Dnes a zítra
15.11 (čt) sk. - 19:00

Jméno

Nepodceňujme sílu rodného listu

16.11 (pá) sk. - 19:00

Sluha dvou pánů

Skoro bleší cirkus

Naše tipy
17.12 (po) sk. - 19:00

Sluha dvou pánů

Skoro bleší cirkus

Pozor!!! Změna programu. Vstupenky zakoupené na původní představení Petr a Lucie nezůstávají v platnosti, vracíme vstupné v pokladně MDO do 30.11.2018.


22.12 (so) sk. - 19:00

Louskáček

Baletní pohádkový příběh

30.12 (ne) sk. - 17:00

Othello

Vojevůdce, který podlehl žárlivosti

„Dal bych život za to, abych psal jako Allen,“ říká herec Roman Vencl

Chrudimský deník, 3.2.2014

Do Východočeského divadla chodil jako student, ale ve své herecké profesi se na pardubických divadelních prknech představil teprve minulý týden. Řeč je o herci, dramatikovi a režisérovi Romanu Venclovi, který na Grand Festivalu smíchu pobavil publikum jako prostořeký sluha Truffaldino v komedii Moravského divadla Olomouc Sluha dvou pánů.

Olomoučtí herci se dočkali mohutného aplausu vestoje a určitě dnes nejsou bez šancí na zisk některé trofeje na Galavečeru smíchu.


* Jak jste se vlastně dostal k herecké kariéře? Lákala vás tahle profese již od dětství?


Určitě nelákala. Ve školce jsem se rozhodoval mezi popelářem a kosmonautem. Na prvním stupni základní školy to byl zoolog, na druhém novinář, pak entomolog, na gymnáziu učitel biologie a nakonec jsem si poslal přihlášku na JAMU. Ale ani tím to neskončilo – třeba teď bych chtěl být spíše režisérem a autorem než hercem. Jinak se říká, že divadlo si samo najde ty, kteří by ho měli dělat. Alespoň u mě to tak bylo. Začal jsem v ochotnickém pardubickém souboru, kam jsem se dostal tak trochu náhodou a na popud kamarádky a mé současné kolegyně Míši Doleželové se pak přihlásil na JAMU. Na přijímačky mě připravovala Petra Janečková z Východočeského divadla a podle všeho odvedla dobrou práci.


* Vystudoval jste brněnskou JAMU, kam směřovaly vaše kroky poté?


Již během posledního ročníku na JAMU jsem nastoupil do angažmá v Moravském divadle Olomouc, kde jsem dodnes. Letos v hanácké kapličce působím pátou sezonu, a tak nějak doufám, že nebude mou poslední. V tomto směru jsem velmi konzervativní – nemám ve zvyku měnit to, co mi po všech stránkách vyhovuje.


* Takže jste v Olomouci spokojený?


Není na co si stěžovat. Moravské divadlo mi dalo a dává neuvěřitelnou partu kolegů, jakou bych těžko hledal někde jinde. Ne, tohle není klišé odpověď. Mám zkušenosti s řadou jiných souborů, a proto si dovolím říct, že naše činohra by mohla dávat hodiny s názvem: Jak udělat ze spolupracovníků nejlepší kamarády. Náš umělecký šéf Michael Tarant a vedení divadla nám s Michaelou Doleželovou umožnilo uvést i dvě vlastní divadelní hry v naší režii a třetí právě chystáme. Jsem si dobře vědom toho, že podobné podmínky, jakých se mi dostává v Olomouci, bych jinde hledal jen marně. Kdyby tohle byla recenze, dal bych Moravskému divadlu pět hvězdiček, 100 procent nebo Zlatého bludišťáka.


* Představení Sluhy dvou pánů na letošním Grand Festivalu smíchu bylo vaším prvním vystoupením na prknech Východočeského divadla. Jaký to byl pocit hrát v divadle, které jste navštěvoval ve svých studentských letech?


Díky tomu, co jsem v pardubickém divadle zažíval jako divák, jsem se rozhodl, že bych se také mohl stát hercem. Mám tedy k tomu divadlu velmi kladný vztah, ačkoliv už v Pardubicích asi deset let nebydlím. Byl to pro mě hodně zvláštní pocit hrát ve městě, kde mám rodinu a kde jsem vyrůstal. Měl jsem ještě větší trému než před premiérou. Díky tomu, že si na děkovačce lidé stoupli, tak z toho festivalového představení snad ani nemohu mít lepší pocit.


* Diváci jistě kvitovali spoustu lokálních narážek, které jste do hry zapracoval.


I v Olomouci využíváme spoustu místních názvů a narážek, kterým by ale lidé v Pardubicích nerozuměli, takže jsme museli inscenaci přizpůsobit místním poměrům. Vzhledem k tomu, že pocházím odsud, tak to pro mě ale nebyl žádný problém. Kolegové se mě dokonce chodili ptát, co by mohli využít.


* V komedii Sluha dvou pánů hrajete sluhu Truffaldina, kterého většina diváků zná v podání Miroslava Donutila. Inspiroval jste se legendárním ztvárněním této Goldoniho komedie nebo jste se pokoušel nalézt vlastní polohu?


Abych byl upřímný, tak Sluhu dvou pánů v podání Miroslava Donutila jsem viděl už hodně dávno, a tak si z tohoto představení nepamatuji skoro nic. Navíc naše režijní koncepce se od té pražské dost liší, a to doslova od první do poslední sekundy. Všichni, kdo na našeho Sluhu přichází a doufají, že uvidí to, co zhlédli nedávno v televizi, tak odchází dost zklamaní. A to je dobře! Žánr komedie dell´arte má vycházet z herců a jejich dispozic. Proto můžu při představení jezdit na kolečkových bruslích, dělat si srandu z toho, že neumím zpívat, nebo mít improvizované výstupy s publikem a reagovat na současné dění. Takže z pana Donutila jsem si nevzal vůbec nic, ale myslím, že zrovna on by to ocenil, protože o tomhle herectví není.


