* Jak jste vůbec prožil večer vyhlašování cen?

Dojmy z toho večera se dají těžko popsat. Do poslední chvíle jsem nevěřil a nepočítal jsem s tím, že bych cenu mohl dostat. Byl jsem naprosto v klidu do chvíle, kdy vyřkli mé jméno. To byl obrovský šok. I když jsem na prknech Národního divadla strávil třináct let ve sboru, najednou jsem měl pocit, že jsou z molitanu, že se mi nohy boří asi půl metru hluboko do země. Ani nevím, jak jsem pro cenu došel. Také jsem neměl připravenou žádnou řeč.

* Kdy jste si uvědomil, že jste cenu získal?

V podstatě až druhý den ve vlaku. Po předání se totiž strhla série minirozhovorů, fotografování… Prostě toho bylo tolik, že to všechno prošlo kolem mě, aniž bych si uvědomoval, že jsem držitelem Thálie. Ani telefon jsem nevnímal. Až druhý den po předávání cen jsem v něm našel asi sedmdesát SMS s gratulacemi.

* Prý jste původně roli Falstaffa nechtěl...

To je pravda. S myšlenkou, že bych měl zpívat Falstaffa, přišel asi před rokem náš umělecký šéf Miloslav Oswald. Řekl mi, abych to zvážil. Tak jsem to zvážil. Poslechl jsem si nahrávky, podíval na ukázky na DVD, pročetl si klavírní výtah. V ten moment jsem si byl jistý, že ta role pro mě není. Všichni páni, které jsem slyšel na nahrávkách, byli barytoni. Navíc Falstaff je podstatně starší než já. Umělecký šéf na mě ale dál naléhal, tvrdil, že je to role pro mě, že to zvládnu. Já tomu ale stále nevěřil. Dopadlo to tak, že šéf rozhodl a bylo.

* Dnes mu můžete být vděčný…

To určitě ano. Nakonec jsem sám roli propadl. Je to krásné téma. A nejde jen o zpěv samotný. Ve Falstaffovi, který je takříkajíc zhudebněná činohra nebo spíš činohra se zpěvy, jsem dostal i obrovskou hereckou příležitost. Dnes jsem rád, že jsem roli neodmítnul. Hold má šéf větší smysl předvídat. Že to ale dopadne až takto...

* Čím jste podle vás oslovil hereckou asociaci?

Asi je to tím, že jsem nejmladší Falstaff v Čechách, ne-li na světě. Navíc to pro mě byla hraniční role. Jak jsem zmiňoval, Falstaffa zpívají většinou barytoni. Já jako bas musel prokázat hlasovou nadoborovost. Byl to docela odvážný pokus… A vyšel.

* Vraťme se zpět v čase. Měl jste k hudbě vztah už jako dítě?

Ano. Jsem totiž z muzikantské rodiny. Táta byl bubeník v dechovce, jsem tedy odkojený dechovkou. Mě už ale odmala oslovovala klasická hudba. Proto jsem nevyslyšel přání táty, abych dělal bicí nebo harmoniku. Tíhl jsem ke klavíru, později k varhanám. Ale až v šestnácti letech jsem si na učňáku pořídil pianino a začal se učit jako samouk. To se ale moc nepovedlo, protože jsem nikdy nemohl dohnat děti, které se tomu věnují od pěti šesti let. Hra na klavír je pro mě ale stále příjemná kratochvíle. Tak to vlastně všechno začalo. Začal jsem si kupovat operní nahrávky, zkoušel zpívat.

* Mnoho dětí, které poslouchají odmala vážnou hudbu, asi není…

Kdysi někdo na předávání cen Thálie řekl, že opera je taková třináctá komnata, do níž není každému souzeno vstoupit. S tím se ztotožňuju. Podle mě u opery neexistuje to, že si ji zkusíte a snad ji budete mít víc a víc rád. Opera musí být láska na první pohled. Je to něco nevysvětlitelného, je to fascinace, očarování. To je můj případ.

* Kdy jste se rozhodl, že se budete zpěvem živit?

