Stavovské divadlo, které se pomalu plní. Chvíle očekávání a začátek. Ihned se ocitáme uvnitř příběhu: na jevišti korzuje přeplněný autobus, který havaruje a od této chvíle život Frídy paradoxně začíná. Románek s její první známostí zde rozehrán není, stejně jako se zde ani později neobjevuje její údajný milenec Lev Trockij.

Zato se zde od počátku rozehrávají skupinové scény pečujících doktorů, v druhé polovině také smrtek a bolesti. Smrt, bolest a doktoři jsou zde stěžejním, výpovědním a dobře voleným tématem. Postavu úlisné Smrti skvěle odtančil a odehrál kostlivec Michal Kováč.

Frida rozhodně netancuje s radostí na rtech (i když i takové momenty se zde vyskytly) ale spíše se sádrovým korzetem, berlemi, obrazy či kostlivcem. Rozhodně se nejedná o klasický balet. Příběh je ale kromě fyzických útrap i plný alkoholu, večírků a nešťastné lásky. Ta přichází, když Frida potkává Diega Riveru. Čas, kdy se oba aktéři na jevišti seznámili, nebyl ale výjimečně emotivní. Představitel této role: Ivo Jambor byl vysoce šarmantní a mladý, což ale trochu ubíralo na autenticitě. Chápu, že se v baletním souboru bude asi těžko hledat obtloustlejší starší chlapík, ale i tak jsem tam postrádala jakýsi hlubší prožitek vyjádření toho, že on je obdivovaný umělec a že se do Fridy zamiloval. Je těžké vyjádřit příběh dvou lidí, kteří se milovali právě proto, že obdivovali malířské umění toho druhého, uměním tanečním. Avšak i tak se dostavil výsledný pozitivní pocit. Opravdu velké uznání si zaslouží celý soubor, režisér, scénograf i kostymérka.

Robert Balogh vytvořil osobité dílo. Hudba byla poskládána do geniální koláže: střídaly se jak latinskoamerické rytmy, tak jazzové pasáže, a to v perfektním vyvážení. Choreografie s těmito změnami plně korespondovala. Kdo viděl film z roku 2002, mnohé z hraných melodií jistě poznával již odsud. Hudba (Elliot Goldenthal, Astora Piazzolla&Gary Burton, Richard Galliano, Arvo Pärt, Benny Goodmen či Keith Jarret) byla fascinující.

Stejně tak práce scénografa Jana Duška byla kreativní a zapadající do celého rámce představení. Další scéna vždy překvapila něčím novým. Vzadu bylo umístěno obrovské plátno, kde se střídaly různé odstíny barev. Tyto části vyvolávaly spolu s hudbou silné emoce.

Do třetice je třeba zmínit krásné kostýmy. Ty byly s vybraným námětem dokonalou souhrou. Vše dohromady tvořilo komplexní celek. Jednoduché a přesto efektivní (týká se např. využití  červeného šálu, ať na začátku, kdy byla hlavní postava mučena postavami Bolesti, tak v druhém jednání, kdy Frida vytáhla tento šál ze šatů jako symbol potratu.)

Soubor Moravského divadla se snažil rozlousknout těžký oříšek – zpracovat neotřelou formou světoznámý příběh mexické malířky. První jednání bylo strhující, druhé již trochu víc vleklé. Nicméně vyvrcholení celého děje, kdy byl na jevišti skoro celý sobor převlečen za aztéky byl působivý. Frida ležící na posteli předtím než padla opona, byla zacyklením celého večera. I smrt je někdy pouze vysvobozením a snad i dalším začátkem.

Tereza Ritterová