Tak tedy končilo jedno životní drama, osud libretisty dvou Smetanových oper, Braniborů v Čechách a Prodané nevěsty, dvou oper Viléma Blodka, V studni a Zítek, opery Zdeňka Fibicha Bukovín, Karla Šebora Templáři na Moravě a Karla Bendla Starý ženich. To bylo životní finále barikádníka roku 1848, básníka, spisovatele, žurnalisty, kritika, zcela mimořádného táborového řečníka, muže, odsouzeného rakouskou justicí k trestu smrti provazem. A přece tato oběť perzekucí, vězeň olomouckých pevnostních kasemat se stal konfidentem rakouské státní policie! Ortel byl nesmlouvavý – jestliže jiní tvůrci kultury devatenáctého století k nám ve větší či menší míře stále promlouvají, jestliže dodnes žije Karel Havlíček, pak Karel Sabina přes obrovské dílo, které zanechal, byl mrtvý ještě zaživa. Nelze dost dobře oddělit životní dílo a charakter tvůrce. Nic nepomůže, omlouváme-li selhání Karla Sabiny dobovými poměry. Totéž, co řekl kdysi Karel Čapek o Havlíčkovi, platí v plné míře i pro posuzování Sabiny. Čapek napsal: „Upřímně řečeno, díváme-li se na to dnešníma očima, je Havlíčkův brixenský exil hotová idyla proti dnešním koncentračním táborům a Bachova éra se nejeví tak hrozná, srovnáme-li ji s některými politickými režimy a politickými perzekucemi, jejichž jsme svědky v soudobé Evropě.“ Karel Čapek dodává, že Havlíček by zůstal velkou osobností, i kdyby přišel o brixenskou korunu a kdyby se zrodil o století později. Sabina se svými povahovými rysy by pak zůstal Sabinou i ve století dvacátém s tím rozdílem, že napáchané škody by byly mnohem hrůznější.Přesto Sabina vždy znovu lákal – psal o něm E. E. Kisch, který svou reportáž nazval příznačně „Prodaný libretista Prodané nevěsty“. Nad Sabinou se zamýšleli J. Fučík, J. Arbes, E. Bass, v současné době K. Kazbunda, S. Ravik a další. Sabina je tragickou, rozporuplnou postavou a varovným mementem i poučením dohromady.Pocházel z nuzných poměrů, záhadou zůstává osoba jeho otce. Přesto vystudoval Akademické gymnázium. Nedokončil studium filozofie. Byl zapsán na právech. Jeden rok v Praze, pak se o totéž pokusil ve Vídni. Marně, ale přispíval tam do politického tisku Adler. Vrátil se do Prahy a živil se spisovatelstvím, přispíval do Květů, Vlastimila, Moravského týdeníku, Hronky i do německých časopisů Humorist, Telegraph, Oesterr. Morgenblatt, Der Ungar, Komet aj.Historii literatury zajímají především Sabinova středoškolská studia. Tehdy se totiž seznámil s Karlem Hynkem Máchou, starším o tři léta. I když snad nebyl tak důvěrným přítelem autora Máje, jak Sabina později tvrdíval, nesporné je, že se oba dobře znali a že Sabina vydal první Máchův životopis. Bez této publikace by nám unikl leckterý rys Máchovy povahy a mnohý životopisný údaj. Když přistoupili pak k Máchovu dílu a životu pozdější literáti, měli už básníkovu osobnost zastřenou slavnostní gloriolou. Sabina se také s Máchou spojil k první společné akci, k pořádání sbírky na podporu polských povstalců r. 1831. Oba byli vzápětí potrestáni karcerem.Po návratu z Vídně se Sabina, jako řada tehdejších literátů, nechal najmout jako vychovatel v lepších domech. Ale nikde ho dlouho netrpěli. Například u Portheimů na Smíchově, kde se také seznámil se svou příští manželkou, Josefinou Schönauerovou. Sličná komorná se mu nesmírně zalíbila – leč poměr Portheimům neunikl a Josefinu