Louskáček – Kouzelný příběh – Půvabný, hravý, ale i strašidelný spektákl v Olomouci

Taneční aktuality.cz, 15.11.2021

Oblíbený, více než 130 let starý Louskáček, zažil nejprve obrovské úspěchy v Rusku a později díky Georgeovi Balanchinovi i v USA, kde se stal ikonickým vánočním „trhákem“. Jeho neochvějnou každoroční přítomnost vystihl známý baletní kritik Richard Buckle, když napsal: „Tak jsme zase o jednoho Louskáčka starší“.


To stejné platí i pro olomoucké divadlo, kde se balet rovněž zabydlel. Pro mnohé tradiční adventní akce plné nádherné hudby a pohádkové atmosféry, pro jiné ohrané, vyčerpané klišé. Do které z těchto kategorií spadala premiérová inscenace v režii Michala Štípy, jež lákala diváky na kouzelný příběh a „nový kabát“?

Ve Štípově verzi příběhu se ocitneme ve vánočním Londýně konce devatenáctého století: v pozadí odbíjí Big Ben, na scéně vidíme tržiště s rozzářeným vánočním stromem a procházející se postavy – policistu, jeptišku, guvernantku s kočárkem, rozpustilé děti, elegantní páry ve viktoriánských šatech. Prostředí „dickensovské“ Anglie podtrhuje kontrast blýskavého tržiště a opuštěného sešlého domu na kraji scény, kontrast bezstarostnosti všech aktérů a osiřelé Klárky ( Francesca Raule ) v otrhaných šatech, která se marně snaží integrovat mezi hrající si bohaté děti. Obraz veselého tržiště evokuje Stravinského Petrušku, hlavně v okamžiku, kdy se na scéně poprvé objeví titulní postava příběhu. Prodavač loutek za všeobecného úžasu otevírá velké dárkové krabice a oživuje Balerínu ( Emily-Joy Smith ) a Louskáčka ( Stefano Stacco ). Po skončení show ale zjistí, že se Louskáček porouchal, a tak ho pohodí na ulici, kde ho najde Klárka. Když děti vidí, jakou má z něho radost, zlomyslně jí ho vezmou a zahodí do zchátralého domu.

Když tržiště utichne, všichni se rozloučí, Klárka usne a opuštěný dům o půlnoci ožívá. Tradiční myši v olomoucké verzi nahradil sbor děsivých démonů, připomínající trochu rakouské Krampuse, trochu skřety z Pána prstenů. Jejich teatrální a současně technicky precizní výstupy v zadýmeném šeru jeviště byly skutečně jak z hororu – když se pomalu přibližovali k choulící se Klárce (možná si někdo vzpomněl na slavnou scénu z Thrilleru Michaela Jacksona ), publikum tajilo dech. Výjev zavčas utnula Víla Vánoc (v podání Yuki Beppu ), průvodkyně a ochránkyně Klárky, která příšery rozehnala, aby ze strašidelného domu vyvedla Louskáčka. Potemnělé jeviště se rázem rozzářilo, snášely se na něj sněhové vločky a proměnilo se v taneční parket pro Klárku a Louskáčka.

Další jinakost se promítla do propracovanější postavy Tatínka, což v programové brožuře komentoval i její představitel, sólista Sergio Méndez Romer o: „Tato verze se mi líbí především proto, že postava Kláry a jejího otce získaly větší hloubku. Klasický Louskáček nabízí jednoduchý příběh, tahle verze je zajímavější a myslím si, že pro diváka to bude působivá podívaná.“ Výstupů Kláry a Tatínka je v inscenaci několik a je třeba je označit za technicky nejvybroušenější a tanečně impozantní momenty celého představení. Zdálo se, že sólista Hirofumi Kitazume svým neokázalým a precizním projevem místy zastínil i tradiční hlavní aktéry, Klárku a Louskáčka. Jeho výkon přispěl k novému rozměru role, jež se ale v kontextu díla ukázala být zcela funkční a opodstatněná, když balet na motivy Dickense uzavírá scéna probouzející se Klárky a jejího vysněného tatínka, který jí přináší nového Louskáčka.

Kromě nových postav balet přináší i jiné překvapivé momenty: například jsme byli zvyklí na variace Cukrové víly na známou melodii celesty a fagotu; zde se sólového, ryze klasického výstupu ujala Klárka. Na Květinový valčík, na který třeba ve slavné verzi Balanchina tančí éterické růžové víly, dovádivě skotačili vánoční skřítkové v červených kabátcích, zelených sukýnkách a s rozcuchanými kučeravými vlasy, což působilo komicky a roztomile současně. Choreografie, jež osciluje mezi klasickým a neoklasickým baletem, je výborně vybalancovaná, pokud jde o poměr vážných a zábavných pasáží.

Celková rozmanitost inscenace udržuje diváky v neustálém napětí. Časté změny prostředí a mnoho různých pohádkových postav jsou hlavní doménou baletu. Je to zřetelné zejména ve druhém dějství při přehlídce národních tanců: ten čínský doprovází zlatá, chodící dekorace imitující tradičního čínského draka, u pestrobarevného ruského tance vyskočí tanečnice z obrovské matrjošky, u modrého arabského tance (který jako jediný působil lehce toporně) vytáhnou dva tanečníci z kouzelné lampy Gina.

Kompaktnost inscenace a velký důraz na detail dokazují vysokou úroveň celého divadelního souboru. Ať už jde o propracovanost scény a kostýmů ( David Janošek ), které umocňovaly pohádkovou atmosféru, orchestr pod vedením Miloslava Oswalda nebo o lehkost tanečního perfekcionismu – to vše zaručuje půvabný, hravý, ale i strašidelný spektákl. Olomouckému Louskáčkovi jednoznačně jeho nový kabát sluší.

Miriam Blümlová


19.11.2021