Jana Paulová: Olomouc byla odmalička součástí mého života

Olomouc.cz, 11.3.2021

Většina ji zná jako televizní a divadelní herečku, Jana Paulová má za sebou ale také několik režisérských prací. Aktuálně pod jejím vedením připravuje soubor činohry Moravského divadla Olomouc inscenaci Revizor, jejíž premiéra je plánovaná na pátek 26. března 2021.


O Vás je všeobecně známo, že jste herečka, málokdo ale ví, že jste také režisérka. Vaše první režisérská zkušenost byla před pár lety v Divadle Kalich s inscenací Lady Oskar. Byla režie něco, po čem jste toužila, nebo to nějak vyplynulo?

Já musím říct, že od určitého věku už tak moc po ničem netoužím, kromě zdraví a klidného života. Ale vzhledem k tomu, že jsem většinu komedií u nás v divadle Kalich dorežírovávala za chodu, tedy v momentě, kdy už s námi režiséři nebyli, a bylo potřeba doladit některé detaily naší hry a interakce publika, tak to tenkrát nějak vyplynulo, že jsem se pustila do režie Lady Oskar. Dopadlo to dobře, odehráli jsme přes sto vyprodaných repríz za rok a půl, dokud nepřišel čas covidový. To představení funguje skvěle, lidé se při něm baví. No a nabídka, která mi přišla z Moravského divadla, mě samozřejmě potěšila, protože režie mě začala bavit možná víc než herectví a já tady dostala příležitost pracovat se skvělým týmem v krásném divadle. Ale přiznám se, že jsem nezačala jásat nad tím, že dělám zrovna Revizora, to tak úplně nebylo. Spíš jsem si říkala "tak to jsi hodně odvážná, že jsi na to kývla, ale je to ještě za dlouho, to nějak půjde". (smích)


Nějaká doba uplynula a nyní v Moravském divadle již naplno zkoušíte. Bude Váš Revizor v něčem jiný než ten Gogolův, kterého všichni známe, a který je zasazený do ruského městečka 19. století?

Viděla jsem Revizora naposledy na divadle, když mi bylo asi čtrnáct let a pamatuju si ho jen mlhavě. Já jsem z generace, kdy kolem nás po ulicích jezdili ruské tanky a v divadlech se hrálo ruské všechno, od klasiky po různé tendenční kousky, takže jsem si žádnou lásku k ruské dramatice opravdu nevypěstovala... Což je celkem vtipné, když si uvědomíte, že zrovna v Moravském divadle jsem hrála hlavní ženskou roli ve Višňovém sadu a teď tady budu dělat Revizora, ale odříkaného chleba... Každopádně když jsem si hru důkladně pročítala, tak jsem pochopila, jak moc je nadčasová a aktuální, a že stačí jen aby se z toho vyjmula ta ruská jména a děj se dá zasadit prakticky kamkoli na světě. Stále jsou místa, kde město ovládne partička frajerů původně zvolených na tři roky, ale nějakým záhadným způsobem tam nakonec coby představitelé města zůstanou napořád a ze své úřední moci město dusí a okrádají. A do toho k nim zabloudí kluk, trochu hochštapler, kterého si spletou s někým důležitým a z téhle staré komedie je komedie je současná. Já dělám divadlo pro diváky, coby herečka, a chci ho tak dělat i coby režisér. Nesmírně si vážím času, který lidé investují, aby jej strávili s námi v divadle. A když z jeviště vidím, jak lidé změní během představení rozpoložení a někdo na začátku špatně naladěný pak v průběhu představení řve smíchy, tak to všechno pro mě dostává smysl. Proto dělám divadlo. A byla bych ráda, kdyby to tak bylo i s Revizorem. Je tu skvělý činoherní soubor a tak si tuhle spolupráci užívám a nesmírně si jí vážím.


Revizor není Vaše první spojení s Moravským divadlem Olomouc. V roce 2013 jste zde hrála hlavní ženskou roli ve Višňovém sadu, Vaši rodiče v Moravském divadle prožili jako herci sedm let. Jaký je Váš vztah k Olomouci?