propustili. Sabina se zachoval jako pravý kavalír – najal děvčeti byt. Dopřával jí – na cizí účet – i víc. Tak se jednoho dne se zkroušenou tváří objevil u Portheimů a oznámil, že mu zemřela matka. Poprosil zároveň o půjčení kočáru. Dojatá paní neodmítla, jen Sabinu požádala, aby kočár vrátil do večera, před začátkem divadla. A tak se tedy milenecká dvojice vozila po Praze v honosném kočáru se znakem pánů z Portheimu. Sabina a jeho milá se letního výletu nemohli nabažit a zapomněli, nebo si nechtěli vzpomenout na termín k vrácení kočáru. Sabina přijel na Smíchov až za svitu hvězd. Pak měl zakázán vstup do paláce.Farní matriky dokládají, že se po čase Josefině Schönauerové ze Žatce, svobodné, 24leté dceři úředního sluhy, narodila r. 1844 dcera Eufrosina. Dva roky nato i syn Alois. Tentokrát již kavalírství Sabiny nebylo tak zřejmé jako na začátku známosti. Nevzal si totiž svobodnou matku ani po prvním, ani po druhém porodu. Teprve ve finále revolučních událostí, v dubnu roku 1849 se Sabina s dvojnásobnou matkou oženil. Líbánky netrvaly dlouho, neboť již o necelý měsíc později si pro Sabinu došla policie. Jak se pak Josefina Sabinová protloukala s dvěma malými dětmi, není známo.Dnes se nám již zdají velice vzdálené děje revolučního roku 1848. Byla to doba, kdy si národy začínali sami sebe uvědomovat. Ve Franfurktu se schází v květnu 1848 parlament, jehož velkoněmecká strana usilovala v jednom německém soustátí spojit německy mluvící obyvatelstvo střední Evropy. Tedy i Rakousko, České země nevyjímaje. Kdo čte projevy ve Frankfurtu pronesené, zůstane překvapen, v jaké míře se shodují slova z r. 1848 s velkoněmeckými hesly r. 1938. Freiherr von Gagern tehdy na parlamentní půdě prohlásil: „Všichni národové podle Dunaje, kteří nemají ani práva, ani povolání k samostatnosti, musejí být pojati v německý planetární systém.“ A když v červnu tohoto roku propuklo v Praze povstání, dal se Frankfurt slyšet v tomto smyslu: „Národní shromáždění poskytne v případě potřeby rakouské vládě nejvydatnější pomoc při všech jejích opatřeních, směřující v Čechách k ochraně němectví, napadeného českou stranou.“ Frankfurtská levice dokonce slíbila plnou moc Windischgrätzovi při plnění jeho „civilizátorské“ úlohy v Praze a při hájení německých zájmů v Čechách. Dokonce i Marx s Engelsem, kteří také původně patřili do radikálně-demokratického tábora, bouřili v kritických okamžicích proti Čechům a Chorvatům. Hrozili, že se Němci a Maďaři při vypuknutí revoluce pomstí „slovanským barbarům“. Hovořili o tom, že rakouská monarchie má být záplatovaná „slovanskými bestiemi“ a o Češích psali v tisku jako o historicky neexistující národnosti.Sabina se velice aktivně účastnil revolučních událostí. V dubnu 1848 převzal po Havlíčkovi redakci Včely, byl členem Svornosti, Národního výboru a poslancem. Svým obsáhlým vzděláním, politickým rozhledem a zcela naprosto neobyčejným řečnickým nadáním si zjednal pověst skvělého řečníka. Po krvavých svatodušních událostech byl zatčen a 16 týdnů vězněn. Po propuštění se stal hlavním spolupracovníkem Večerního listu. Pracoval ještě v redakci novin Slovanské Lípy a přispíval do dalších časopisů. Začal samostatně vydávat demokraticko-sociální sborník Tábor, kde uveřejňoval životopisy předních bojovníků za svobodu. V květnu 1849 byl ale s dalšími předáky české