„Strana samozřejmě divadla kontrolovala. Před každou premiérou se musela dělat předváděčka pro někoho z okresního výboru KSČ, který měl za úkol odhalovat politicky závadné věci. Pokud je našel nebo si myslel, že je našel, musely pryč,“ uvedl Krejčí, který hrál před sametovou revolucí v Uherském Hradišti, Ostravě a v Olomouci.

Straníci, kteří divadlo dozorovali, podle něj dramatickému umění většinou nerozuměli. Snaha cenzorů se přesto někdy míjela účinkem. A to díky invenci herců, kteří do představení různými způsoby „pašovali“ narážky na socialistický režim.

Představa, že by československá divadla mohla před listopadem 1989 hrát jen budovatelské hry sovětských autorů je ale podle něj lichá. Koneckonců o tom svědčí zmiňovaný Dostojevskij. „Taky Shakespeare, Čechov nebo Gogol se hráli. Dá se říct, že obecně proti klasikům soudruzi výhrady neměli,“ popsal Krejčí.

A co se určitě hrát nesmělo? „Především soudobí britští autoři, kteří pro bolševika představovali buržoazní úpadek. Přesto tvrdím, že se u nás před listopadem 1989 hrálo dobré divadlo. Záleželo především na režisérovi, jak se k tomu postavil,“ podotkl herec.

Aktivní účastník olomouckých listopadových událostí v roce 1989 pád režimu samozřejmě uvítal. Ale. “Po revoluci zákonitě nastal v repertoáru divadel obrat, což je samo o sobě dobře. Někdy ten obrat ale byl až moc na sílu.“

(lds)