Giselle situovaná do Olomouce

Taneční aktuality.cz, 11.11.2019

Balet Giselle patří k nejkrásnějším baletním dílům romantismu. Je prototypem „romantického paradoxu“, tedy střetu reality a nadpřirozeného světa. Libreto vzniklo na námět německého básníka Heinricha Heineho a zpracoval jej tehdy mladičký Théophile Gautier spolu s Jules-Henrim Vernoy de Saint-Georgem a Jeanem Corallim.


Exkurze do historie


Dobře vystavěný příběh vypráví o čisté a zamilované dívce, která se po poznání zrady svého milého Alberta zblázní a následně umírá. Podle legendy dívky zrazené před svatbou zemřely a přeměnily se ve víly. Ze záhrobí trestaly muže tím, že se jim zjevovaly ve svatebních šatech a pak je utančily k smrti. Tento děj dodnes dojímá všechny generace diváků. Stejně tak i krásná choreografie Jeana Coralliho a především Jules-Joseph Perrota, který vytvořil variace pro svou manželku, skvělou tanečnici Carlottu Grisi. Premiéra se konala v roce 1841 v Paříži. Později, v roce 1884, se na choreografickém ztvárnění podepsal i světoznámý Marius Petipa, s hudební partiturou oblíbeného autora v éře romantismu Adolphe Charlese Adama (v premiérové Giselle s dodatkem neboli Víly se objevilo i pas de deux rustique Johanna Friedricha Franze Burgmüllera).


Baletní skvosty, k nimž náleží i Giselle, se stále uvádějí nejen ve velkých baletních souborech. Docházelo však k různým obměnám, a to i ve verzích odvolávajících se na výše uvedené tvůrce. Baletní publikum zná i několik odvážných inscenací. Mezi ně patří „převratná“ inscenace Giselle známého švédského choreografa Matse Eka. V jeho zcela charakteristickém tanečním rukopisu a choreografickém pojetí vidíme Giselle, jak skončí v blázinci. Ek šel zásadně svou cestou, která svým způsobem ignorovala klasickou techniku, původní choreografii i dobovou baletní pantomimu. Vzniklo tak zcela nové originální dílo.


Také v Čechách má Giselle svoji historii. V pražském Národním divadle ji inscenoval baletní mistr Augustin Berger až v roce 1886. Hrála se pak snad ve všech větších baletních souborech v regionech, ve větších či menších úpravách. V Olomouci se inscenovala třikrát. Naposledy ji zde nastudoval choreograf Jiří Kyselák v roce 1995.


Michal Štípa v nové roli


Šéfem olomouckého Baletu Moravského divadla se Michal Štípa stal v lednu tohoto roku. Roli choreografa i režiséra si teprve osvojuje, i když již úspěšně inscenoval Dona Quijota v ostravském Baletu Národního divadla moravskoslezského a na jaře v Olomouci Bajadéru, která byla ještě v původním dramaturgickém plánu předešlého Baloghova uměleckého vedení.


Giselle je dalším titulem klasického repertoáru, který Štípa prvně inscenuje. Určitě má k tomuto baletu hodně blízko, protože jej mnohokrát tančil především v Národním divadle v Praze. Jistě spolu se svým tvůrčím týmem zvažoval, jak k zavazujícímu titulu přistoupit. Rozhodl se pro větší inovace a s tím spojené obměny ve významech i v choreografii.


První jednání zasadil spolu s výtvarníkem Alešem Valáškem do městského prostředí, a to přímo na Horní náměstí v Olomouci, a časově, jak se mi jeví, do třicátých až čtyřicátých let minulého století. Matka Giselle vlastní na náměstí květinářství. Hned na začátku přijíždí ke krámu Hilarion, nápadník Giselle, na jízdním kole. Posun je tedy dán zařazením postav do maloměstského prostředí, tudíž i způsob chování i jednání se liší od původně vesnického prostředí.


Objevuje se nápadník Albert, který ovšem není vévodou, ale zřejmě zámožným mužem. Půvabná dívka Giselle se mu zalíbí. Další změny nastávají ve sborech i řazení jednotlivých tanečních výstupů. Přítelkyně Giselle a následně i jejich partneři se podílejí na radostné atmosféře na náměstí před Giselliným domem. Hudební čísla jdou popořádku, avšak to, co například známe jako Tanec přítelkyň, se odehrává i v párech a celkem nenáročné partneřině. Ta samá společnost se zhostí i těch čísel, která v jiných nastudování tančí „vinaři“. Je to snad i logické vzhledem k omezenému počtu tanečníků v olomouckém baletním sboru.


