* Půl roku v olomouckém angažmá a hned ocenění za nejlepší výkon...

Nečekala jsem to, bylo to pro mě milé překvapení. V souboru je určitě hned několik kolegyň, které by si tu cenu zasloužily.

* Dostala jste ji ale vy. Šéfa souboru, který o ocenění rozhoduje, jste musela přesvědčit i ztvárněním Lízy v Hraběnce Marice. S operetou přitom mnoho zkušeností nemáte.

To je pravda, zatím jsem hrála pouze ve Straussově Netopýrovi v poněkud netradičním nastudování Ondřeje Havelky. Takže role Lízy pro mě byla tak trochu výzvou. Čekalo mě více textu a také hodně tancování. Pěvecky asi Líza sedne leckomu, mě ale stoprocentně sedla i charakterově, což je ideální. Šitá na míru mi byla role Barči ve Smetanově Hubičce, kterou jsem už dělala jako členka souboru.

* Operety mají v repertoáru MDO své neotřesitelné místo. Dá se očekávat, že v nich budete vystupovat častěji. Nevadí vám to?

Určitě ne, já ráda na pódiu hraju. Samozřejmě je ale potřeba, aby člověk dostal pěvecky vhodnou roli.

* O operetách se říká, že vyhovují konzervativnějšímu publiku spíše starších ročníků.

Na to, abych mohla soudit olomoucké publikum, jsem tu ještě příliš krátkou dobu. Pravdou ale je, že snad až na Prahu chodí do našich divadel spíše starší generace. Takže Olomouc v tomto ohledu není žádnou výjimkou.

* K další novince vaší kariéry, byť je už z ledna: Poprvé v životě jste ve stálém angažmá, proč jste se pro něj rozhodla?

Řeknu to tak. Určitě je příjemnější mít stálou práci, stálý zdroj příjmů, vědět, že za vás někdo platí zdravotní a sociální pojištění. Já byla dlouho na volné noze, vím, o čem je ta nejistota. A proč právě stálé angažmá v Olomouci? Protože se mi tu líbilo od začátku, Olomouc mi prostě sedla, jak se říká, na první dobrou.

* V čem vám Olomouc tak vyhovuje?

Těch důvodů je víc. Mám tu osobní vazby, líbí se mi město jako takové a také se příjemně cítím v souboru, jsou tu fajn kolegové.

* Ptal jsem se na to i proto, že jsem slyšel od několika lidí, kteří chodí na operu pravidelně, řečnickou otázku, proč sopranistka vašeho formátu zpívá v Olomouci...

Nevím, co na to říct, já se takhle vůbec necítím.

* V Moravském divadle jste se objevila poprvé na podzim 2012, kdy jste jako host získala hlavní roli v opeře Lucia di Lammermoor. Jak jste se k ní dostala?

Nabídl mi ji režisér této inscenace Martin Otava, se kterým jsem už spolupracovala na Náměsíčné při hostování v libereckém divadle. Stálé angažmá v Olomouci mi nabídl šéf zdejšího souboru opery a operety Miloslav Oswald. Neváhala jsem ani vteřinu a na nabídku kývla.

* Jste zvyklá hostovat, vystupovat v zahraničí. Nebála jste se, že vás stálé angažmá na Hané bude v tomto ohledu poněkud svazovat?

Je pravda, že letos jsem toho, co se týče ciziny, moc nenajezdila a další zájezdy se teprve rýsují. Takže zatím nevím, jak to bude. Nicméně, co se týče hostování v našich divadlech, to pokračuje. V současné době zpívám jako host v Liberci a v pražském Národním divadle.

* Když jsme u dojíždění, vy v Olomouci nebydlíte, že?

Ne, jsem z Prahy. Někdy přijíždím do Olomouce opravdu na knap, zatím to ale zvládám.

* Cestování mezi Prahou a Olomoucí je teď hodně aktuální, začíná nová divadelní sezona. Těšíte se na nějaký konkrétní premiérový titul?

Určitě se moc těším na Verdiho Rigoletta, ale i na operetu Perly paní Serafínky, a to hlavně kvůli osobě paní režisérky Dagmar Hlubkové, protože práce s ní je pro mě vždy osvěžující. A zvědavá jsem také na Kouzelnou flétnu, kterou jsem si už vyzkoušela v Praze.

* Rolí jste už ztvárnila hodně. Máte nějakou tu vysněnou, tu, kterou byste si jednou chtěla zahrát?

Obecně mám ráda belcantové role. Lucia di Lammermoor se mi už splnila, totéž platí i o Náměsíčné. Ještě mi ale chybí Zerbinetta z opery Ariadna na Naxu. A taky Tosca, kterou si ale nikdy nezazpívám, protože na ni nemám hlas.

* V minulosti jste nahrála několik CD. Co vás baví či naplňuje víc – studio, nebo pódium?

Pro mě je rozhodující publikum. Za studio bych ho určitě nikdy nevyměnila.

* Dá se nějak přiblížit, co vám divadlo dává?

Bude to znít jako klišé, ale neumím odpovědět jinak. Divadlo je moje životní náplň, práce, která mě baví, je mým koníčkem. Jsem ráda, že se mi to takto podařilo skloubit. Víte, už si ani neumím představit svoji existenci bez divadla. Neomrzí se mi to propojení s publikem, to, že můžu lidem zprostředkovat energii, která je tady shůry daná a která diváky obohatí o prožitky, jež ani oni sami nedokážou popsat.

* Chtěla jste se věnovat hudbě už od mládí?

U nás se říká, že jsem dříve zpívala, než jsem chodila. Jako dítě jsem vždy navštěvovala nějaký ten sboreček a také jsem se v lidušce učila na housle. Původně jsem na ně měla chodit i na konzervatoř. Zjistilo se ale, že mám při hře na hudební nástroj nepřekonatelnou trému. Prostě to nešlo, zpěv mě vysvobodil.

* Prosím?

Je to tak, jak říkám. Na hudební nástroj bych před publikem prostě hrát nemohla.

* Vždyť před ním zpíváte, jaký je v tom rozdíl?

Obrovský. Při zpěvu totiž pracujete se svým vlastním tělem, tedy s tím, co máte dané od přírody, kdežto nástroj je něčím, co je vně člověka. Měla jsem hrůzu z toho, jestli ho ovládnu.

* Jste z muzikantské rodiny?

Všichni od nás mají nějakým způsobem k umění blízko, třeba příbuzenská větev z Liberce, to jsou herci a žongléři. Profesionálně se ale hudbě věnuju jen já.

* Vždy jste měla jasno, že to bude hudba vážná?

Ano, už jako dítě jsem chtěla dělat vážnou hudbu. Vlastně ještě jsem trochu koketovala s jazzem, který mám moc ráda, a když je k tomu příležitost, tak si ho zazpívám.

* Cenou náš rozhovor začal a také skončí. Ta olomoucká není vaší první, ocenění máte několik. Dají se srovnat?

Srovnávat se dají jen těžko, každá je něčím specifická a každé si vážím. Nicméně metou nejvyšší je v Česku Mezinárodní pěvecká soutěž v Karlových Varech, kterou se mi podařilo vyhrát.

Vladimír Onderka