Sedmdesáti let by se letos dožil Freddie Mercury (5. 9. 1946 – 24. 11. 1991), frontman britské rockové kapely Queen. Dvojí výročí této pěvecké legendy si v rámci celosvětových oslav připomeneme i u nás, a to sérií koncertů, v jejichž rámci zazní ty největší hity Queen v podání Kamila Střihavky, Davida Krause, Aleše Brichty, Bohuše Matuše či Davida Uličníka. Záštitu nad nimi převzal osobní tajemník Freddieho Mercuryho, Peter Freestone (61), který už patnáct let žije v České republice.

„Do programu koncertů či jmenného seznamu interpretů jsem nijak nemluvil, je mi jasné, že v Česku je spousta úžasných zpěváků, velkých hvězd, kteří dokážou Freddieho odkaz – každý samozřejmě po svém – připomenout. Pravda, přimluvil jsem se akorát za mladou skupinu The Drops, kterou znám čtyři nebo pět let. Tehdy to byli dvanácti-, třináctiletí kluci, dnes jsou to sedmnáctiletí muzikanti, kteří umějí skvěle hrát a v rámci koncertů také vystoupí. Za tento mix mladých i starších interpretů, kteří Freddieho hity zazpívají, jsem velmi rád, protože i díky nim Freddie stále žije,“ říká Peter Freestone.

* Říkáte to často, že Česká republika má mnoho „nejlepších muzikantů“…

Ano, je to tím, že věří v hudbu, pěstují a učí se jí v rodinách, ve školách… Všímám si toho, když jezdím po moravských i českých základních a středních školách, kde studentům – na Freddieho příběhu – přednáším o onemocnění HIV a AIDS.

* Ne nadarmo se říká, že co Čech, to muzikant…

To vím. Opravdu tu máte spoustu úžasných zpěváků – Karel Gott, Lucie Bílá, nebudu jmenovat další, protože by to byl dlouhý seznam… Pro hudbu mají prostě všichni otevřené oči a uši, ať už zpívají sólově, ve skupinách, v muzikálech nebo třeba jenom v domácím kruhu. Proto to tady mám tak rád.

* Žijete tady už docela dlouho.

Ano, a těší mě, že Freddieho hlas ve vašich rádiích stále slyším – Bohemian Rapsody, We Are The Champions, We Will Rock You, Show Must Go On, Under Pressure, Barcelona… Jsou to téměř čtyřicet let staré písně, které si generace předávají, což je úžasné. Zazní samozřejmě i na chystaných koncertech.

* V čem tkví podle vás jejich síla, to, že jsou stále živé? Je to Freddieho jedinečným podáním, hlasem, nebo jsou prostě samy o sobě dobré?

Myslím, že jsou nezapomenutelné díky tomu, že Freddie byl úžasný performer, navíc má hlas jako nikdo jiný. Tedy měl, vidíte... Častokrát o něm mluvím v přítomném čase. Byl to nejlepší showman sedmdesátých a osmdesátých let, věřil ve svou práci a plně se jí odevzdával. Ať už šlo o show pro šest set, nebo pro 350 tisíc lidí, všechny se snažil odvést stejně kvalitně.

* Četla jsem, že tím showmanem byl opravdu jen na jevišti, v soukromí se choval úplně jinak.

Je to pravda. Dělalo mu například problém jít někam sám, byl poměrně plachý. Pokud to bylo nezbytné, obklopil se dvěma třemi kamarády, které potřeboval mít na očích – chtěl, aby ho jakýmsi způsobem jistili, aby v nich měl oporu. Potom dokázal být zase plný života.

* Jak si to vysvětlujete?

Je to jednoduché – navenek toho showmana, rockovou star hrál, protože to po něm posluchači chtěli. Uměl se na jevišti proměnit v nezkrotitelného extroverta, ale zároveň věděl, že až bude po všem, vrátí se ke svému skutečnému já. To znamená loajálnímu, kamarádskému člověku, který byl doma naprosto normální – smál se, byl zábavný, upřímný. Freddie měl prostě dvě tváře, osobní a profesní, přičemž byly obě fascinující.

* Několik let jste ho doprovázel nejen na koncertech. Měl občas i nějaké hvězdné manýry?

Vůbec ne, měl charakter. Byl jsem mu vždycky na blízku, ať už u pódia, nebo v šatně, a pokaždé se snažil odvést co nejlepší výkon, o to mu šlo především. Vzpomínám si například na koncert v německém Hannoveru – tehdy si něco provedl s kolenem. S jeho bodyguardem jsme ho chtěli odvézt z jeviště přímo do nemocnice, ale on řekl: „Ne, ne, ještě není hotovo. Kolik písniček zbývá do konce koncertu? A můžeme je udělat jenom s pianem?“ Když mu bylo řečeno, že pět, sedl si za to piano a zazpíval je v komornější verzi. To, myslím, mluví za vše. Fanoušci pro něj byli nejdůležitější lidé, jeho svět, věděl, že bez nich by nic neznamenal.

* Když na něj myslíte, stále je pro vás jeho odchod bolestivý?

Ano, samozřejmě… Na druhou stranu se ale musím pousmát, protože si neumím představit, že by měl letos sedmdesát let. Vždycky totiž říkal: „Já nemůžu být starý, co mám dělat?“ Děsilo ho, že by věkem ztrácel chuť do života, energii…

* Co by podle vás dělal, kdyby se sedmdesáti přece jen dožil?

Stále by se věnoval hudbě, ale asi by už nestál na pódiu. Zpětně si uvědomuju, že i způsob, jakým nám oznámil, že má AIDS, nebyl depresivní, protože už nějakou dobu věděl, že starý opravdu nikdy nebude.

* Nikdo z kapely, ani vy, jste do té doby skutečně netušil, že je tak vážně nemocen?

Možná to zní zvláštně, ale dlouho ne. Samozřejmě, poslední týdny se už ztrácel před očima, nejedl, nepil, ale tím, že jsem ho vídal denně, tak jsem si neuvědomoval, jak moc je to s ním špatné. Pak jsme se dozvěděli, že nechtěl informací o své nemoci kapelu rozložit, protože ji, potažmo hudbu, potřeboval. Jak by žil, kdyby všechno skončilo? Jen s myšlenkami na to, že se nezadržitelně blíží konec? To nelze.

* Letos jste už na jeden projekt spojený s Mercuryho jménem dozíral – to když Moravské divadlo Olomouc připravovalo balet Queen – The Show Must Go On o jeho životě.

Je to tak, kruh se tím uzavírá. V baletu, tedy londýnském Královském baletu, kde jsem pracoval jako garderobiér, jsme se seznámili, a v tom olomouckém jsem se s ním a s jeho hudebním odkazem setkal znovu. Bylo to krásné, myslím, že by měl z toho představení radost. Letos prostě zažívám velký rok s Freddiem.

Gabriela Kovaříková