Tento „svátek operního umění“, pořádaný co dva roky Jednotou operního divadla ve spolupráci s Národním divadlem, za podpory Ministerstva kultury ČR, Hlavního města Prahy a všech zúčastněných divadel, letos přivezl z českých oblastních divadel ve francouzském originále zpívané čtyři opery. Jelikož po skončení celého festivalu následovala v ND závěrečná tisková konference, kde byla tato okolnost bagatelizována, a to dokonce i samotnými pořadateli, chtěla bych na tomto místě složit hold našim (ale i cizím) oblastním umělcům, kteří věnují celý svůj talent i píli úsilí, které pomáhá nést dál vlajku „klasického umění“, a to i za „malé peníze“, i když se stále častěji ozývají hlasy, že v době přenosů z metropolitní opery v New Yorku do kin na celém světě v nejmodernějším formátu 3D nehraje regionální opera stejnou roli jako dřív a že téměř nemá opodstatnění, protože její provoz je drahý a jednotlivá města na takový luxus už nemají, zejména v dnešní době, kdy se masový zájem diváků přesunul už dávno jinam.

Dne 28. února předvedlo Moravské divadlo Olomouc v budově ND temperamentní Bizetovu Carmen v režii Michaela Taranta, s Barborou Poláškovou v titulní roli, s Jakubem Rouskem jako Donem José a Jakubem Kettnerem v roli Escamilla. Temperamentní režie, zřejmě inspirovaná známým italským filmovým zpracováním Franceska Rosiho, měla švih a určitě by obstála před každým francouzským operním divákem, pokud jde o práci s francouzštinou. Francouzi si však svá regionální divadla už dávno zrušili, takže se běžný Francouz dostane na „živé divadlo“ často až při zájezdu do Prahy, kde žasne, jak je to krásné; jinak se může dívat na televizi.

(...)

Je jasné, že oblastní divadla plní osvětovou a kulturní roli a umožňují místním divákům kontakt s živým uměním. Jakýkoli televizní záznam, přímý přenos, rozhlas i opera v kině je virtuální realita, byť sebekrásnější. Nyní jsme na rozhraní, jestli si oblastní divadla pozavíráme jako nejpozději v šedesátých letech minulého století Francouzi a odsoudíme obyvatele menších měst do role virtuálních diváků, anebo půjdeme-li německou cestou, která uchovává v dosti slušné míře regionální divadla jako významný prvek živého kontaktu občanů s uměním. Protože u nás však i z kulturních kruhů zaznívají hlasy, že opera je vlastně šoubyznys, a měla by si na sebe lépe vydělat, máme se zřejmě nač těšit! Jako estetička si však myslím, že opera žádný šoubyznys není, i když může někdy využít jeho atributů – tedy rozproudit krev, vzbudit vášně a přitáhnout i masovějšího diváka –, a pokládám ji za umění. Proto skládám všem zmíněným divadlům, ale i ostatním zúčastněným operního festivalu a jeho organizátorům poklonu a držím všem palce, aby oblastní divadla zůstala zachována, a to s operou, baletem i činohrou.Zdena Šmídová