Mladí lidé už nevědí, co jsou to štěnice

15. 4. 2010 / Napsali o nás
Naštěstí Moravské divadlo hraje Ucho Lenky Procházkové z odkazu jejího otce Jana.

Thálie je nevyzpytatelná. Dlouho dřímá, když ale dopustí, aby v divadlech udeřilo, může strhnout lavinu.Dvě scény v jediném měsíci spustily velkorážní komorní téma: Hru o strachu a smíření Jana Procházky a jeho dcery Lenky – Ucho. Po brněnském HaDivadle uvádí hru také Moravské divadlo Olomouc. V režii Michala Bureše.RECENZEBylo by poctivé uvádět ještě autora třetího: Karla Kachyňu, režiséra nejzakázanějšího čs. filmu; z roku 1970. Něco o tom vím. Když se na jaře 1989 zabývala komise svazu dramatických umělců (SČDU, byl jsem jejím členem) uvolněním trezorových filmů, mohly postupně do kin všechny. Až na jediný: Procházkovo a Kachyňovo Ucho.Život ve strachuPodíl Lenky Procházkové na divadelním scénáři je nezanedbatelný. Ve filmu vystupuje dvacet postav: Hlavní Ludvík a Anna (Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová), generál, tajní, tajemníci, soudruzi, estébáci, údernice, ministr, básník…). V divadelním přepisu tři. Proto se v Olomouci hraje v sálku Českého rozhlasu.Neznám obžalobu totalitního systému pronikavější, než je kontroverzní Ucho. Strachu představitelů hroutícího se sytému z filmu se nedivím. Nahlédnutí do praktik represívních složek působících i ve vládních kruzích zůstává dodnes aktuální. A co hůř. Pro politické půtky v rozkvetlé epoše veksláckého kapitalismu inspirativní.V Olomouci se téma změnilo v dialog Ludvíka a Anny. Hrají je Igor Bareš a Ivana Plíhalová. Vracejí se z vládní recepce. Náměstek ministra Ludvík přestrašený z odposlechu všech prostor vily a z právě uskutečňované čistky, jeho přiopilá žena všudypřítomné „ucho“ ostentativně ignorující. Manželství, ale i společnost v krizi.Třetí figurou je Muž (Petr Jarčevský), tak trochu symbol všeho, co jsem vyjmenoval mezi dvacítkou filmového obsazení. Zástupce slídivě hrozící moci, ve skutečnosti ale slouha na stupínku represívní hierarchie, žijící ve stejném strachu z tvrdé třídní pěsti.Štěnice je, když…Bareš a Plíhalová umějí diváky přesvědčit o naléhavosti a vratkosti člověka zapojeného do zápasu o moc, která chutná – to zase bylo téma Ladislava Mňačka a jeho pro změnu nejzakázanější knihy v socialistickém Československu (Jak chutná moc).Ucho kupodivu dobře vnímá i publikum, které vládu jedné strany nezažilo. Znají odposlechové skandály z filmů amerických. Jenom se mladí diví, cože za zvířátka jsou vymalovaná v programu. Nezabrali, ani když jsem jim vysvětlil, že jsou to štěnice, zažil jsem je v ruských hotelech. Přece jenom chválabohu.

Právo | autor: Jiří P. Kříž