Fidelio z Olomouce dodatečně k Beethovenovým narozeninám

Opera PLUS, 25.4.2021

Moravské divadlo Olomouc chtělo uvést operu Fidelio k Beethovenovým 250. narozeninám již v červnu 2020. Koronavirus ale premiéru jediné Beethovenovy opery zhatil. Téměř po roce se však divadlo nakonec rozhodlo, že Fidelia odvysílá v televizi.


Beethoven to se svým Fideliem neměl jednoduché. Je to jeho první a poslední opera. Byla třikrát premiérovaná v Divadle na Vídeňce a původně se jmenovala Leonora. Až se třetí verzí byl autor spokojen – snad. K jeho 250. narozeninám chtěla Fidelia premiérovat snad všechna operní divadla v Evropě i v České republice. A téměř všechna uvedení postihla koronavirová epidemie.


I v Moravském divadle v Olomouci se těšili, že v červnu 2020 operu slavnostně uvedou. V domnění, že bude líp, ji ale přesunuli na říjen. Ale bylo hůř, je stále zákaz zpěvu a divadla jsou zavřená dosud. A proto se olomoucká opera se dohodla s TV Noe a vysílala premiéru 24. dubna 2021 s tím, že zůstane dál na repertoáru, až se divadla zase otevřou publiku.


Za tento počin si zaslouží určitě obdiv. Olomoucký operní soubor nemá takovou frekvenci uvádění oper, jako divadla ve větších městech a jistě nejsou zvyklí na televizní kamery. A už vůbec na tuto pozornost není zvyklý orchestr, který si utopený v podzemí orchestřiště jindy dopřává intimitu při hře. Všechny tyto rušivé vlivy musely nutně zasáhnout psychiku umělců a vědomí, že hrají hudbu jednoho z největších světových skladatelů, muselo zavazovat daleko víc.


Opera je jediným jevištním dílem Ludwiga van Beethovena a při vší úctě, není to v pravém slova smyslu divadlo, ale etická a politická proklamace. Vrcholný apel na společnost, svázanou absolutistickými pravidly, aby si uvědomila, co má v lidské společnosti nejvyšší hodnotu. Svoboda a manželská láska. A za ty je potřeba bojovat i za cenu života. Tento apel je zde ukotven tak silně, že nezbývá prostor na vypracování charakteru a vývoje postav. Opera není až tak operou, je to singspiel, hudební čísla jsou propojena jednoduchými dialogy a ani tento princip není úplně dodržen, ve druhé části opery se objevují recitativy. Hlavním nositelem emocí zde je hudba, v té je nejsilnější hodnota opery a ta je tu v hlavní roli, což dokladuje uvádění předehry Leonora III před posledním obrazem, což je také zcela nedivadelní přístup.


Hudebního nastudování se ujal umělecký šéf opery Miloslav Oswald. Rodák z Bratislavy působí v Olomouci už od roku 2002, od roku 2010 jako umělecký šéf opery. Uvádět premiéru v prázdném sále před kamerami, to se i jemu jistě stalo poprvé. Nicméně se úkolu zhostil se ctí. Samotný zvuk orchestru, utopený v orchestřišti, se v prázdném divadelním sále ztrácel a nespojoval, orchestr zněl prázdně a barevně nepropojeně. Zpočátku si v nejistých nasazeních vybrala svoji daň tréma, ale postupně se orchestr zkonsolidoval, aby podal kvalitní a přesvědčivý výkon, zejména v předehře Leonora III, před posledním obrazem. Pochválit je nutné sekci lesních rohů, kteří se z počátečních nejistot při nasazení vypracovali k blyštivému, pevnému i měkkému souznění. Obdivuhodné výkony podával flétnista a krásný zvuk měla sekce violoncell, což nelze zcela říct o sekci houslové. Ke cti dirigenta svědčí, že se nenechal strhnout jen k provádění symfonické hudby, ale dal prostor pěvcům.