Zvláštní jsou kostýmy. Volba delších dívčích sukní i šatů mírně do zvonu a blůzek, v temnějších barvách s kolorovanými puntíky, evokuje spíše proletářské prostředí. K tomu však mají pánové tmavé baletní trikoty a košile s vestami. A tak se tanečníci mohou ve svém ošacení hýbat snadněji než tanečnice, které kostýmy v pohybu brzdí. Kostým samotné Giselle (modrobíle puntíkaté šaty) se nijak zásadně neliší od kostýmu Bathildy, snoubenky Alberta. Rozdíl je vlastně jen v tom, že má dámské rukavice, kabelku a kožešinový límec. Právě ten daruje Bathilda Giselle při jejich setkání.


Bathilda se objevuje sama, vůbec není obklopena zámožnou společností, jak bývá zvykem. Místo tradiční pantomimické scény naopak choreograf Štípa výstup Albertovy snoubenky zcela roztančil. Další změnou v inscenaci je odlišné řešení známého „svatebního páru“. Místo dvou tančí tři, a sice dvě dívky s jedním partnerem. Choreograf se rozhodl zpracovat notoricky známé téma volně a svobodně. Některé pasáže se přiblížily těm, které se ke Corallimu a Perrotovi hlásí, a jiné jsou zcela nové. Pokud se však mísí choreografický materiál přiznávaný původním tvůrcům s novými autorskými počiny, představuje to vždy problém. Ve finálním tvaru pak choreografická kompozice nedrží pohromadě.


V závěru prvního jednání dochází ke zlomové dramatické situaci. Giselle, i tak zdravotně labilní, je konfrontována s realitou, protože Hilarion vyprovokoval veřejné setkání Alberta s Bathildou. Zoufalá dívka nevydrží silný nápor emocí. V šoku vytrhne nůžky jednomu z okolo stojících, zřejmě holiči. Nezvykle zajímavá situace se rozvine v nebezpečnou etudu, kdy si pomatená Giselle začne stříhat vlasy. Zoufalství nešťastnice končí smrtí. Pozitivní je, že se choreograf Michal Štípa snaží omezit „hysterické scény“ a pracuje úsporně s běžně používanou pantomimou.

Víly vstávají z hrobů


Druhé jednání, také v menších úpravách tanečních i výtvarných, vyznělo velmi soustředěné, jednotné a nabité velkou energií. K hrobu Giselle přichází nejdříve Hilarion. Po chvilce tajemně vstávají z hrobu dívky proměněné ve smrtonosné víly. Samozřejmě, že vyjedou z propadliště, ale stejně působí tato scéna úchvatně, skutečně nadpřirozeně. Mají lehounké bílošedé šaty, bílošedé nalíčení, takže představa jejich neživotnosti je dokonalá. S podivem je, že mají všechny, včetně královny víl Myrthy a posléze Giselle, krátce střižené tmavé paruky. Ty působí spíše neučesaně a jejich střih možná až moc civilně. Ve výrazu tváře i krátkých suchých gestech tanečnic se však velmi silně drží přítomnost smrti.


Bez běžně používaných lilií, které dobře zdůrazňovaly symboliku hřbitova, se v inscenaci obejde jak Myrtha, tak i Giselle. Vše je vyjádřeno v pohybech a výrazu studených, korektních, velmi přesných a přísných gest. Pochmurný svět víl a jeho zákonitosti zabijí Hilariona, přestože chtěl pro svou dívku to nejlepší.


Giselle tančí s truchlícím Albertem. Svoji vytrvalou láskou a něhou obměkčí královnu víl. Tak dlouho je se svým milým, dokud nepřijde svítání, jenž ho ochrání před smrtí. Všechny víly se navrátí do svých hrobů a zmizí. Budou čekat, až přijde někdo další… Výjev se odehrává ve scenérii evokující temnou noc s úplňkem a hroby spíše tušíme na rozeklaných plátnech na horizontu.


Na premiéře tančila Giselle Emily-Joy Smith. Její výraz vyzněl úsporně. Myslím, že odpovídá jejímu naturelu, ale balerína má ještě na čem pracovat. Guido Sarno jako Albert byl suverénní i přesný v technice. Ve zmiňovaném pas de trois v prvním jednání exceloval Stefano Sacco, obě dívky Francesca Raule a Risa Maruyama tančily vyrovnaně. Suverénně a v roli Myrthy až snad příliš chladně působila zkušená sólistka Yui Kyotani.


Celý ansámbl olomouckého Moravského divadla podal v novém nastudování Giselle maximální a kvalitní výkon. Nové tváře v souboru, které přišly spolu s uměleckým šéfem Michalem Štípou, jsou velkým přínosem. Mrzí mne jen, že na jevišti není vidět více českých tanečníků.



Marcela Benoni


15.11.2019