Japonský sen začal Olomoucí a „labutí“ rolí

3. 4. 2017 / Napsali o nás
Pozoruhodný byl už její příchod do Moravského divadla a vlastně i na českou baletní scénu. První role v Olomouci = hlavní role v Labutím jezeře = první širší nominace na Thálii. O víkendu 26letá primabalerína Yui Kyotani toto prestižní ocenění získala – jako vůbec první člen olomouckého baletu. Tím ale „japonská pohádka“ nekončí, cenu totiž Kyotani obdržela za roli Kitri, o které snila už jako malá, když Dona Quijota sledovala na DVD. „Ještě teď jsem z toho v šoku,“ říká v rozhovoru pro MF DNES rodačka z japonského města Nara nedaleko Kjóta a Ósaky.

Na předávání Thálií jste měla úžasný monolog v češtině. Trénovala jste si ho pro případ, kdyby vám to vyšlo? Ano, měla jsem tu řeč připravenou, ale v okamžiku, kdy jsem uslyšela své jméno jako jméno vítězky, se mi vykouřila z hlavy. Slova jsem musela lovit v paměti. Opravdu to byl veliký šok.

Už jste se z něho oklepala? Uvědomujete si, čeho jste dosáhla? Popravdě, v šoku jsem ještě teď. Mám pocit, že se mi to celé jen zdá, musím se štípat do tváře, abych se ujistila, že jsem tu Thálii skutečně dostala. Každopádně to byl nejkrásnější moment mé dosavadní kariéry, nikdy jsem tak významnou cenu nedostala. Nepatří ale jen mně, ale všem lidem, kteří mi pomáhají a podporují mě.

Na Cenu Thálie jste byla nominovaná již potřetí. Vy sama byste si ji dala za ztvárnění Kitri, nebo máte pocit, že jste byla lepší v Labutím jezeře či v Dámě s kaméliemi (inscenace, za které byla nominovaná v minulosti – pozn. red.)? Jsem ráda, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. O roli Kitri jsem snila už jako malá holka, kdy jsem Dona Quijota viděla na DVD. Navíc jde o klasický balet, který je technicky velmi náročný. Dáma s kaméliemi je víc o hereckém výrazu než o technice. Ale každá nominace mě velmi potěšila a za každou jsem vděčná.

Čím vás vlastně Don Quijote uchvátil? Balety jako Labutí jezero či Spící krasavice mi v dětství připadaly málo dynamické a tím pádem i nezáživné. Skoro mě uspávaly. Don Quijote je temperamentní, učarovala mi ta energie.

Tím jsme se v podstatě přesunuli na začátek vaší kariéry. Jak jste se dostala k baletu? Původně jsem chtěla chodit na gymnastiku. Moji rodiče mi ale řekli, že pokud ji chci dělat, budu k tomu potřebovat balet. No a pak jsem náhodou narazila na plakát, na kterém stálo, že se u nás otevírá baletní studio, tak jsem to zkusila, zašla tam a na gymnastiku jsem po prvním tréninku zapomněla. To my bylo osm let a od té doby dělám balet.

Vzpomenete si, kolik času jste mu věnovala na začátku a jak se ta porce zvyšovala? Začínala jsem se dvěma, možná třemi tréninky za týden. Každý další rok přibyl jeden navíc, a to až do fáze, kdy jsem neměla ani jeden den v týdnu volný. Já navíc chodila do klasické školy, žádné úlevy kvůli tanci jsem neměla. Do baletního studia jsem se tak dostala až po vyučování. Každopádně jsem to vždycky měla tak, že jsem milovala zkoušky a nenáviděla trénink, cvičení, která se neustále opakují.

Přes ten odpor jste v šestnácti letech kvůli baletu opustila domov, Japonsko, a odletěla ho studovat do Evropy. Celé to vzešlo od mojí učitelky. Po ukončení základní školní docházky, když mi bylo patnáct a rozhodovala jsem se, co dál, mi navrhla, jestli bych nechtěla studovat tanec v Berlíně, kde měla kontakty na státní baletní škole. Já to vnímala jako obrovskou šanci posunout se dál a podřídila tomu docela hodně. Příprava mi zabrala rok a půl, učila jsem se německy, přidávala si tréninkové dávky a také jsem se na tu změnu připravovala z hlediska psychiky. Nakonec za mnou přijela do Japonska moje budoucí učitelka z Berlína Larissa Dobrojan, já udělala přijímací zkoušky a mohla nastoupit.

Rodiče nebyli proti, nesnažili se vám to rozmluvit? Vy sama jste obavy z velké změny neměla? Od mládí jsem snila o tom, že jednou budu tančit v Evropě. Ten můj sen byl tak velký, že obavy z toho, že opustím rodiče a rodnou zemi, šly úplně stranou. Rodiče se o mě samozřejmě báli, ve finále to ale byli oni, kteří mě podrželi. Před odletem jsem totiž přeci jen dostala strach, jestli to v Berlíně zvládnu, jestli ta realita nebude o poznání jiná než můj sen. Rodiče mě uklidnili, řekli mi, ať určitě do Německa jedu, že se můžu kdykoliv vrátit, pokud by se mi tam nelíbilo.

Baletní školu v Berlíně jste nakonec nedokončila, proč? Absolvovala jsem tři ročníky, před závěrečnou zkouškou ale přišla nabídka z divadla v Lipsku, která zvítězila. V tom divadle jsem tančila rok, protože na delší dobu mi kontrakt nemohli prodloužit. Poté jsem se vrátila do Berlína a chodila opět na hodiny tance k paní Dobrojan. Od ní jsem se toho naučila strašně moc, je to úžasná učitelka, zároveň je ale také velmi přísná a náročná na své studenty.

