Režisér musí být i drsně upřímný

Mladá fronta DNES, 29.6.2021

Vilma z Kameňáku, psycholožka Jarmila z Ordinace v růžové zahradě nebo Raněvská ze hry Višňový sad. I díky těmto rolím si diváci oblíbili herečku Janu Paulovou. Posledních pár let se věnuje také divadelní režii. Nedávno měl v olomouckém Moravském divadle premiéru Revizor v jejím podání. Je nadčasový a patolízalství nesmrtelné, říká Paulová.


S olomouckými herci Jana Paulová novátorsky pojala slavného Gogolova Revizora. Kvůli covidu se premiéra o dva měsíce opozdila a hrála se ve venkovních prostorách na Výstavišti Flora.


„Nadčasovost Revizora mě bavila,“ říká herečka Paulová o svém nejnovějším režisérském počinu. Jeho reprízy jsou naplánované na podzim. První poprázdninová se odehraje v pondělí 6. září.

Těšila jste se na premiéru? 

Těšila je silné slovo. Cítila jsem spíš nervozitu, aby vše klaplo. Přiznám se, že jsem nebyla úplně nadšená, že se divadlo rozhodlo ji udělat venku, protože představení nebylo vytvořené pro open air, ale pro divadlo. Ale ukázalo se nakonec, že i když bylo vedro a v parku jsme se přetahovali o zvuk s hudební produkcí, vznikaly momenty, které se mohou stát jen pod širým nebem. Křik pávů a holuba prolétajícího nad hlavami herců okamžitě kolegové vzali do hry a diváci se tím bavili. 

Jaké bylo olomoucké publikum? 

Jezdím sem pravidelně se svými komediemi, které hraju v divadle Kalich, a pokaždé se na zdejší publikum těším. A nezklamalo ani při premiéře Revizora. Jsem za to šťastná, protože divák je pro mě celý život tím, kdo dává smysl všemu, co děláme. 

Vaši rodiče vás v Olomouci počali a několik let tam také žili. Máte k městu i jinak blízko? 

Olomouc miluju. Jezdím sem už léta pravidelně s komediemi divadla Kalich a jako host jsem tu nazkoušela a hrála Raněvskou ve Višňovém sadu. Mám tu i přátele. Například Ivanku Plíhalovou, s kterou jsem se poznala při Višňáku, a teď i kolegy, s kterými jsem pracovala na Revizorovi. Ráda se za nimi budu vracet. Olomouc ve mně vyvolává pozitivní emoce. Říkala jsem si, že bych tady klidně mohla žít. 

Je Morava úplně jiný svět než například vaše rodná Praha? 

To není úplně něco jiného, protože všude žijí jak skvělí lidé, tak i ti ostatní. Je ale pravda, že Moraváci jsou otevřenější, často vstřícnější a srdečnější. Na Moravu jezdím roky. Jako mladá jsem pravidelně mířila za přáteli do Dolních Bojanovic a ve Velkých Bílovicích mám velkého kamaráda, úžasného vinaře Stáňu Mádla. No a taky léta hraju s Pavlem Zedníčkem, který je Moravák jak vyšitý. 

Talentovaní srdcaři

Většina vašich kolegů z Revizora je z Moravy. Myslíte, že důvodem vašich dobrých vztahů je právě jejich otevřenost? 

To s tím nesouvisí. Jsou to nesmírně talentovaní herci, srdcaři a totální profesionálové. Byla to naše společná práce, šlo nám o stejnou věc a chápali, že nemůžu říkat jen příjemné věci. A tak jsem teď za ně šťastná, že je publikum přesvědčilo o tom, že ta cesta je správná. 

Co je na práci režiséra s herci nejtěžší? Je to ta drsná upřímnost? 

Nejtěžší je nejspíš to, že režisér musí někdy herci říct, že je něco nad jeho síly a momentálně na to ještě nemá. Tím, že jsem sama herec, tak vím, jak je taková upřímnost někdy bolestná. Na druhou stranu nejde nadřazovat vztahy nad profesí, protože na konci je divák, který si koupí lístek do divadla a věnuje nám svůj volný čas. 

Máte nějaký režisérský vzor? 

