Mezi smutečními hosty byli mj. Řehákovi herečtí kolegové. Rozloučit se s ním přišel například i herec, skladatel, pianista a zpěvák Richard Pogoda. „František procházel celým mým životem. Jeho smrt je pro mě těžká ztráta, ale i v této smutné chvíli vzpomínám hlavně na to veselé, co jsem s ním prožil,“ řekl Právu.

Hlavním řečníkem na smutečním obřadu byl herec Josef Bartoň, který s Řehákem sdílel v olomouckém divadle čtyřicet let šatnu. I on podle svých slov vzpomíná hlavně na to úsměvné, co s přítelem prožil.

„Byl to nejen skvělý herec, ale i člověk, s nímž byla radost pobýt,“ svěřil se Právu Bartoň s tím, že si s Řehákem vzájemně u sklenky červeného vína kdysi slíbili, že ten, kdo druhého přežije, mu promluví na pohřbu. „Slib je slib, bylo by mi líto, kdybych jej nemohl splnit,“ dodal.

„Měla jsem Františka Řeháka ráda. Vnímala jsem jej jako citlivou osobnost, skvělého herce s naprosto čistou člověčinou v krvi,“ řekla Právu třiašedesátiletá žena z Olomouce, která v úterý přišla herci také vzdát poslední hold.

Tisíce představení a desítky rolí 

Rodáka z Nového Bydžova, jehož divadelní život byl spjat především s Olomoucí, přivedli k divadlu rodiče. Působil jako ochotník v Divadelní jednotě Jirásek a ve Studiu mladých. Po válce nejprve odmítl nabídku Jihočeského divadla v Českých Budějovicích a stal se zakládajícím členem Středočeského divadla Mladá Boleslav.

V roce 1948 pak získal stálé angažmá v Městském divadle v Olomouci.

Jeho první rolí tu byl Josef Václav Frič v inscenaci hry Miloše Václava Kratochvíla České jaro. V roce 1951 přijal angažmá v divadle v Gottwaldově a o osm let později se znovu vrátil do Olomouce, již do Divadla Oldřicha Stibora (nyní Moravské divadlo).

K návratu jej přemluvil tehdejší šéf olomoucké činohry Karel Novák, který mu nejprve nabídl hostování v inscenaci Bílá nemoc, kde Řehák ztvárnil postavu Maršála. Při svém druhém angažmá v Olomouci se Řehák setkával na jevišti se Slávkou Budínovou, Iljou Rackem a s dalšími známými herci. Zlomová pro něj byla role Smrťáka v inscenaci Topolovy hry Konec masopustu (premiéra 27. dubna 1963), díky níž se setkal s režisérem Otomarem Krejčou a posléze získal angažmá v pražském Divadle za branou. Zde ztvárnil mj. Čebutykina v inscenaci Čechovových Tří sester nebo postavu Otce v Topolově Slavíkovi k večeři.

Další návrat do olomouckého divadla zažil Řehák v roce 1967. V 70. letech, v období normalizace, byl vyloučen z komunistické strany a kvůli tomu, že odmítl podepsat Antichartu, měl několikaletý zákaz práce v rádiu a v televizi. V roce 1988 odešel do penze, jeho poslední rolí ve stálém olomouckém angažmá byl soudce Auborn v inscenaci Smrt v zahradě Girardinů.

Jen v olomouckém divadle odehrál Řehák za svou kariéru více než čtyři tisíce představení, v nichž ztvárnil více než 150 postav, mj. v inscenacích Hamlet, Jindřich IV., Král Lear, Večer tříkrálový, Smrt obchodního cestujícího, Maryša či Zdravý nemocný. Naposledy se na olomouckém jevišti představil v roce 1997 jako Dubský v inscenaci Naši furianti.

„Divadelní život Františka Řeháka je neodmyslitelně spjat s divadelním životem celé Olomouce. A přestože už uplynulo mnoho let od poslední Františkovy role na olomouckém jevišti, jeho publikum i jeho divadlo na něj nikdy nezapomene. Loučíme se dojati a s hlubokou úctou k herecké pouti Františka Řeháka,“ uvedl ředitel Moravského divadla Pavel Hekela.

Nemluvný mistr Lorenc

Jako filmový herec debutoval Řehák ve snímku Karla Zemana Vynález zkázy, populárním se pak stal hlavně díky spolupráci s režisérem Jiřím Menzelem.

Filmoví diváci si jej mohou pamatovat třeba jako abbého v Rozmarném létě nebo Drobečka ve Skřiváncích na niti. Menzel obsadil Řeháka také v Postřižinách, Slavnostech sněženek nebo ve filmu Obsluhoval jsem anglického krále.

Zřejmě divácky nejznámější, byť malou Řehákovou rolí, byla postava málomluvného zednického mistra Lorence ve snímku Na samotě u lesa. Jeho jednoslovné repliky vycházející ze scénáře Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka se vryly do paměti několika generací diváků.

V roce 2000 byl Řehák uveden mezi emeritní členy Moravského divadla Olomouc. O deset let později převzal na jevišti Moravského divadla Cenu Olomouckého kraje za celoživotní přínos v oblasti kultury.

„Ceny si nesmírně vážím, zvlášť když jsem ji dostal na scéně, kde jsem prožil převážnou část svého hereckého života. Jsem dojat,“ svěřil se tehdy Právu krátce po převzetí křišťálové plastiky.

Miloslav Hradil