To, že jsem se stal pěvcem, je tak trochu náhoda. Myslel jsem si, že zpěv bude jen mým koníčkem, že budu amatérsky zpívat třeba ve sborech. Po ukončení střední školy v Táboře, když jsem se rozhodl jít do Prahy studovat pedagogickou fakultu, jsem se ale shodou okolností dostal k profesorovi Václavu Zítkovi. Ten mi už po krátké době řekl, že budu zpívat profesionálně. Cestou zpěvu mě vedl a za rok práce s ním jsem udělal konkurz do sboru Národního divadla.

* Do té doby jste hlas neškolil?

Ne, jen jsem rád zpíval. Paradoxně jsem měl jako dítě hrozně vysoký soprán, o oktávu vyšší než mé spolužačky. Ve škole při hudební výchově se mnou nikdo nechtěl sedět, protože jsem zpíval tak pronikavě, že jsem celou třídu přezpíval. Až jednou, bylo to zrovna, když jsem byl zkoušený ze sovětské státní hymny, se Přibylův sopránek najednou vytratil a začal jsem bručet. Všichni se mi smáli s výjimkou paní učitelky, která s ledovým klidem řekla, že to třeba jednou bude bas. Měla hodně dobrý odhad.

* A tak jste jednoho dne zašel k profesoru Zítkovi, k jednomu z nejvýznamnějších českých pěvců poválečné generace…

S tím se pojí jedna krásná historka. Je možná známo, že jsem vyučený kuchař a číšník a mám hotelovou školu. Do Prahy jsem tedy přišel s tímto oborem. Na jedné akci jsem obsluhoval pěvkyni, která na onom večírku zpívala. Oslovil jsem ji, jestli by mi mohla nějak pomoct. Nejprve si mě poslechla sama, jestli to má vůbec smysl, a pak mě její kolegyně vzala k profesoru Zítkovi.

* Říkáte kuchař, číšník. Nemrzí vás, že jste nezůstal v oboru gastro?

Ale já jsem u něj v podstatě zůstal, protože i gastronomie je velké umění. Kuchař musí být citlivý, musí přesně rozvažovat, kolik čeho a kam dát, což platí i u zpěvu. Vše je o ingrediencích, vše musí být vyvážené. V našem souboru nejsem sám, kdo přišel ke zpěvu z gastro oboru. Příkladem budiž Jakub Rousek.

* Vaříte doma?

Snažím se, ale v tom programu, který musím zvládnout, se pravidelně vařit a bohužel ani pravidelně jíst moc nedá. Když mám ale volno, tak vařím.

* Zpět k opeře. Skončili jsme u Národního divadla…

Ve sboru Národního divadla jsem byl 13 let. Pak přišly další možnosti, sólové hostování v Liberci, později v Plzni. V Liberci přišlo klíčové seznámení s režisérem Michalem Tarantem, který mě vzal do Olomouce na hostování do inscenace Dalibor. Loni na podzim tomu bylo pět let. Na základě této spolupráce mi tehdejší šéfka souboru opery a operety Moravského divadla Ludmila Machytková nabídla angažmá.

* Dnes máte za sebou nespočet rolí, kterou máte nejraději?

To nejde tak jednoduše říct. Vážím si každé role, kterou jsem mohl ztvárnit. Všechny byly nádherné. Přesto, kdybych měl některé jmenovat, tak by to byla role Kecala v Prodané nevěstě, vodníka v Rusalce, Palouckého v Hubičce a samozřejmě Falstaffa. Co víc bych si mohl v osmatřiceti přát.

* Přesto, existuje nějaká role, o které sníte?

To ne. Já mám jediné přání. A to neustupovat ve svých nárocích sám na sebe a dál tvrdě pracovat. To je ten dopravník k rolím, klíč k neskutečným možnostem.

* Ani o změně angažmá neuvažujete?

To určitě ne. Já nedělám role proto, abych někam postoupil. Každá repríza je pro mě metou, kterou musím maximálně zvládnout. To je to, co mě posouvá.

* V Olomouci se vám líbí?

Už při mé první návštěvě na podzim roku 2008 na mě město zapůsobilo svou atmosférou. Během krátké doby jsem nabyl dojmu, že jsem tu snad kdysi dávno musel žít. Mezi lidi jsem zapadl tak rychle, že to bylo až neuvěřitelné. Olomouc je krásné, historické a čisté město. Je to zkrátka dobré místo pro život.

Vladimír Onderka