Konečně jsem sama za sebe

4. 4. 2016 / Napsali o nás
Právě ji můžete vidět v pohádkové Řachandě. „Pohádky mám ráda, třeba Šíleně smutnou princeznu nebo Ať přiletí čáp, královno!, kde hrál i táta. Navíc tam dělal písničky děda Zdeněk Borovec,“ říká Anna Stropnická.

* * Jak se vám tatínek v rolích princů líbil?

Musím přiznat, že jeho pohádky nemám moc zkouknuté. Asi se ho někdy zeptám, v čem všem vlastně hrál, a pak si to pustím. On ale vlastně, pokud vím, prince tolik nehrál, spíš byl kuchtík nebo chuďas, který ke štěstí přišel.

* * Vám se role princezen také vyhýbají. Po filmu V peřině je Řachanda vaše druhá pohádka, a zatím žádná princezna. Nechtěla byste si ji zahrát?

Dneska už se tradiční pohádky moc netočí. Ani v Řachandě není hodná krásná princezna, ale takový fracík. Navíc já nejsem moc princeznovský typ a i věkově už odrůstám. Možná bych si mohla zahrát třeba nějakého čerta, takovou spíš kontra postavu. Alespoň trochu princeznovské šaty si ale užiju třeba v představení Amadeus.

* * Když tedy Řachanda – práce na ní byla zábavná?

Byla to hodně netypická práce. Moje postava moc nemluví, spíš jde o pohybové vyjádření. Hraju jednu z dryád, což jsou lesní víly, duchové stromů. Původně měly být vytvořeny počítačově, ale pak se scenárista Dan Miňovský dozvěděl o dvou šikovných maskérech ze studia FX Creator, kteří se věnují filmovým maskám a dělají i pro zahraniční produkce, a když viděl jejich práci, rozhodl se, že dryády nechá namaskovat. V tu chvíli mě oslovil. Nápad se mi líbil, ale vůbec jsem netušila, do čeho jdu a jak to bude náročné. Nejdřív nám dělaly testy, jestli nám barvy na těle nevadí, jestli někdo z nás nemá alergii. Byly jsme totiž pomalované téměř celé. Musím říct, že to byla sice zajímavá zkušenost, ale zároveň peklo, protože líčení trvalo čtyři hodiny, takže nástup do maskérny byl třeba v půl páté ráno a pak jsme v té barvě byly celý den. Pořád nás kontrolovali, jestli nám není špatně, protože kůže pod barvami špatně dýchá a bylo nám hrozné vedro. Problém byl i s čočkami, které jsme musely mít, abychom měly barevné i oči. Já jsem na jejich nošení zvyklá, ale některé kolegyně slzely. Úplně chápu, že v zahraničních filmech mají slavní herci na podobné scény dubléry. Jednou, když jsme točily dva dny za sebou, nás takhle namaskované nechali i přes noc, abychom se druhý den nemusely znovu líčit. Ono to nebarví, takže jsme ani nezamazaly povlečení. Bylo to asi tak příjemné, jako kdybyste se po koupání v moři neosprchovali.

* * Takže takový bodypainting.

Přesně tak. Měly jsme na sobě jen jakési domorodé sukýnky a vršek od plavek, jinak bylo celé tělo zakryté barvou. Pamatuju si, že když nás nalíčili poprvé a byly jsme připravené na place, začalo pršet a natáčení se muselo zrušit. To byli všichni pořádně zoufalí.

* * Jak jste pak tu barvu dostávaly dolů? Stačila sprcha? Kdepak, to se drolí jako žvýkačka. Vždycky napustili ručníky ve speciálním roztoku, dali nám je na tělo a barvu drolili. Byl to proces na hodinu a půl. Prožily jsme si s holkama svoje, byla to dřina, ale i zábava.

Měla jsem trochu strach, jak budu nakonec vypadat. Dva měsíce jsem řešila svoje tělo, cvičila a hlídala se při jídle, ale nakonec je to snad v pohodě. Jak jsem celá nabarvená, leccos se schovalo.

