Vycházejme z předpokladu, že olomoucké publikum už je na specifický humor dua Doleželová a Vencl naladěné. A dostane se mu přesně toho, co čeká, i když v mnohem větším, lesklejším, delším a šikovnějším balení. Začne to scénou. Dva multifunkční pulty, z nichž lze během pár okamžiků vytvořit kancelář, bar, obývací pokoj, jídelnu či vířivku, pár kusů nábytku, vše uzavřeno stěnou, za níž prosvítá uniformní chodba, která ovšem díky žaluziím může v mžiku zmizet a celý prostor najednou zútulní. Předchozí vychloubání tvůrců, že tohle tu ještě nebylo, se ukáže nebýt přehnanou samochválou, ale konstatováním faktu. Je to moderní, stejně jako kostýmy. Žádné šílenství se nekoná, herci jsou oblečeni do běžné konfekce, odpovídající postavám.

Začínáme v kanceláři plné hašteření; nekoná se žádný pomalý start, autoři to vezmou pěkně zostra a střílejí velkotonážní fóry od boku, jako by měli nekonečné zásobníky. Ukáže se, že mají. Přestože je tu hodně lidí, během pár chvil nás s nimi seznámí a ukazuje se, že to nejsou žádné ploché postavičky, které mají doladit atmosféru kolem hlavních hrdinů. Každá postava je jiná, každá má svůj vlastní humor, což vytváří velmi plastický zážitek.

Všechno se samozřejmě točí kolem paní Vilmy, kterou jednoho dne vyhodí z práce. Tři roky do důchodu! A když přijde domů, najde tam manžela s kolegyní… Jaké by to bylo, kdyby se mohla vrátit v čase o rok zpět a napravit chyby, které ji dovedly do této fatální situace? To je hlavní osa příběhu, vyprávěného až sitcomovým stylem. Přehání se a přehrává, ale ta úzká hranice, kdy to začne být trapné, se nepřekročí ani jednou. Doleželová a Vencl totiž svůj žánr už ovládají opravdu brilantně. Jsou tu hlášky, které by časem klidně mohly zlidovět, i postavy, které musíte milovat. Třeba paní Vilmu v podání Vlasty Hartlové. Musí to být pro tvůrce krásná odměna, když jejich vymyšlená postava ožije právě takovým způsobem. Dokáže být roztomile mimo, pouštět hrůzu, ale taky se oddat radosti a udělat ze sebe zamilovanou holku. Její muž Richard (Jaroslav Krejčí) je na tom podobně: může to být slizký chlápek, co chytil druhou mízu, i dojemný milující manžel, který má svou ženu stejně rád jako před třiceti lety. Pak je tu taky komediantka Danica (Lenka Kočišová v úžasné formě), rozpustilá a velmi svérázná Slovenka, která si rada robí srandu zo svojich krajanov (na což diváci reagují bouřlivým smíchem), nešikovný balič dívek Oliver (Tomáš Krejčí, kterému zase napsali roli přehnaného chlapíka - jenže on je vážně umí), na kterého bohužel letí hlavně dámy z kantýny, pan Bubák (Jiří Nebenführ, po dlouhé době v trochu větší roli, zejména mateřsky založená část publika ho musí zbožňovat), rozumný čtyřicátník, který žije se svou matkou a stále čeká na tu pravou. Je tu i šéfova zástupkyně Irena (Naděžda Chroboková-Tomicová v nevděčné roli jediné záporačky, ale úžasná - proč nedostává víc komediálních rolí, vždyť jí to tak sedí?!), semetrika, které Danica říká Führer, zoufale zamilovaná do majitele firmy, pana Venelíka (Václav Bahník, který tu působí asi o dvacet let mladší; po delší době hraje sympatického týpka, se kterým je všechno v pořádku, což musí být úleva), veselého chlapíka se slabostí pro mladší blondýnky. Kancelář zdobí právě jedna taková osudová dívka - Andrea (Vendula Fialová a její další femme fatale ve stylu "já nechápu co na mě pořád máte") - v zásadě hodná holka, která čeká na toho pravého. I vedlejší postavy mají skvělý drajv, ať už jsou to na všechny způsoby podivné ženské bytosti v podání Vladimíry Včelné (která si podobnou roli střihla už v Amazonii a viditelně si je nesmírně užívá), drsní chlápci v džiskách Petra Kubese (kterého snad sebrali někde nad ránem v zakouřené nonstopce, to přece není ten Hamlet!), vpravdě osudové postavy Ivany Plíhalové (která vás dostane hlavně naživo zazpívanou písní Na hotelu v Olomouci) nebo Vojtěch Lipina, jehož si užijete hlavně jako vystajlovaného trenéra ve fitku. A třešničku na dort přidávají inspicientky Ilona Bláhová a Věra Šindlářová v rolích éterických žen, kuchařek i koket z účtárny.

Většina konfrontací mezi postavami se děje v rovině popichování, hašteření a ironie, což diváky neuvěřitelně baví. Přestože v rovině absurdity, odehrávají se tu totiž tak trochu scény i z našich vlastních životů. Po všech těch přesazích do vedlejších vesmírů, kterých jsme se od divadla v této sezoně dočkali, je to konečně přesně to, co potřebujeme. Zahrát na jakousi strunu v nás a nechat, ať se s tím vypořádáme sami. A diváci se smějí, co víc si přát? Tahle hra má bavit. A daří se jí to beze zbytku. Ten potlesk ve stoje na předpremiéře si rozhodně zasloužila.

Jan Procházka