demokracie zatčen a vyšetřován pro pokus povstání, o které se snažil anarchista Bakunin s demokraty českými, maďarskými, italskými a německými. Zde ještě nikdo neprokázal nikdy Sabinovi nějakou zradu. Vyšetřování trvalo od noci z 9. na 10. května roku 1849 do posledního májového dne roku 1852, tedy více jak 3 roky. 28 obžalovaných, mezi nimi Karel Sabina, mělo být potrestáno smrtí na šibenici, 51 ostatních mělo vyměřeno dohromady 474 let vězení. Nakonec nebyl popraven ani jediný z účastníků májového spiknutí. Konopí šibeniční oprátky se proměnilo v mnohaleté vězení. U Sabiny to bylo osmnáct let, ze kterých ve vězení strávil skutečně osm let. Nebylo to málo, ale na druhé straně to pro „direktora a člena revolučního komité a provizorní vlády v Čechách“ – známe-li i jiná, pozdější a hlavně přísnější měřítka – nebylo tak moc. Tak či onak Sabina odjížděl do olomouckého pevnostního vězení s vědomím, že jeho život, práce a naděje jsou jednou provždy odepsány. Vězni byli rozvezeni do pevností celé monarchie. Zatímco Sabina mířil k Olomouci, jiní putovali do Komárna, do Mukačeva nebo Munkáče, také do Josefova, Terezina nebo na rakouský Kufstein. Smutně proslulé olomoucké kasematy u Kateřinské brány, tzv. Vodní kasárna, sloužily v té době jako vězení odpůrců tehdejšího režimu. Dodnes se zachovala jen jejich část, táhnoucí se od Pavelčákovy ulice přes Passingerův mlýn, zatímco vlastní vězení, kde Sabina strávil čtyři dlouhé roky, dnes již neexistuje. Zabíralo prostor mezi Lafayettovou ulicí a Tržnicí.Zážitky z olomouckého nedobrovolného pobytu nacházíme v Oživených hrobech. Toto dílo je považováno za nejlepší z jeho prozaických děl. Asi nepatří mezi velké poklady naší literatury, ale mají nespornou dokumentární hodnotu a vyprávějí o poměrech v rakouských kriminálech v půli 19. století. Ve srovnání s „vymoženostmi“, kterými nás častuje století dvacáté, žasneme nad pohodou a komfortem tehdy dopřávaným politickým vězňům. Mohli si uvařit brambory, svařit víno, připravit kávu nebo grog. Zvláště rozmařilí si mohli pochutnat i na vařené čokoládě. V cele mohli kouřit, studovat odbornou literaturu, byly dovoleny slovníky, učebnice gramatiky a matematiky i literatura z vězeňské knihovny. Snad právě tady Sabina sepsal, nebo alespoň připravil své Syny světla, románové zpracování atmosféry v Čechách před revolučním rokem 1848.Název Oživené hroby lze dešifrovat podle samotného autora tak, že hrobem je vězení, v němž hlodají myšlenky, vznikající „jen z neustálého převracení, rozmíchávání a znovu sestavování látek starých“. Jakými otázkami se zabýval Sabina. Především to bylo bezperspektivní zoufalství: „Mám ještě jakého úkolu na zemi či nemám?“, ptá se na stránkách románu. Uvažuje o společenském uspořádání, o těch, kdo ho odsoudili a které označuje vžitým zájmenem „oni“. „Někteří vězni žijí nadějemi do budoucna. Očekávají převraty s nástupem nového komandanta, ale především se těší „až to všechno praskne“.