Potvrzuje jeho zálibu v historických látkách a filmových inspiracích i stále zřetelnější inklinaci k vytváření pompézních, spektakulárních inscenací. Po propadech - plzeňské Čachtické paní, připomínající béčkovou hororovou báchorku s litry červené tekutiny, a ukázkově nevtipném a nestrašidelném Fantomovi opery ve Státní opeře Praha - se vrátil k dobrému průměru. I v Královně Margot podle předlohy Alexandra Dumase jde o příběh plný násilí a zákeřnýchvražd, choreografie je však v jejich zpodobňování umírněnější. Inscenace je poskládána podle vyzkoušeného klíče krátkých scén připomínajících rychle se střídající filmové záběry; zejména ve druhé části upadá do zkratkovitého přeskakování od jedné zákeřné vraždy k další. Přitom v první půli se Vaculíkovi daří pracovat s metaforou a některé scény rozvést do větší taneční plochy, silný náboj má především vystižení bartolomejské noci (propracované soubojové scény jsou dílem Martina Turecka), na jejímž pozadí neutuchá intrikování Kateřiny Medicejské. Obdobně působivá je scéna zmaru po skončení fanatického běsnění, kdy v pozadí sotva znatelné postavy pomalu odklízejí mrtvé.Vaculíkovy kvality se projevují hlavně v prekreslení hlavních postav (zejména Kateřiny Medicejské, charakterizované nejen přísnou mimikou a hrdým držením těla, ale také příznačným ostrým gestem paží). Nešťastnou volbou však byla volba hudby Hectora Berlioze - forma rychlého řetězení scén a stejně tak sama choreografie si se vznosnými, rozměrnějšími skladbami protiřečí. Nepomáhají ani násilné zvukové předěly hudebního toku.Libor Vaculík je v posledních letech obdivuhodně produktivní, Královna Margot avšak ukazuje „úspornost", s níž pracuje: mnohá místa odkazují na řešení z dřívějších inscenací. Ať už jde o alegorické postavy Nenávisti protestantů a Zla katolíků, které připomenou takřka identické role z inscenace Gounodovy opery Romeo a Julie z počátku devadesátých let, nebo závěrečnou (poněkud kýčovitou) scénu Královny Margot s dítětem, která se podobá scéně z Vaculíkovy inscenace Lucrezia Borgia, uvedené v pražském Národním divadle.Stále platí, že Vaculík umí vypracovat taneční party tak, že se v nich interpreti výborně cítí. Je to znát i na olomouckém souboru, který oproti svým předchozím inscenacím „povyrostl" a objevily se v něm zajímavé individuality (zejména Lena Iliina jako Kateřina Medicejská nebo Renáta Mrázková jako Královna Margot). V kontextu olomouckého baletu patří Královna Margot k tomu lepšímu, co má v současnosti na repertoáru, nicméně zdaleka se neblíží k inscenacím, které Vaculík vytvořil právě pro Brno.