Pro olomoucký soubor ovšem režisér David Šiktanc připravil novou úpravu, kdy děj přenesl do současné Francie, kamsi do luxusního wellness centra mezi nudící se movitou honoraci. Zpřítomnění příběhu dnešnímu divákovi konečně ve svém komentáři důrazně slibují i postavy obou hlavních hybatelů děje – vikomt de Valmont (Petr Kubes) a jeho někdejší milenka, markýza de Merteuil (Vladimíra Včelná), kteří se v rámci svých zvrhlých hrátek rozkošnicky touží pomstít jeden druhému.

Román v dopisech není nejsnadnější předlohou pro divadelní zpracování, a tak se snaha vsadit na jistotu populárního díla může snadno proměnit v lítý boj s původním textem. Šiktancovi se nicméně daří budovat pozoruhodný tvar, kdy prolíná linii osobního boje obou manipulátorů – nejednou v rámci zcizovacích momentů v ostrých filmových střizích zručně vystupujících z rolí – s rovinou víceméně chronologicky uspořádaného děje přibližujícího osudy ostatních postav, jejich obětí. Jistý problém ale nastává v okamžicích, kdy Šiktanc hrdinům vkládá do úst rozmluvy nad závažnými aktuálními problémy, jako je například uprchlická krize. To bohužel bez zásadnějšího rozvinutí do širších souvislostí a s výraznější motivací postav vyznívá leckdy zbytečně tezovitě a není to využito ani k důrazně ironickému pohledu na zhýralou společnost. Tyto aktualizace pak také místy utlačují i ono hlavní románové téma milostných manipulací, které – ač zasazeny do uvolněnější doby 21. století – absurdně vyznívají mnohem krutěji než v předloze, jako je tomu v případě scény znásilnění Cecilie Valmontem.

Olomoucké Nebezpečné známosti tak zůstávají široce rozkročeny mezi minulostí a současností, přičemž svádějí spíše obecnější souboj mravnosti a perverze a nabízejí především formálně propracovaný tvar, v němž jsou emoce často přehlušovány touhou po vnějškové dokonalosti.

Pavla Bergmannová