Rodiče mě tady počali a když odjeli do Prahy, tak byla maminka už krátce před porodem. Možná by tady i zůstali, ale tatínek byl katolík, právě zuřila padesátá léta, a někdo ho udal, že chodí do kostela. Julius Lébl, který tehdy Moravskému divadlu šéfoval, dostal zrovna nabídku z karlínského divadla, tak si vzal rodiče s sebou do Prahy a víceméně je tím i zachránil. Ale tohle oni nějak vytěsnili a na Olomouc vzpomínali jen láskyplně. U nás se vždycky řeklo slovo Olomouc takovým zasněným láskyplným tónem. Takže tohle krásné město bylo odmalinka součástí mého života. Vždycky jsem sem ráda jezdila hrát naše představení a těšila se na skvělé olomoucké publikum. No a život to tak nějak poskládal, že jsem v Moravském divadle hostovala jako herečka a teď i jako režisérka.


Tím, že Vaši rodiče byli oba divadelní herci, vedli Vás k herectví odmalička? Nebo to bylo spíše naopak, že jste doma řekla, že chcete být herečka a oni řekli "ježišmarja"?

No. Tak přesně takhle to bylo. Mé tři starší sourozence se před divadlem podařilo uchránit, ale na mě, nejmladší dítě, už rodiče nějak neměli sílu, takže jsem se přihlásila do dramatického kroužku, následně na konzervatoř a oznámila jim, že jsem přijatá. Měla jsem sice ještě druhou možnost, jít na gymnázium, ale vzhledem k tomu, že zkoušky na konzervatoř se dělaly první a byla jsem už přijatá, tak to rodiče nějak vzali a myslím si, že nakonec z toho měli docela i radost. Ale táta si mé herecké dráhy moc neužil, umřel, když jsem končila DAMU. Viděl mě hrát jen ve školním divadle Disk. Tam se seznámil i s mým mužem, který mu po čase přišel říct o mou ruku. Táta mu řekl, že jo a v noci zemřel. Takže mě tak předal mému muži, kterého mám od té doby pořád po boku. A bude se mnou právě i tady v Olomouci, kde bude dělat hudbu k Revizorovi.


Vy hrajete jak v divadle, tak v televizi. Co je pro vás lepší? Nebo má každé to svoje?

Samozřejmě to setkání večer s diváky, to je takový společný mejdan, který je pro herce nabíjející. Když hrajeme komedii a lidé se smějí, tak okamžitě víme, jací jsme byli. Když hrajeme vážné divadlo, tak si můžeme myslet, že to diváci tiše a s napětím sledují, ale oni taky můžou spát. (smích) No a když je hezká práce ve filmu, zajímavá role, je co hrát, je dobrý tým, tak je to taky krásně strávený čas. Já už totiž úplně neodděluji svůj život na práci a volný čas, já už chci trávit veškerý čas hezky, radostně, s milými, inspirativními lidmi a nad prací, která mě naplňuje, a kde se můžu něco naučit.


Máte nějakou svou oblíbenou roli, která Vás opravdu bavila?

Jsou herečky, většinou ve velkých kamenných divadlech, které nazkoušely třeba stovky divadelních rolí za život. Já jsem si toho tolik nestřihla, ale zase jsem většinu těch rolí hrála mnoho let. V divadle Kalich hrajeme třeba komedii Bez předsudků, která měla 480 repríz a Natěrače jsme s Pavlem Zedníčkem hráli pětadvacet let. V takovém případě se role stane součástí vašeho života, vyvíjí se a stárne s vámi. A kdo třeba viděl premiéru a za nějaký čas vidí hru znovu, tak vlastně vidí úplně jiné představení. Kdysi dávno jsem měla hodně ráda Sugar v karlínském divadle v Někdo to rád Horké, Radu v Cikáni jdou do nebe – byla jsem tenkrát ta nejblonďatější cikánka v Karlíně (smích). No a pak Lavínii ve Smutek sluší Elektře s Mirkem Macháčkem v MDP. Ta jedna práce s Macháčkem pro mě byla víc než celé čtyři roky studia na DAMU. On si mě sice vybral, prosadil, ale pak mi dával zabrat daleko víc než ostatním kolegům. Ale bylo to úžasné, protože díky tomu jsem se toho opravdu hodně naučila.