* * Před pěti lety, právě s pohádkou V peřině, jste teprve startovala svou kariéru. Co se od té doby změnilo?

Po škole jsem šla do Divadla pod Palmovkou. Měla jsem štěstí, že jsem mohla začít hrát v Praze. Bohužel se po dvou sezonách vyměnil šéf a s ním celý soubor, takže ten hezký sen se rychle rozplynul. Chvíli jsem byla na volné noze, ale čekat, až si na mě někdo vzpomene, jsem nechtěla, takže jsem stála před rozhodnutím, jestli budu pracovat někde v baru a dál čekat na příležitost, nebo půjdu mimo Prahu. Rozhodla jsem se pro druhou variantu a rozjela se na konkurz do Olomouce. Vzali mě, a teď pendluju mezi Prahou a Olomoucí. Nedávno jsme měli premiéru Bouře od Shakespeara, která se nehraje moc často. Hraju ducha Ariela. Zase jsem taková lesní bytost. Zrovna se to teď nějak sešlo. Poslední inscenací před prázdninami bude Robin Hood, kde budu běhat po lese a střílet z luku. Zúročím tedy už své zkušenosti. (smích)

* * Nebojíte se, že jste v Olomouci trochu zastrčená?

Hrát tzv. na oblasti má výhodu, že se rychleji dostanete k větším rolím. Máme tam čtyři i pět premiér do roka. Hraju všechno možné – dcery, milenky, hlavní i vedlejší postavy. Myslím, že se tady hezky vyhraju, takže si nemám na co stěžovat. Jsem v Olomouci ráda.

* * Bylo těžké z Prahy odjet?

Samozřejmě, že když jsem si sbalila raneček s tím, že jdu jakoby od maminky, nebylo to úplně jednoduché, ale spousta lidí studuje mimo domov, jsou třeba ve světě. Olomouc není tak daleko, vlakem jsem v Praze za dvě hodiny. * Cítíte se lépe před kamerou, nebo na jevišti?

Před kamerou jsem nervóznější, ale už si trochu zvykám. V divadle jste zvyklá hrát až na poslední balkon, a před kamerou se musí prostě ubrat. Každé mrknutí může mít význam.

Musíte se také hodně hlídat, nemůžete jít odkudkoli kamkoli, ale je třeba se držet přesných značek, musíte zvednout hrníček v určenou chvíli.

Zatím ve filmování hledám svobodu, potřebuju víc hrát, „vytočit se“, abych si na všechna omezení zvykla a užila si to, protože film mě hodně baví.

* * Angažmá v Moravském divadle Olomouc má asi ještě jednu výhodu – sotva od někoho zaslechnete, že jste tam z protekce…

Myslím, že přesun mi pomohl. Zatímco Praha by mi to ještě asi dávala sežrat, tady nic takového necítím, nejsou tu role ze známosti. Doufám, že kdybych šla z Olomouce pryč, půjdu už s úplně čistým štítem.

* * Táta vám nikdy nechtěl pomoci?

Táta byl v Divadle na Vinohradech osm let a nikdy jsem tam nic nedělala. Jednou mi říkal, ať přijdu na konkurz, ale já jsem věděla, že by to bylo zbytečný. Nikdo by mi neuvěřil, že jsem roli nezískala protekcí. Teď táta dělá něco jiného, takže už je to jen moje cesta.

* * Zvete rodiče na premiéry?

Vždycky jsem je zvala a oni jezdili v různém složení.

* * Pokud na představení přijdou, říkají vám svůj názor?

Ano. Já to mám ráda od všech, ať už mě pochválí, nebo vyjmenují chyby. Je pak nad čím se zamyslet.

* * V čem jste po rodičích?