“ Tak se tu projevuje tradiční česká národní povaha, která vždycky v minulosti spoléhala na statečné činy, podnikané ovšem jinde než ve vlastní zemi. Političtí vězňové vylíčení Sabinou čekají na povstání v Itálii, věří Garibaldimu a Mazzinimu. V jejich kalkulech figuruje i Francie, císař Napoleon, Srbsko, Bulhaři, Černohorci, Řekové, a dokonce i Amerika, která neopomene přijít na pomoc. Jen o Čechách se tu mnoho nedozvíme. Čechy, jak soudí vězňové, jsou země chudá, bojácná, v níž se může stát policejním vězněm kdokoliv – a to i z nejmalichernějších příčin.Pravé martýrium nastalo Sabinovi teprve po propuštění. Nesměl na shromáždění, nesměl na pohřby, nesměl na plovárnu, nesměl na představení vlastní divadelní hry, i když ji policie náhodou povolila. Za nevinnou báseň „Náš podíl“ k výročí Pražské konzervatoře, což nebylo policií povoleno, byl odsouzen ke třem dnům vězení a celá publikace konfiskována. Po letech, když již byl obviněn ze zrady, napsal, že „sám na tři dny byl zavřen na policii pro nepatrnou básničku, která pranic neobsahovala, než-li chválu hudby, a tak kratičká byla, že na každé její slovo padlo nad hodinu sezení v chládku.“Musel psát pod cizími jmény. Jak nám dosvědčil J. V. Frič, využívali bídné situace Karla Sabiny nakladatelé – vnucovali spisovateli, který žil doslova z ruky do úst, hanebné sazby. Často neplatili vůbec. K tomu dodejme i společenskou degradaci a fakt, že kriminál kdysi ocejchoval člověka na celý život. Na druhé straně Sabina s ohledem na svou neklidnou povahu nemohl počítat s nějakou úřednickou kariérou. Policejní orgány pracovali na Sabinovi od okamžiku, kdy se vrátil z vězení. Šikanami, zákazy, omezováním osobní svobody a hlavně bídou. Agenti o všem pečlivě informovali své nadřízené.Ve zprávě do Vídně pražský policejní ředitel Päumann píše, že jeho konfidenti nemají dostatečné vzdělání a nejsou tak populární v české společnosti, aby mohli proniknout i do uzavřených kruhů české strany. Získat někoho z české strany zase bylo obtížné, neboť šlo o muže majetné, nezávislé. Proto padla volba na Sabinu, který se „pohybuje v okolí představitelů české politiky, požívá důvěry české strany a je zároveň v tísnivých hmotných poměrech“. Tak se dal Sabina od července 1859 do služeb policie a první udání zradilo jeho nejlepšího přítele Friče, jediného přítele, jak sám přiznává, který mu pomáhal v prvních měsících a letech po návratu z vězení. Plat měl 100 zlatých měsíčně, což nebyl zdaleka malý obnos. Policejní ředitel to odůvodňoval tím, že je Sabina velmi výkonný a že zmíněná částka pomůže, aby byl pevněji připoután ke „služebním zájmům“. Päumann zároveň sliboval, že částku vyplácenou Sabinovi lze ušetřit propuštěním jiných, méně schopných agentů. Sabina ale nuzoval dále. Rozházel každou sumu, každý honorář, i když i jeho nepravidelné příjmy stačily ke slušnému a spořádanému životu.  Paradoxem je, že nastávala šedesátá léta, čas velkých literárních úspěchů v Čechách. Objevili se nové osobnosti, Neruda, Čech, Sládek, Krásnohorská.Že se Sabina zvěčnil ve slovním textu několika oper, bylo vlastně náhodou. Sám neměl k hudbě vztah a zřejmě by spolupráci s operními skladateli ze své vlastní iniciativy nikdy nevyhledával. Bedřich Smetana se však stále nemohl dočkat slíbeného libreta od J. J. Kollára a tu mu básník Hálek doporučil Sabinu. Bylo to r. 1862 a první spolupráce Sabiny se Smetanou se týkala Braniborů v Čechách. I když Sabina psal pod přímým vlivem Smetanovým, sociální aspekty v opeře, mohutné sbory připomínající bouře velkých společenských proměn, jsou přece jen asi nejvíce poznamenány minulostí Smetanovou. Tak se rodila česká národní opera a Sabina stál bezesporu u její kolébky. V době, kdy triumfovali