Dnes a zítra

Divadelní prázdniny - nehraje se

Naše tipy
22.8 (čt) sk. - 20:00

Sluha dvou pánů

Skoro bleší cirkus

OPEN AIR - festival Moravské divadelní léto - Amfiteátr Velká Bystřice

23.8 (pá) sk. - 20:00

Kupec benátský

Kdo si půjčí, musí splácet

OPEN AIR - festival Moravské divadelní léto - Fort Křelov

24.8 (so) sk. - 20:00

Robin Hood

Klobouk s peřím, luk a kamizola, ale myslivec to není

OPEN AIR - festival Moravské divadelní léto - Fort Křelov

25.8 (ne) sk. - 20:00

Noc na Karlštejně

Romantická komedie plná známých a oblíbených melodií

OPEN AIR - festival Moravské divadelní léto - Korunní pevnůstka Olomouc

26.8 (po) sk. - 20:00

Starci na chmelu

Když dva jsou jako jeden

OPEN AIR - festival Moravské divadelní léto - Korunní pevnůstka Olomouc

27.8 (út) sk. - 20:00

Balet Gala

Galavečer

OPEN AIR - festival Moravské divadelní léto - Korunní pevnůstka Olomouc

Jak se má dobře pojmenovat dítě?

Divá báze, 16.1.2018

Co nese do života naše jméno? Jak moc na něm záleží? Může ovlivnit to, jak nás vnímá společnost? A mají se nastávající rodiče ohlížet na rodinu, když vybírají jméno svému dítěti? To je jen stručný výčet otázek, který burcuje divadelní inscenací Jméno v Moravském divadle Olomouc.


V roce 2010 francouzská autorská dvojice Matthieu Delaporte a Alexandre de la Patelliére nechali v Paříži uvést na prkna svou komedii Jméno, která se vzápětí stala jednou z nejúspěšnějších současných her a v roce 2012 následovalo i její filmové zpracování. Co se týče české scény, premiéru měla v Městském divadle Brno v březnu 2015. Na prknech Moravského divadla se objevila poprvé až dne 20. ledna 2017.


Jméno představuje jednu z her reflektujících dnešní společnost ve vztahu k událostem, které se kolem nás dějí, anebo se už staly. Celý děj však probíhá nenásilnou formou za pomoci notné dávky absurdity, paradoxů a inteligentního humoru.  Zkrátka se dá říci, že je to dobře napsaná hra, která pobaví snad úplně každého. Toto dnes režijně zpracoval Petr Veselý ve spolupráci s dramaturgyní Michaelou Doleželovou, coby zároveň jednou z představitelek hlavních rolí.  A jak pojala Jméno tato dvojice? Jako diváckou návštěvu obývacího pokoje jedné francouzské rodiny žijící ve druhém desetiletí 21. století, ve kterém se řeší, jak mají Vincent Larchet a Anna Caravati pojmenovat svého potomka. Rodinná hádka je zde zaručena.


A skutečně, jeviště podle návrhu scénografie Milana Popelky je stavěno jako velký obývající pokoj ve snobském stylu. Je rozdělen do několika sektorů, na pravé straně vidí divák velký jídelní stůl, kde usedá celá pětičlenná rodina. Nalevo se nachází místo pro odpočinek v podobě křesla s konferenčním stolkem. Prostřední část je oproti ostatním částem vyvýšená a stojí zde pohovka s křesly, za nimi je stěna s prosklenými okny.  Díky tomu, že se prostor dělí na horní a dolní oddíl, se herci pohybují dynamicky a je zde využito filmového střihu v divadle. Vše probíhá systematicky a každá scéna navazuje na tu druhou. Nejenže už tak jde o důmyslné jevištní zpracování, ale zároveň se zde několikrát v prostoru objevuje motiv obrazů od nizozemského malíře Pieta Mondriana, zakladatele abstraktního malířství a vůdčí osobnost neoplasticismu.  Nalevo na zdi visí jeho dílo, a to kompozice se žlutou, modrou a červenou, která se projevuje i v rámci prostorového rozložení doplňků, jako je například koberec či polštáře na pohovce.


Jak už jsem zmínila, Jméno pojednává o nás – lidech z dneška. Nejenže je tomuto faktu přizpůsobena scéna, ale také kostýmy podle Zuzany Mazáčové. Protagonisté mužských rolí jsou oblečeni jako typičtí intelektuálové. Postava Pierra Garauda (Vojtěch Lipina) má na sobě hnědé sako a košili, což platí i u představitele Clauda Gatignola (Tomáš Krejčí), jehož oděv se skládá z hnědého saka, fialové košile a džínových kalhot. Oproti nim je Jan Ťoupalík jako Vincent Larchet oblečen do ležérnějšího stylu, má na sobě džíny a černý svetr. U představitelek ženských rolí Elizabeth Garaud-Larchet (Michaela Doleželová) a Anny Caravati (Vendula Fialová), je vidět jasný kontrast mezi domácí puťkou a ráznou svobodomyslnou ženou. Elizabeth je oděna do květovaných dlouhých šatů, které má ovšem zakryté zástěrou a vytahaným svetrem. Anna se pro změnu nese v dlouhých modrých těhotenských šatech a hnědém saku. Její kostým doplňují výrazné skoro až kýčovité šperky.


Toto představení však nezklame ani hereckými výkony, lze říci, že je to jedna z nejpovedenějších inscenací Moravského divadla i díky výběru hereckého týmu. Co asi každého diváka překvapí je, že v této inscenaci skoro vymizela hudební a zvuková složka, výjimkou je začátek a závěr představení, kdy zazní písně od jazzové zpěvačky Zaz. Vše mají na starost herci, kteří musí mít dobrý rétorický projev. Hra se slovem, intonací, gesty a mimikou tvoří směsici prostředků pro dobře odehranou komedii Jméno. A jak se s tímto popral pětičlenný herecký tým? Velice dobře. Zejména to platí u manželské dvojice Elizabeth Garaud-Larchet (Michaela Doleželová) a Pierra Garauda (Vojtěch Lipina). Michaela Doležalová do své role vnáší notnou dávku energie, ať se jedná o slovo či pohyb. Po jevišti běhá jako skutečná domácí panička, která se snaží co nejlépe starat o rodinu. Pracuje s mimikou, usmívá se, ale vzápětí dokáže rázně zakřičet. S herci i diváky udržuje neverbální komunikaci. U Vojtěcha Lipiny si nejde nepovšimnout jeho dovednosti pracovat s gesty. V momentě kdy mu je oznámeno, že Vincent chce pojmenovat své dítě Adolf, je jeho protestující proslov nápadně podobný tomu od Adolfa Hitlera. Ať jde o dynamičnost hlasu, gestikulaci a mimiku, Lipina reálně napodobuje tohoto nemile proslulého Führera.  Jan Ťoupalík využívá stejně jako jeho dva zmínění kolegové hojně gest, někdy záměrně přehrává, což v případě této hry působí komicky.


Domnívám se, že divadelní inscenace Jméno patří mezi to nejlepší, co právě repertoár Moravského divadla Olomouc nabízí. Jak po vizuální, tak i herecké složce tato komedie nezklame. Divák se pobaví a zároveň je konfrontován s lidskou společností ovládanou předsudky, které nekontrolovatelně krystalizují v nenávist.


Petra Kupcová


22.1.2018