Existuje nějaká postava, kterou byste si ráda zahrála, ale zatím nebyla příležitost?

Já jsem většinou v životě opravdu toužila po jiných věcech než po rolích. A role, které jsem si třeba chtěla zahrát, tak ty mi už věkově utekly. Ale tím, že hraji v soukromém divadle, tak mám tu neuvěřitelnou možnost, že si vlastně můžu zahrát co chci. Mám jedinou povinnost, že na představení musí přijít lidi a že by měli odcházet spokojeni. Ale, když se tam rozhodnu dělat s Pavlem Zedníčkem třeba Romea a Julii, budeme úplně starý a já to přepíšu na komedii… no to říkám úplnou blbost, ale… v podstatě to jde. Takže díky tomu už vlastně nemám žádné vysněné role, protože si je zahrát můžu, když budu chtít.


Jak vnímáte aktuální fenomén online kultury? V Olomouci třeba Moravská filharmonie streamuje koncerty, Moravské divadlo minulý pátek uvedlo online Sólo pro tři, které ještě nemělo ani premiéru…

Myslím si, že je to samozřejmě nutné, protože lidé musí vědět, že umění stále existuje, a že se alespoň nějakým způsobem kulturně nasytí. Na druhou stranu si ale nemyslím, že je úplně dobré promítat divadelní představení, která se ještě hrají, nebo teprve hrát chystají, v televizi nebo online, protože divadlo potřebuje obecenstvo a pak na kameru je úplně jiný způsob hraní než na divadle. Herec používá na jevišti často úplně jiné prostředky, než kamera v detailu unese. Takže já si skoro nikdy divadelní představení v televizi neužiju, ale to neznamená, že to někdo nemá jinak. My, tím, že jsme soukromé divadlo, tak když představení pustíme ven, lidé pak už nebudou mít důvod na něj přijít, a my tak to představení víceméně zabijeme. My si na sebe sami vyděláváme, nemáme žádnou dotaci, nikdo nás nepodporuje. Já třeba rozumím tomu, že se ve státních divadlech teď vytváří představení do šuplíku, a herci v nich zaměstnaní mohou alespoň tímhle způsobem na sobě pracovat. Ale byla bych nerada, aby byl Revizor vysílaný online ještě před tím, než ho uvidí diváci v divadle. Je to komedie, kterou z velké části bude vytvářet živé publikum a bez něj by to byl okleštěný, divný tvar. Ale tohle ovlivnit už není v mých rukou.


Plánovaná premiéra Revizora pod Vaší režií by měla proběhnout koncem března tohoto roku. Jak to v současné situaci vidíte?

Ta už víme, že nebude. My to ale dotáhneme do konce a uvidíme, co bude dál. V divadle mi dali o týden zkoušení navíc, tak bych velmi ráda ten poslední týden využila k tomu, aby si to kolegové už mohli zahrát. I kdyby v hledišti sedělo třeba jen pár jejich kolegů, když už nemůžeme hrát pro diváky. Herci se to tak naučí posílat do hlediště, uloží se jim to a dostane pod kůži. Tuším, že by mělo Moravské divadlo hrát od května na venkovní scéně, a i kdyby měla být premiéra nakonec až v létě, tak se vrátím, oprášíme to, uděláme si týden zkoušek a pak se představíme divákům. Pro mě je to divná situace, protože jsem nikdy nezkoušela bez toho závěrečného tlaku, kdy si člověk říká "už jenom dva týdny do premiéry, musíme to doladit".


Takže kdyby byla premiéra třeba až v létě, tak plánujete, že jako režisérka přijedete a budete u toho?

No samozřejmě. Já se, pokud to půjde, budu z počátku jezdit na představení dívat. Chci vědět jak reagují diváci a podle toho představení ještě dotáhnout. U našich komedií, co děláme v divadle Kalich, je divák naším dalším partnerem, kterého velmi pokorně vnímáme a u Revizora by to mělo být stejně. A stejně jako u jiných mých komedií, tak i u Revizora si přeju, aby to představení měli herci a potažmo diváci rádi, protože věřím, že když je pozitivní energie a radost na jevišti, přirozeně se přelévá do hlediště. Tak nám prosím držte palce.


Lenka Šimková



16.3.2021