Titul je uváděn ke čtyřstému výročí Shakespearovy smrti. Do jaké role vás režisér Michael Tarant v Bouři obsadil?

V Bouři hraji roli Mirandy a poštěstilo se mi to už podruhé. Setkala jsem se s ní v Šumperku před sedmi lety, a tak si říkám - Julie mě minula, ale zato mám dvakrát Mirandu (smích). Je to krásná práce, inspirující a tahle role mi sedí. Na premiéru přijede i pan Hilský, tak snad ho nezklamu.

Na scéně Moravského divadla hrajete také Maryšu. Když jste se dozvěděla, že ji budete hrát, jaká byla vaše bezprostřední reakce?

Myslím, že na šokující zážitky člověk nezapomene, a tenhle v mém životě k nim tak trochu patřil, takže si pamatuju velmi dobře reakci, která byla plná smíšených pocitů. Netušila jsem to vůbec, ta role byla původně určena jiné kolegyni, ale pan režisér Olha si vybral mě. První otázka byla jasná: „Cože?!“- A pak už zcela upřímný pocit zodpovědnosti a plnou parou vpřed.

Jaká to byla práce, když jste Maryšu zkoušeli? Co všechno jste hlavní postavě dala ze sebe?

Kdo nezažil zkoušení v divadle, ten si těžko představí ty pocity. Znám lidi, kteří si to vůbec neuvědomují, že zkoušíme, vidí nás jenom večer na jevišti, takže jsem se setkala už s otázkou typu: „A jakou práci děláš přes den?“ - Není to vtipné? Zkoušíme a bývá to náročné. Já jsem Maryšu poctivě prožívala, cítila jsem zodpovědnost, která mě nenechala polevit, slzy nejsou problém, já tu bolest prožívám a věřte, že po představení to chvíli trvá, než se zase nakopnu do „normálu“.

V čem vás můžeme ještě vidět na olomouckém jevišti?

V rolích komických i dramatických - a to je moc dobře. Když jsem do divadla přišla před šesti lety, měla jsem najednou tři komické role a la blbá blondýna, a oddělit tyhle postavy, byl docela oříšek. Teď mám určitě většinu komických rolí, ale jsou už tu i charakterní, třeba chystaná premiéra Kamene přinese na jeviště jinou Fialovou, stejně jako v Drobečkách z perníku, kde je mi pětatřicet a řeším rozvod. Inscenaci Královny, kde hraji slepou dívku, považuji za srdcovou záležitost, hraji tu po boku Vlastičky Hartlové a Ivanky Plíhalové. To jsou paní herečky a klape nám to - „trůníme“ už tři roky a stále máme vyprodáno.

Která divadelní postava byla pro vás doposud nejnáročnější, nejtěžší?

Tady vím zcela jistě – Šumperk, rok 2009 a česká premiéra Sodomy Komory spisovatelky Terezy Boučkové. Představte si to, přijdete po škole do angažmá, pro všechny roztomilé blonďaté děvčátko a pan režisér vás obleče do negližé s podvazky, do ruky vám dá bičík a vy na jevišti ztvárňujete milostné hrátky. Hrála jsem tam mrchu, která za války sympatizovala s německými důstojníky a zradila svou sestru… Ach jo, já se styděla (smích).

Robert Rohál