Jako herečka jsem se setkala se spoustou režisérů. Znám na vlastní kůži, co může herce zablokovat a co otevřít. Nevadí mi, když se v zápalu tvorby dozvím na svou adresu drsnou pravdu, ale pokud je to jen proto, aby si někdo zvýšil sebevědomí a autoritu, tak mám chuť vzít nohy na ramena. Zažila jsem kdysi úžasné zkoušení O‘Neilovy hry Smutek sluší Elektře s Miroslavem Macháčkem, a přestože uměl být opravdu drsně upřímný a některé jeho připomínky jsem i obrečela, naučila jsem se víc než za čtyři roky DAMU. Byl do práce hluboce ponořený, nadšenec, absolutní puntičkář a čtyři hodiny zkoušky neexistovalo nic jiného než divadlo. Chtěl z jeviště slyšet pravdu a byl alergický na jakoukoli hereckou manýru. A to je možná vzor, na který se ptáte. Já k téhle práci přistupuji podobně, jen jsem malinko větší diplomat. 

Jaké jsou vaše nepříjemné zkušenosti s režiséry? 

Někteří si mě rovnou zařadili, aniž by se mě snažili poznat. Měli pak pocit, že čím hůř se ke mně budou chovat, tím víc mě zbaví mého ega nebo nějaké pseudonafoukanosti, kterou si automaticky odvodili od mého zjevu. Nikdy je ale nenapadlo, že ničím takovým netrpím a že mě tímto přístupem úplně zablokují. To jsem pak opravdu některá natáčení protrpěla. A pak zase přišel naopak někdo, kdo mi dal důvěru a zároveň řekl, co bych mohla udělat jinak, abych byla lepší. 

Jaké máte režisérské cíle? 

Už si moc žádné konkrétní cíle nedávám. Ale právě režijní práce je něco, v čem jsem se našla. Co se týká Revizora, Moravské divadlo mi dalo úplnou svobodu, a protože netrvalo na klasické verzi, tak jsem od začátku mohla svobodně pracovat na úpravě, slovo od slova. Zažila jsem krásné zkoušení s mimořádně talentovanými herci. 

Proč jste se rozhodla, že zkusíte místo herectví režírovat? 

Poprvé to bylo z nutnosti, protože nám režisér těsně před zkoušením odešel šéfovat divadlo na druhý konec republiky, a vzhledem k tomu, že jsem všechna naše představení pořád vylepšovala a měnila, se tomu ani nikdo z kolegů nedivil. 

Na jaké hry ráda vzpomínáte? 

Byla to třeba představení S Pydlou v zádech nebo Někdo to rád horké, kde jsem hrála Sugar, nebo Cikáni jdou do nebe, kde jsem hrála hlavní roli Rady. A pak samozřejmě jsou to naše komedie, které vznikly pro divadlo Kalich. S Pavlem Zedníčkem jsme tam přinesli činohru a například hra Bez předsudků měla skoro pět set repríz, takže tam na co vzpomínat je. 

Proč jste tedy nabídku na Revizora vzala? 

Byla to výzva. Čím víc jsem se do Revizora nořila, tím víc mě bavilo, jak je nadčasový a jak jsou nesmrtelné vlastnosti, jako je pokrytectví a patolízalství. A pak také jak dokážou lidi obdivovat a zbožňovat různé „celebrity“, aniž by za nimi byla jakákoli skutečná práce nebo talent. A to je téma našeho Chlestakova. 

Jaké změny jste ve hře udělala? 

Přepsala jsem ji do současného jazyka, vyhodila ruské reálie, příběh se může dít kdekoli. Kostýmní výtvarnice Samiha Maleh oblékla postavy do oblečení, které se nosilo před deseti dvaceti lety. A já chtěla od herců, aby hráli tuhle komedii co nejpravdivěji a nejcivilněji. 

Jak dlouho jste Revizora zkoušeli? 

Zkoušeli jsme od začátku února do konce března. S premiérou jsme museli počkat další dva a půl měsíce. Ale mí kolegové herci jsou tak skvělí, že se z toho, co jsme nazkoušeli, za tu dobu nic nevytratilo. 

Kolikrát se bude představení opakovat? 

Bude se hrát tak dlouho, dokud o něj bude zájem diváků. A já po premiéře začínám věřit, že to nasazení a radost, s jakou herci představení hrají, bude dělat radost i divákům.


Klaudie Břeňová




6.8.2021