž je upoutaný na lůžko a neschopný komunikace, tedy trpí tzv. syndromem uzamčení, se četlo před stánkem Českého rozhlasu na frekventovaném Horním náměstí. Bez úvodního kontextu však text vyzníval pouze jako mnohá variace vzpomínkové prózy. Navíc se Horní náměstí ukázalo poněkud nepohodlným, protože usazení posluchači museli snášet zkoumavé pohledy procházejících. Za mé účasti zde nedošlo ani na efekt spontánního zapojení, že by se někdo z kolemjdoucích zastavil nebo přisedl a doposlouchal předčítané, přemožen zvídavostí. S padající tmou však rostl pocit soukromí a s ním možnost vychutnat si předčítané. Bohužel i zde klesal počet posluchačů.

Druhou částí programu bylo čtení Romana Vencla z knihy Jelgava ’94 Janise Jonevse z Lotyšska, kterou jsem navštívila na závěr. Když jsem dorazila na poslední štaci ve 22.30, byla jsem zpočátku jedinou návštěvnicí. „Tak tedy pro vás, slečno,“ uvedl Roman Vencl a pustil se do důrazného přednesu vzpomínek ze života lotyšských heavymetalových fanoušků. I přes slabou posluchačskou účast bylo právě toto poslední čtení (spolu s přednesem Jana Ťoupalíka ve Vlastivědném muzeu) tím nejlepším. Opět se jednalo o výsek textu, ve kterém se dalo i při poslechu snadno zorientovat a posluchač si mohl vychutnat ironické naladění protagonistů příběhu v rázném podání s bohatou dikcí.

Přes subjektivní preference a hodnocení působil představený koncept veřejných čtení s procházkou jako podnětný a osvěžující. Poněkud překvapující však byl nízký zájem Olomoučanů, kteří výrazně nevyužili jedinečnou možnost seznámit se s novými zahraničními přírůstky v češtině v podání zaangažovaných profesionálů. Programová nabídka byla bohatá a tematicky dostatečně různorodá. Zároveň představila díla jak z literárně exotických končin, jako je Rumunsko, Lotyšsko či Izrael, tak z „módních“ severských literatur. Snad větší propagace by pomohla tuto jinak velkoryse pojatou a širokospektrálně zaměřenou akci s mírně festivalovým nádechem rozpohybovat.

Petra Kožušníková