Braniboři, byla již připravena i Prodaná nevěsta. Základní motiv – dva milenci a jeden nechtěný ženich – se stali Sabinovi trvalou předlohou. V opeře V studni Vaška, jako nechtěného nápadníka nahradí starý muž. Tento stereotyp se opakoval i v jiných Sabinových libretech, a proto všechny ostatní texty byly umělecky níž než Sabinovy prvotiny. Pozoruhodné je, že se na stránkách Sabinových románů, libret a básní stále setkáváme s motivem zrady, a to ve všech podobách. Na stránkách Sabinových knih vystupují odporné postavy donašečů a tu a tam Sabina vykřičel ve svých dílech nenávist ke zradě. Sabina stále nesl dvě tváře, dva životy. Jeden byl určený veřejnosti, druhý představoval temný rub Sabinovy existence. Za denního světla obcházel redakce, řečnil na táborech lidu a pod pláštíkem tmy navštěvoval s konfidenčními zprávami policejní ředitelství. Musel mlčet a prchat sám před sebou.Oscar Wilde napsal, že obecenstvo soudí člověka podle posledního činu. Tím posledním činem u Karla Sabiny byla kapitulace a denunciantství. Proto národ rychle zapomenul, že Sabina psal i jinou literaturu než policejní raporty. Málokdo si vzpomene, že nám dodnes zpívá v Prodané nevěstě. A přitom jeho dílo je obrovské svým rozsahem. Již r. 1841 vydal sbírku „Básní“. Pak přešel k povídkám. Po několika drobných pokusech napsal historický obraz z dějin husitských, který ale byl z cenzurních důvodů nucen rozdrobit v řadu povídek, z nichž část vyšla r. 1844 s názvem „Obrazy ze XIV. a XV. věku“. Následovala novelka „Hrobník“ (1845) i „Vesničané“ (1847), pokus o venkovskou realistickou povídku. Po románech „Blouznění“ (1857) a „Hedvika“ (1858) následoval humoristický „Věčný ženich (1858-1863) a sociální kresba „Jen tři léta“ (1860). Hlouběji byl založen 4-dílný román „Na poušti“ (1863), který začal psát ve vězení. O „Oživených hrobech“ (1870) již bylo hovořeno. Nejdelší jeho román „Morana, čili Svět a jeho nicoty“ (1874) vydaný pod jménem Arian Želinský, je odrazem pesimistických náhledů na společnost. Pak napsal pod jménem Leo Blass německy obsáhlý román „Die Sturmvögel der Revolution in Oesterreich vor dem März“ (1848-1879), historický román Der Abt von Sedletz“ zůstal v rukopisu. Sabinou byl uveden do české literatury sociální český román, zobrazující společenské poměry přítomnosti i reagující na různé otázky politické, umělecké i náboženské. Zpočátku šel Sabina po stopách Máchova byronismu, potom se přiklonil k ideálům „Mladého Německa“ a k ruskému naturalistovi Černyševskému. Vedle románů napsal i několik dramat: tragédii „Černá růže“ (1868), veselohry „Inzerát“ (1866) a „Šašek Jiřího z Poděbrad“ (1870), frašku „Maloměstské klepny“. S nevšední znalostí věci je „Dějepis literatury českoslovanské“ (1866). Napsal biografie „Napoleon Bonaparte“ (1848) a „Kronika války prusko-italsko-rakouské“ (1866). Všechny práce ale mají na sobě stopy zřejmého chvatu, nepropracovanosti, ale projevují ducha neobyčejně pružného a vnímavého a jsou mostem spojujícím Máchu s Hálkem a Nerudou.Olomouckého vězení se dotýká „Obrana proti lhářům a utrhačům“ (1872). V tomto případě ale reaguje na obvinění z udavačství. Je také autorem monografie o profesoru generálního semináře na Klášterním Hradisku Václavu Stachovi.                                                                               Dr. Reginald Kefer