* Festivalové představení jste odehrál se zraněným kotníkem, dokonce hrozilo, že v roli Truffaldina nevystoupíte. Jak jste ke svému zranění přišel a musel jste kvůli tomu při pardubickém představení krotit?


Zranil jsem se před třemi týdny právě při představení Sluhy dvou pánů. Měl jsem oboustranný výron, který jsem si ovšem neudělal přímo při představení, ale až na děkovačce. Dlouho to vypadalo, že tady vůbec hrát nebudeme, ale nakonec se mi podařilo dát kotník do pořádku. Škrtat jsme nemuseli nic, jen některé věci se drobně upravily. Úplně nejvíc jsem se bál, abychom třeba nemuseli po polovině představení poslat diváky domů.


* V Olomouci hrajete v mnoha komediálních představeních, jako jsou třeba Sugar nebo Černá komedie. Na repertoáru ale máte i vážnější role, například Lopachina ve Višňovém sadu. Co vám víc vyhovuje?


Jednoznačně komedie. Deset let se tomuto žánru velmi intenzivně věnuji, a to herecky, autorsky i režijně, tudíž se v něm cítím jako ryba v potůčku tekoucím národním parkem. Každý herec samozřejmě čas od času potřebuje změnit vody, ve kterých se cítí jako doma, a tak jsou pro mě vážné role (teď zkouším Francka v Maryše) vítaným zpestřením – takovou hereckou hygienou. Jenže je to právě komedie, kterou vnímám jako nejtěžší divadelní žánr. Kdekdo se mnou asi nebude souhlasit, ale udělat dobrou komedii, to je podle mého nejtěžší věcí na světě. Vím o tom své, proto mi to nikdo nevymluví.


* Kromě herectví se věnujete i dráze dramatika a režiséra. S Michaelou Doleželovou máte divadlo Do Houslí, pro které píšete vlastní komedie. Jak tohle uskupení vlastně vzniklo?


Vzniklo právě z potřeby uvádět vlastní hry. Podle všeho to byl mimořádně dobrý tah. S naším divadlem Do Houslí dnes jezdíme po celé republice, a to nejen po naší, ale i po té slovenské. S Michaelou Doleželovou se pomalu stáváme vyhledávanými autory. Jen tuto sezonu uvedlo naši hru bratislavské Štúdio Lasica+Satinský a Městské divadlo ve Zlíně. Právě jsme dopsali komedii pro Slezské divadlo v Opavě a začínáme psát pro Moravské divadlo Olomouc. Obě budou mít premiéru ještě tuto sezonu.


* Komedie divadla Do Houslí mohou pravidelně vídat návštěvníci pardubického festivalu. Loni to byla konverzační komedie Game Over, letos o poznání akčnější S hlavou v oblacích. Kde berete inspiraci pro své hry?


Na Grand Festivalu smíchu jsme byli letos popáté. Strašně moc to pro nás znamená! Uvedli jsme ve svém divadle pět autorských her a všechny se probojovaly na festival nejlepších komedií. Těžko bychom si vymysleli lepší uznání a ocenění naší autorské a režijní práce, než je právě takové pozvání. S inspirací je to stále těžší a těžší, ale nápadů je zatím pořád relativně dost. Inspiraci bereme z herců, o kterých víme, že v tom mají hrát, z přání zadavatelů nebo z našich nesplněných hereckých přání. Značná část tvorby je i dílo náhody a momentálního zatmění, ale tak už to většinou chodí. Ty nejlepší věci a nápady se nedají vymyslet, ty musí přijít samy.


* Máte nějaký vzor mezi komediálními autory?


Jednoznačně a bez debat Woody Allen. Dal bych život za to, abych uměl psát jako on. Jenže, k čemu by mi to pak bylo, když bych za to dal život…


* Vyhovuje vám práce v repertoárovém divadle, nebo byste se radši věnoval autorskému divadlu?


Já se autorskému divadlu věnuji skoro deset let, a to dokonce intenzivněji než tomu repertoárovému. Práce v klasickém divadle mi vyhovovat musí, protože mě živí. Bez ní bych neměl při psaní her co jíst a pít. Zatím zvládám jak práci v Moravském divadle, starání se o naše divadlo Do Houslí, tak i psaní a režírování. Ale pokud jednou přijde chvíle, kdy se budu muset rozhodnout, jestli mě bude živit hraní v divadle, nebo psaní her a režie, určitě vyhraje to druhé.


* Jaké jsou vaše plány do budoucna? Ať už osobní, herecké nebo autorské…


Osobní plány do budoucna jsou osobní, proto si je nechám pro sebe. Herecké plány bych rád měl, ale v repertoárovém divadle to tak úplně nejde. Tam můžete maximálně chodit kolem nástěnky, čekat na obsazení, a když ho vyvěsí, tak doufat, že své jméno najdete v jeho horní části. Pokud ne, všechny vaše herecké plány se šmahem rozplynou a nedá se s tím nic dělat. To autorské plány mají konkrétnější podobu – rád bych, aby se nějaká z našich komedií uvedla v některé z anglicky mluvících zemí. To by pro mě bylo splnění obrovského snu, který se prozatím zdá jako nedosažitelný. Ale když jsem před devíti lety napsal první hru, také by mě nenapadlo, že za pár let budu během jednoho roku psát komedie na objednávku hned pro čtyři divadla, takže uvidíme…


Lukáš Dubský


3.2.2014