Nápoj lásky chutná opojně

17. 10. 2011 / Napsali o nás
První operní premiérou nové sezony byla v Moravském divadle Olomouc slavná Donizettiho buffa Nápoj lásky. Jde o oblíbený titul s vděčným námětem z italské vesnice, kdy nesmělý mladý rolník Nemorino usiluje o bohatou místní fešandu Adinu. Ta nápadníka odmítá, ale nakonec přece jen bude ruka v rukávě. Než se tak stane, musí kartami osudu zamíchat ještě seržant Belcore a hlavně „doktor“ Dulcamara, který Nemorinovi na kuráž namíchá onen „nápoj lásky“.

Už dlouho nebylo v hledišti tak živo jako tentokrát. Hostující režisér Oldřich Kříž úsměvný příběh jemně aktualizoval a hlavně ho prošpikoval nejednou vtipnou pointou, která divákovi polechtá bránici. Olomoucký Nemorino je tu přímo traktoristou, který si to ke své vyvolené přihasí právě na svém výrobním prostředku, a to takřka až do předzahrádky cukrárny, kterou tato lepá kráska vlastní a kde také obsluhuje své hosty.

Po sličné cukrářce nicméně prahne i vyžilý prostopášník Belcore, jehož velkolepé entrée provází nejen minirota podřízených vojáčků, ale především obrovské dělo. S takovým monstrem si Belcore pohrávat nemůže, a tak se vyžívá v manipulaci s jeho maketou, v ústí jejíž hlavně trčí rudý květ adresovaný spanilé cukrářce. S etiketou si Belcore problémy nedělá, rád se promenuje mimo jiné v jakémsi nezavázaném odrbaném županu, přičemž jeho holé tělo zahalují barevné trenýrky. Vesnickou atmosféru dotváří silueta věžičky kostelíka, pozadí scény tvoří velká narůžovělá stěna, v jejíchž průzorech lze spatřit nejen vzrostlé stromy a skaliska, ale i stožár s rozvodem vysokého napětí.

Scénu a kostýmy navrhl hostující Jan Kříž, který vesničany oblékl do pracovního – jako by právě přišli z pole. Nechybějí proto seprané džínsy, něco jako montérky a podobně, jen aby to bylo pohodlné, když už to oku záměrně neladí! Počítače a mobily chybějí, takže o současnost zřejmě nejde. Spíše je to retro, ale ne nějak hluboce vzdálené, protože traktor, elektrický rozvod a třeba i sluchátka, z nichž se linou vysokodecibelové pecky, jistě nejsou výdobytkem takového devatenáctého století. Důležité je, že všechny posuny a vtípky nejdou proti Donizettimu.

Ze sólistů kraloval mladý basista Jiří Přibyl jako „doktor“ Dulcamara. Pěvec vládne pěkným a zvučným hlasem, srozumitelnost zpívaného slova byla snad až příkladná. V Přibylově podání se komika postavy připomínala nejen v hlase, ale i v suverénním a pěkně uvolněném hereckém projevu.

Výkony ostatních sólistů rostly snad s každou přibývající stránkou partitury. Platí to jak pro hostujícího barytonistu Filipa Tůmu coby Belcora, tak pro ústřední milenecký pár, respektive pro Milana Vlčka jako Nemorina a Elenu Gazdíkovou v roli Adiny, která se od diskutabilního začátku (až „subretně operetní“ témbr) prozpívala k vítěznému finále.

Postavu celkem epizodní Gianetty režisér spolu s výtvarníkem zvýraznil tím, že tato (v jejich pojetí) postarší matrona nejen studuje Kámasútru, ale především barokně zbytnělými tělesnými proporcemi s až obludně monstrózním zadkem rozesmává už od podívání. Oč méně musela sopranistka Lea Vítková zpívat, o to víc se v takto barokně oplácané kadečce vyžívala herecky.Hudebně Nápoj lásky nastudoval a premiéru se solidním, nikoli však nadprůměrným výsledkem řídil Tomáš Hanák. Až se reprízami sklíží souhra orchestru se sólisty a hlavně se sborem, bude tento operní olomoucký „nápoj lásky“ ještě opojnější…

Vladimír Čech

Olomoucký deník, 17.10.2011