Absolventka brněnské konzervatoře objížděla na konci sedmdesátých let všechna divadla a už to vypadalo, že nastoupí do Plzně. Pak se ozval šéf brněnské operety. 

„Tam se mi moc nechtělo, protože jsem s operetou neměla zkušenosti, ale mohla jsem zase zůstat na Moravě,“ vzpomíná úspěšná zpěvačka. Zůstala tak navíc kousek do domova, od rodného Znojma. Její první rolí byla Líza v Zemi úsměvů. Po dvou letech přestoupila do Olomouce, kde mohla zpívat operu, ke které více inklinovala. 

„V prvním angažmá jsem dostala školu života. Až tady jsem zjistila, co se v divadle dělá a nedělá. To, že vás angažuje šéf, neznamená, že jste hvězda. Pomalými krůčky si musíte všechno získat a obhájit,“ konstatuje a dodává, že v divadle se hlavně zdraví, nepíská se, nedávají se nohy s botama na stůl, na jevišti a v portále se nejí. V hledišti taky ne. „Jsou to věci, které dělají divadlo divadlem. Jsou to nepsané zákony, které dělají divadlo voňavým a výjimečným.“ 

Každý den je hlasu potřeba něco dát, hlasivky jsou sval, existuje spousta hlasových cvičení. „Je potřeba udržet se v kondici.“ Před představením proto chodí zpěváci do divadla minimálně hodinu dopředu. Musejí se rozezpívat, připravit se, obléknout do kostýmu, projít si scénu. „Když mám velkou roli, tak je to ještě dříve,“ říká Zdeňka Mollíková. 

„Člověk by prý neměl moc vzpomínat, je to údajně známka stárnutí. Ale já vzpomínám. Když slyším nějakou operu, tak užasnu, že jsem byla schopná zpívat tak vrcholné role,“ usmívá se. 

Její první rolí v Moravském divadle byla Zuzana Vojířová, krásná dramatická role. A přicházely další, od začátku tak byla hodně vytížená. Vzápětí ji oslovilo pražské Národní divadlo, kde dvanáct let hostovala. Přišla i nabídka na angažmá, ale zasáhl osud, protože Zdeňka Mollíková otěhotněla.Zaječí úmysly nikdy neměla. Možná i proto, že dostávala další nabídky na hostování. Třeba do brněnské opery. Nebo na koncerty s Moravskou filharmonií. 

Dita Vojnarová