Mimo vaši domovskou scénu v Olomouci se s vámi setkáváme v dalších divadlech po celé republice, často absolvujete dlouhé přejezdy… Co vás vede k tomu, že akceptujete nabídky na hostování i ze vzdálených divadel?

Každé hostování je pro mě neocenitelná zkušenost a skvělá příležitost poznat nová díla, nové lidi, kteří formují a obohacují můj pohled nejen na divadlo, ale i na svět. Měl jsem možnost se setkat se spoustou úžasných kolegů, se kterými jsem lidsky souzněl a stali se z nás přátelé. Je to zároveň možnost objevit a podílet se na ojedinělých projektech, s nimiž bych se v profesionálním životě patrně nikdy nesetkal. Další aspekt je samozřejmě i ekonomický. Živit se v dnešní době divadlem je opravdu krásný, ale tvrdý chléb. Dlouhé a vyčerpávající přejezdy jsou daní tomuto povolání.

Pokud vím, vaše cesta k dráze profesionálního pěvce nebyla přímá… můžete říci, jak se vám jako zpěvákovi vyplatila praxe hráče na baskytaru?

K opernímu zpěvu jsem se vlastně dostal úplnou oklikou. Od dětství jsem hrál skoro jedenáct let na trubku a až kolem sedmnácti jsem začal hrát na baskytaru v jedné skupině při základní umělecké škole a zkoušel jsem do toho i zpívat. Překvapilo mě, jak je těžké současně hrát i zpívat. Buď to odnesl prstoklad, nebo intonace. A tak jsem začal chodit na zpěv, abych tenhle dualismus eliminoval. A dostal jsem se od big beatu k opeře. Samotná zkušenost s hrou na nástroj (až na jednu roli, v níž se hrálo na trubku) mi nebyla moc platná. Kéž bych se radši – tak jako moji sourozenci – věnoval klavíru, ten se zpěvákům opravdu hodí…

Jak jste si začal vytvářet přehled o pěveckém repertoáru pro svůj hlasový obor – bylo to během studií nebo spíše až v profesionálním provozu?

Na univerzitu do Ostravy jsem šel po stavební průmyslovce. Byl jsem téměř nepopsaný list. Měl jsem ale neuvěřitelné štěstí na pedagogy zpěvu. Vložili do mě mnoho energie a trpělivosti a já jsem jim za to nesmírně vděčný. To hlavní směřování mi dali oni, no a pak divadlo je obrovská škola.

Nutí vás současná praxe k občasným nebo pravidelným krokům mimo hlasový obor? Co vše u vás rozhoduje otázku, jestli tu či onu nabídku přijmout?

Moje angažmá je v repertoárovém divadle, takže se každý musí, do jisté míry a podle svých možností, přizpůsobit provozu divadla. Například v operetách, až na světlé výjimky (Netopýr a podobně), většinou neexistuje baryton. Bývá tam vyšší a nižší tenor. A i když ten nižší tenor tessiturou odpovídá barytonu, tak polohově zůstává stále tenorem a člověk se s tím musí nějak popasovat.

Jedním z takových příkladů je i role v lidové hře Rudolfa Piskáčka Perly panny Serafínky na vaší domovské scéně, kterou jste ale ztvárnil před premiérou v Olomouci ještě v jiném divadle…

S rolí Toníčka v Perlách panny Serafínky jsem se poprvé setkal ve Slezském divadle Opava. Když jsem se začal s rolí seznamovat, tak jsem zaslechl názory, že je to „jen“ taková lidová operetka, že to není nic složitého. Můžu říct, že jsem se do té doby s ničím tak nenadřel. Bagatelizovat žánr bývá vždy ošemetné. Opereta je mnohdy náročnější než opera, právě proto, aby působila lehkostí.

A jedná se opravdu o operetní roli? Čím je specifická a jaké nové zkušenosti vám přinesla?

Je to komplexně fyzicky, pohybově a herecky náročný žánr. Člověk většinou zpívá a tančí zároveň a k tomu spousta textu. U mladokomiků zvlášť.

Vedle toho ztvárňujete řadu rolí jiného operetního repertoáru (Netopýr, Hraběnka Marica, Pařížský život…), jak jste tuto sféru objevoval?

Moje seznámení s operetou proběhlo poprvé v roce 2008. Tehdy jsem přijal nabídku angažmá souboru operety v Ostravě. Byla to pro mě obrovská škola, hlavně co se týče hraní a mluveného slova. Do té doby jsem zpíval pouze operu. Mnoho kolegů byli činoherci a hodně jsem se od nich naučil.

Přijímal jste specifika operetní literatury bez výhrad nebo jste k ní musel zpočátku hledat vlastní cestu?