Psal jsem to v případě opery Carmen i činohry Na miskách vah. A vyzdvihovat to můžeme i tentokrát. I když jen částečně. Michael Tarant majestátní scénu Moravského divadla tradičně vytěžuje. Prostor nechává zaplnit do posledního místa, nic nenechává prázdné a osamocené, jeho doménou je opět „plné jeviště“ (scénografkou Dana Hávová-Zábrodská), které okupují klidně i desítky herců najednou. Běhají, tančí, pohybují se od jedné strany k druhé, divákovi oči těkají sem a tam. Jediným mínusem je tentokrát fakt, že scéna je víceméně statická. Zatímco v předešlých kusech se nějakým způsobem podílela na dění, na jeho tempu (zejména využití točny, využívání kulis a jednotlivých rekvizit), v Prodané nevěstě je v tomto smyslu dost upozaděná. Je schválně nefunkční, což je škoda už jen z toho důvodu, že postupem času zamrzá, působí studiově. Postavy a jejich činy překypují životem, prostředí už bohužel nikoliv a nevzkřísí ho ani realistické (pryč s barokními monumenty) prvky jako skutečná voda ani pivo do prvních řad. Poprvé mohou být využity celkem vtipně, podruhé už bohužel stejný fór příliš nezabírá, efekt je přesně opačný. Domácká intimní atmosféra navozena není a nebude.

Tři třetiny, pokaždé jiné skóre

Zmiňoval jsem čas. Velmi důležitý pro inscenaci samotnou. Dvě hodiny a pětačtyřicet minut čistého času. Dost dlouhá doba na to, aby divák v klidu a pohodě došel k letargii. U Prodané nevěsty to ovšem dost možná nehrozí. Představení je citlivě rozděleno na tři dějství, rozsekávají ho dvě příjemné přestávky, přičemž Tarant umě pracuje s gradací. Od představení k rozjezdu a finálnímu vyvrcholení. Jednoduchá dramatická výstavba, která dobře slouží jak textu, tak viditelně i divadelní podobě.První dějství jako expozice, uvedení do děje a tématu, seznámení se s postavami a také navození atmosféry. Tempově trochu pokulhává, nicméně vše vynahrazuje pokračování. Druhé dějství nabízí řádný dějový rozjezd, vyhrocenější dramatičnost i zábavnější situace. Jednoduše nabývá na tempu, prostředek inscenace nahazuje zpět do dění, případně propleskává zívající a připravuje je k finále, k němuž má vykročeno dějství třetí. Gradace je dokonána, Prodaná nevěsta plní své klasické dějové přemety a komediální vrcholy a poklidně dojíždí k aplausu. Takovéhle rozseknutí na tři rozdílné party bezesporu patří mezi chytré tahy dramaturgie.Od pokulhávajícího úvodu k jasnému a „čistému“ závěru. Divák má možnost účastnit se operního dobrodružství, které po každé přestávce plyne tak trochu jinak, nabízí něco nového, případně rozvíjí či uzavírá to předešlé načaté. Je v tom špetky rozmanitosti i chaosu. Někdo by v tom mohl hledat určitou roztěkanost a hledání správné cesty, kudy se ubírat. Bedřich Smetana ostatně na stvoření své pravé vyvolené Nevěsty potřeboval čtyři pokusy. Z každého tu nejspíš zůstalo něco. Lyričnost kryjící a pozdvihající banálnost, lidovost a čerpání z folklóru, komedie i temnější spodní proudy.

Reprezentativní sochou

Prodaná nevěsta je svým způsobem jako majestátní socha současného Moravského divadla. Velká, lidnatá, pěvecky bravurní (Jakub Rousek, Jiří Přibyl, Lea Vítková, Magda Málková a řada dalších, jejichž pevný hlas otřásá divadelní budovou, ale zároveň je zřetelný a jasný), soubor tmelící dohromady, jakoby značící lesk a dominantnost divadla samotného. Reprezentativní kus kamenného divadla, co nezklame milovníky poctivé opery a už vůbec ne přívržence zpracování vracejících se národních klasik. Nepřinášejí nic nového, jen se derou ze záhrobí, hrdě se hlásí o slovo, připomínají se v někdy vhodnou, jindy méně vhodnou chvíli. Většinou zkrátka jenom jsou. Nemůžete po nich chtít víc, ani míň. Ondřej Čížek (cizek@olomouc.cz)