Na tiskovce k Řachandě mi jedna holka říkala, že jsem mluvila „tak diplomaticky“… Možná, že to mám po tátovi, umím se vyjadřovat. Chodili jsme s ním na různé akce, takže jsem to asi i odkoukala. A po mámě (textařce a scenáristce Lucii Stropnické – pozn. red.) jsem taková rozjetá, vymýšlím všelijaké legrace, přesně jako ona.

* * Máte po ní a dědečkovi Zdeňku Borovcovi textařský talent?

Máma dělala scenáristiku, ale písničky ji baví nejvíc, a to jsem asi trochu zdědila. Když se na táboře dělaly pokřiky, vždycky jsem to byla já, kdo je vymýšlel… Na dědečka často vzpomínáme. Opět se hraje Dracula, kterého napsal, tak jsme rádi, že se lidem pořád líbí. Kolikrát, když sedíme u babičky, zazní z rádia nějaká písnička a ona říká, že to děda napsal. Pořád je tu s námi.

* * Sestra Františka je také herečka, radíte jí?

Teď jsme spolu hrály v Řachandě. Věnuje se tanci a byla už v několika muzikálech. Jde trochu jinou cestou, takže jí ani nemůžu radit. Právě piluje zpěv, aby mohla usilovat o větší muzikálové role.

* * Nechá si ve svých politických krocích poradit bratr Matěj?

Nenechá. Vyslechne si naše názory, ale to je tak všechno. Myslím, že je úspěšný právě proto, že si jde svou cestou.

* * Dětství jste strávila díky tatínkově práci v Portugalsku a Itálii. Co vám to dalo?

Rozhodně jazyk. Chodili jsme do anglických škol a dodnes mám výhodu ve výslovnosti, což mi umožnilo hrát i v zahraničních produkcích. Ve škole byly děti ze všech koutů světa a rozdílných náboženství, ale byla tam obrovská tolerantnost a sounáležitost. Žádná šikana ani rasistické poznámky, nic takového. To se mi líbilo.

* * Umíte něco italsky nebo portugalsky?

Portugalsky ne, protože jsem tam chodila jen do školky, takže to možná mám někde v hlavě zasunuté, ale zatím jsem to nevydolovala. A italsky umím jen pasivně, domluvím se, vím, co po mně chtějí, ale to je všechno.

* * Máte toho za sebou dost, jak odpočíváte?

Ráda jezdím na výlety. S přáteli, s přítelem. Nebo k nám na chatu do Sadské. Nejlíp si odpočinu, když si jdeme někam sednout s kamarády. Nejsem samotář, mám ráda lidi. Vyrazila bych teď někam k moři, ale není kdy. Asi budu muset počkat na léto. Ale vlastně moc odpočívat nepotřebuju, zatím to všechno zvládám. Odpočinu si vždycky ve vlaku do Olomouce.

O filmu a divadle „Před kamerou jsem nervóznější, ale už si trochu zvykám. V divadle jste zvyklá hrát až na poslední balkon, a před kamerou se musí prostě ubrat.“ O dětství „Ve škole byly děti ze všech koutů světa a rozdílných náboženství, ale byla tam obrovská tolerantnost a sounáležitost. Žádná šikana ani rasistické poznámky, nic takového. To se mi líbilo.“ 

TAK ŠEL ČAS 

1989 Narodila se 6. května herci, později diplomatovi a politikovi Martinu Stropnickému a textařce a scenáristce Lucii Stropnické. Sestra Františka se rovněž věnuje herectví, bratr Matěj je pražským zastupitelem a od letošního roku předsedou Strany zelených. 2010 Získala roli Aničky Fryntové v seriálu Ordinace v růžové zahradě 2, kterou hrála dva roky. 2011 Absolvovala Vyšší odbornou školu hereckou v Praze. Během studia hostovala v Městském divadle v Mladé Boleslavi. Zahrála si ve filmu režiséra F. A. Brabce V peřině. 2012 Stala se členkou Divadla pod Palmovkou, kde působila dva roky. 2016 Je členkou Moravského divadla Olomouc.

red

Týdeník Květy, 31.3.2016