Pokud správně počítám, pomalu se dostáváme do roku 2012, kdy jste zamířila do Moravského divadla. Jak jste se o Olomouci dozvěděla? V té době končili v Olomouci moji krajané Mikina Kawamura a Aya Shinoda. Já je sice neznala, v kontaktu s nimi ale byl jeden můj kamarád z divadla v Lipsku. Díky němu se pak se mnou spojil Mikina Kawamura, který mi potvrdil, že v Moravském divadle bude volné místo, protože se vracejí do Japonska. A zeptal se mě, jestli nechci zkusit přijet na konkurz.

Hned „na přivítanou“ jste v Olomouci dostala jednu z nejtěžších baletních rolí, ztvárnění Odetty-Odílie v Labutím jezeře. Některé baletky na tu roli čekají celý život… Já byla nadšená už tím, že jsem ten konkurz udělala, protože v Německu jsem jich několik absolvovala a neuspěla jsem. Teď k té hlavní roli. Šéf souboru baletu Moravského divadla Robert Balogh mi hned po konkurzu řekl, že se mnou počítá pro Labutí jezero. Myslela jsem si ale, že dostanu některou z vedlejších rolí. Když jsem se později dozvěděla, že budu tančit Odettu-Odílii, nevěřila jsem tomu, říkala jsem si, že je to nějaký vtip. S takovou velkou rolí jsem neměla vůbec žádné zkušenosti a tomu odpovídaly i moje obavy z ní. Nikdy předtím ani potom jsem nebyla před premiérou tak nervózní. Málem jsem zvracela.

Máte zkušenosti i s moderními tanečními inscenacemi. Co máte raději, současný, nebo klasický balet? V mládí, ale i v Německu jsem spíše tíhla k modernímu baletu. I učitelé mi říkali, že jsem typ pro současný balet. Vše se změnilo až v Olomouci, když jsem dostala roli v Labutím jezeře. Díky ní jsem si klasický balet zamilovala, už ho mám raději než ten moderní. Nejvíc ze všeho ale tíhnu k neoklasice.

Zmínila jste, že vaší vysněnou rolí byla Kitri. Jsou nějaké další? Rolí, které bych si chtěla zatančit, je spousta. Pokud bych ale měla jmenovat jeden titul, byl by to Evžen Oněgin. I kvůli té nádherné hudbě. Viděla jsem to představení v divadle v Berlíně a nemohla jsem přestat plakat, jak mě to dojalo.

Ještě se vrátím k okamžiku, kdy jste byla v Olomouci poprvé. Váš první dojem z města? Docela mě překvapila „vizáž“ divadla, respektive to, že není samostatně stojící budovou tak, jak jsem divadla do té doby znala. Navíc jsem přijela večer a za tmy na mě Olomouc působila trochu strašidelně. Ale hned druhý den, když jsem viděla centrum v denním světle, jsem zjistila, že jsem se ocitla v nádherném historickém městě. Dnes jsem už ve fázi, kdy je pro mě Olomouc druhým nejhezčím místem na světě. Po mém rodišti.

Není už ale Olomouc držitelce Thálie těsná, neuvažujete o změně angažmá? Nechystám se odejít, protože jsem tu maximálně spokojená. Mám ráda zdejší publikum, které je baletu nakloněné a vždy na mě působilo vřelým dojmem. Jak jsem už taky říkala, moc se mi líbí i město jako takové, jsou tu příjemní lidé. A taky tu mám přítele.

Kolikrát za rok se vlastně dostanete do Japonska? Za rodiči jezdím jednou ročně v létě o divadelních prázdninách. Oni mě tu zatím byli navštívit dvakrát.

Přemýšlela jste někdy, co bude po konci kariéry? Plánujete návrat domů? Přiznám se, že tohle zatím vůbec neřeším. Pro mě je teď nejdůležitější, že můžu tančit. Rodiče by si ale určitě přáli, abych se vrátila. Já zatím opravdu nevím, žiju v Evropě už deset let a moje myšlení se změnilo, už jsem takový japonsko-evropský mix.

Vladimír Onderka

Thálie je především cena pro vás, slečno Yui

Zápisník  - Vladimír Onderka, redaktor MF DNES

Popravdě, před schůzkou s čerstvou držitelkou Thálie a první dámou olomouckého baletu Yui Kyotani jsem měl tak trochu obavy. Úkol z redakce zněl jasně: zkus přinést velký rozhovor. Vzhledem k tomu, co se o Japoncích říká, jsem čekal plachou, uzavřenou slečnu, ze které budu páčit každé slovo. Primabalerína mě ale záhy vyvedla z omylu. U stolu jsem seděl se sympatickou, usměvavou a sebevědomou mladou ženou, jež neměla problém mi povyprávět třeba to, jak jí bylo nevolno před premiérou Labutího jezera. V jednom se ale moje očekávání ohledně nátury lidí ze země vycházejícího slunce naplnila. Tedy že z nich vyzařuje pokora a skromnost. Od Yui Kyotani tak nečekejte, že vám bude dávat najevo, čeho dosáhla. Raději vám zopakuje, kdo všechno má zásluhy na tom, že má Thálii. V tom se ale trochu rozcházíme: Je to především cena pro vás, Yui. 

Mladá fronta DNES, 30.3.2017