Frida Kahlo je Renáta Mrózková. Alespoň ty dvě hodinky na jeviště je to splynutí dvou osobností. Přiznal to tvůrce inscenace Robert Balogh, který roli malířky tvořil Mrózkové na tělo, své sžití s postavou potvrdila i sama baletka. A je to znát. Zatímco ostatní hrají, respektive tančí, ona rolí žije. Představení stojí a padá právě a jenom s její osobou.

Přiznám se bez mučení: viděl jsem to třikrát. Kromě premiéry ještě dvě zkoušky. Možná proto jsem jako divák informovanější a shovívavější. Tvůrčí proces byl totiž mimořádně složitý a představení možná aktéři připravovali dlouho, poslední krejčovské úpravy na něm však byly šity mimořádně horkou jehlou. Frida v pondělí byla úplně jiná než ve středu a i ta středeční se hodně lišila od té, kterou nakonec divadlo představilo v pátek divákům. Balogh je kreativní tvůrce a svou schopnost doslova dirigovat na place desítky tanečníků už v Olomouci prokázal mnohokrát, naposledy při mimořádně úspěšném Louskáčkovi. Je však pochopitelné, že napoprvé se to bez chyb a škobrtání neobejde.

Foto: Jan Procházka

 Ten příběh je díky filmu docela dobře známý. Frida Kahlo pocházela z Mexika, kde také prožila svůj krátký život poznamenaný mnoha tragédiemi. V mládí při nehodě autobusu utrpěla vážná poranění páteře, ze kterých se vlastně nikdy nedostala, bolestí trpěla až do smrti. Příliš šťastné nebylo ani její manželství s malířem Diegem Riverou, sukničkářem, který byl v té době na výsluní. Své jediné dítě potratila. Přesto neustále bojovala, útěchu nacházela zejména ve svých obrazech. Přestože už za života se stala poměrně slavnou, světové proslulosti dosáhlo její dílo až po smrti. Zemřela ve věku sedmačtyřiceti let. To všechno dokázal Balogh do svého představení dostat.Na začátku se objeví mladičká Frida, vzápětí přijde první katastrofa, nehoda, po které následuje dlouhé období bolesti. Její tělo si mezi sebou přehazují síly dobra i zla: jakési smrtky a lékaři. Frida létá vzduchem, je vláčena, občas se bojíte, aby ji neroztrhali na kusy. Postupně ale dobro vítězí, Frida začíná malovat, následuje geniální scéna s berlemi, nad kterými se chvíli i vznáší, seznamuje se s Diegem (Ivo Jambor) a přichází velké finále první půlky: erotická scéna, spíše romantická a ladná než živočišná. Tady se však poprvé ukazuje, jak jsou Jambor s Mrózkovou sehraní. Máte pocit, že se díváte na jedno tělo, které se od sebe na krátké okamžiky odděluje, aby vzápětí opět splynulo. Zakrátko následuje i třešnička na dortu v podobě svatby, kterou první půlka končí. Má to spád, pořád se něco děje, na jevišti je většinou tolik lidí, že stejně sledujete jenom ústřední dvojici a málo si všímáte, jestli ostatní dotahují pohyby do konce a nejsou trochu pozadu. Díváte se na Renátu Mrózkovou a říkáte si, jak to ta holka dokáže, a na mysl se vkrádá kacířská myšlenka, zdali jí není pro regionální divadlo škoda.

Druhá půlka přenese publikum o něco dál v čase. A poprvé představení zakulhá. Mezi americkými mrakodrapy jako by se tanečníci už tolik necítili, navíc schází Frida. Tančící kostlivci jsou nejprve vtipní, pak z nic zamrazí, ale za chvíli už přestanou bavit. Jsou to vetchá stvoření, chrastění hnátů tedy nemusí být úplně nejpřesnější, ale už chcete, aby se ta Frida vrátila. Pak se konečně objeví, šťastná z miminka, které má už brzy přijít na svět. Jenže všechno je jinak, pochopíte symboly smrti předznamenávající další utrpení, kterým si mladá žena bude muset projít. Dítě umírá, ještě než je mu dovoleno poprvé zaplakat, do propasti se řítí i samotná Frida. Ta čím dál častěji opouští scénu ; všechno je velkolepé, zapojí se i neživé prvky v podobě kostlivců-figurín, s nimiž jejich živí (nebo obživlí?) protějškové svádějí jakési divoké tance, objeví se i prehistorické tanečnice v dráždivých kostýmech, ale jako by to trochu přestávalo fungovat. Všimnete si občasné bezradnosti některých "řadových" aktérů, zoufalého rozhlížení, ve kterém cítíte otázku "co že to teď má přijít?" a dalších chaotických momentů. Netýká se to ovšem hlavních protagonistů. Frida je čím dál blíž tragickému konci, Diego tráví svůj čas ve společnosti četných múz, smyčka se stahuje. I druhá půlka má vrchol ve znamení erotiky. Frida najde dočasnou útěchu v náručí čínské fotografky (Aya Shinoda). V jejich milování je podivná vášeň, více než jiskření mezi dvěma ženami v něm cítíte Fridin souboj o život. Tak moc chce, ale všechno je proti ní. Smrtky si jí vezmou a tentokrát už proti nim doktoři nemají šanci. Poslední souboj je zároveň reminiscencí na začátek celého příběhu. Jak musí dopadnout, už víme.

Moravské divadlo nabízí zajímavou podívanou. Zapíše se do vás, není to žádná slaďárna pro děti, slabší povahy si i popláčou. Nedotaženost, kvůli které trochu kulhaly premiérové výkony, bude jistě v dalších reprízách zkoušením eliminována. A těch pár míst, kde se občas ozve i zívnutí, Mrózková s Jamborem bohatě vyváží. Většina rolí včetně hlavních je však alternována. Neviděl jsem výkony "druhé sestavy", nemohu tedy soudit. Třeba příběh přenesou do další, úplně jiné roviny. Budou se však muset popasovat s hodně vysoko nastavenou laťkou. A každopádně jsem si jistý, že "na Mrózkovou" se bude chodit hodně dlouho, stejně jako na Beatles a Queen se už několik let chodí "na Jambora". Oba si to zaslouží.Jan Procházka (prochazka@olomouc.cz)