Režisér Josef Novák, který se ujal i překladu, je známý ze svého působení v Ústí nad Labem. Jde o zkušeného režiséra, který ví, že na jevišti platí mnohdy „méně je více“ a nevnáší do inscenace žádné vysvětlující a nadbytečné akce. V černých zdech vězení nechává prostor pěvcům, kteří si ale příliš se svojí svobodou projevu nevědí rady. Dávají přednost spíše koncertnímu projevu před hereckou souhrou. Klasickým problémem pěvců jsou mluvené části, byť krátké, působící strojeně. Sbory, které jsou spíše chorály, než nositeli akce, jsou herecky propracovanější, pohybové projevy jednotlivců však jsou spíš přehlídkou dramatických afektů. V nastudování sbormistryně Lubomíry Hellové zněl sbor kompaktně a plasticky, dílem i díky sevřenému postavení na jevišti a z boku uzavřené scéně. Scéna i kostýmy jsou dílem výtvarnice Marty Roszkopfové, která vsadila na depresivní černou, od které odráží světlé kostýmy nositelů naději. Stylizované rokokové kostýmy ženského sboru v závěru, bílý kostým ministra dona Fernanda, světlé šaty dcery žalářníka, to rozsvěcuje temné prostory žaláře. Nápaditě je vytvořen prostor hrobky pro Florestana.


Milým párem je mladá dvojice dcery žalářníka Marzelliny a vrátného Jaquina. Oba mají přirozený sympatický projev, Helena Beránková vládne pevným a kulatým sopránem s poněkud ostrými výškami, Daniel Matoušek zvládl menší roli s chlapeckým výrazem a příjemným témbrem. Žalářníka Rocca zpíval Jiří Přibyl, v hlase mu chyběla basová barva a v roli starce se příliš necítil, přesto to byl výkon poctivě provedený. Zloducha Pizarra, guvernéra, zpíval Martin Bárta, který roli předimenzoval herecky. Hlas byl znělý a plný, ale intonačně nepříliš jistý. Florestana představoval Jakub Rousek, který převyšoval ostatní výkony profesionalitou jak jevištního projevu, tak především hlasově. Uvedl se krásným příkladem messa di voce, aby pokračoval v procítěném projevu. Žesťově znějící plný tenor byl bezchybný jak intonačně, tak ve výrazu. V titulní roli Fidelia–Leonory se představila sopranistka Barbora Řeřichová. Mladá pěvkyně předváděla silný a nosný hlas, bohužel bez barvy a alikvotních tónů, který měl nepříjemný řezavý témbr. Nejvíce to vadilo ve vysokých polohách, které zvládala silou a i herecky působila nepřirozeně, v závěru se stylizovala spíš do polohy muzikálové. Sváděla ji k tomu zřejmě radostná nálada závěru, neboť v této verzi Leonora neumírá, naopak ji čeká radostný život po boku milovaného manžela.


Poselství Fidelia je především v jeho hudbě, v myšlence neustálého prosazování volnosti a radosti a v oslavě manželské lásky, jejíž síla navzdory všemu vítězí. Tomuto poselství je možno porozumět i bez přímého kontaktu s účinkujícími, i přes omezující pohled kamer, které sice mohou snímat zblízka mimiku herců, ale nezprostředkují celkový přímý kontakt publika s realizátory a tu energii, která v reálu proudí mezi jevištěm a hledištěm a tím se násobí. Alespoň bližší kontakt se pokusil zprostředkovat divákům Jaromír Javůrek, který se zhostil noblesně role moderátora před představením i v jeho přestávce, kdy představoval hlavní inscenátory díla v rozhovorech. Nicméně za režiséry a hudebníky mluví především jejich práce a ta bez diváků postrádá náboj. Snad to napraví budoucnost, která umožní otevření divadel a zase se bude moci i zpívat a Fidelio zůstane i nadále na repertoáru Moravského divadla v Olomouci k radosti svých věrných návštěvníků i inscenátorů.


Karla Hofmannová



27.4.2021