Známe se dlouho. Poprvé jsme se setkali před pár lety, když na sebe jako začínající herec poprvé výrazněji upozornil. Tehdy jsem ho fotografoval pro první rozhovor. Tenhle mladý kluk totiž nebyl tak úplně obyčejný. Už v té době - to mu bylo málo přes dvacet - psal s kolegyní Míšou Doleželovou hry pro jejich divadlo Do Houslí - a sklízel obrovské úspěchy. Milý, skromný chlapík. Podruhé jsme se k rozhovoru sešli i s Míšou. Před rokem dostali tihle dva mladí autoři obrovskou šanci - uvést na velkém jevišti hru napsanou přímo na míru Moravskému divadlu. Nebylo to - pravda - velké riziko. Jejich předchozí dvě představení Královny a Když se zhasne se hrají na malé scéně a sehnat na ně lístky je téměř nemožné. Tehdy jsem se Romana ptal, zda nepomýšlí na to, že by si otevřel vlastní kamenné divadlo. Smál se. A vida, tak trochu je to tady. Když jsem se s ním potkal k rozhovoru potřetí, bylo poznat, že za ten rok - jak to říct? - vyrostl. Je trochu utahanější, ale má naprosto jasnou představu, čeho chce dosáhnout. Když o tom mluví, neutrousí ani jeden vtípek, jimiž jsou jeho texty jinak doslova prošpikovány. Následující řádky vznikly během půl hodiny povídání. A jen škoda, že to, co jsme si řekli v dalších šedesáti minutách "off record", zatím uveřejnit nemůžeme.

Od příštího září povedeš olomouckou činohru. Přiznám se, že tohle jsem nečekal a dost mě to - v pozitivním smyslu - překvapilo. Jak se to seběhlo?

Michael Tarant začátkem roku oznámil, že tahle sezona bude jeho poslední. Krátce na to, někdy v únoru, přišel pan ředitel, že bych novým šéfem činohry mohl být já. Mě to taky překvapilo! Musel jsem si vzít čas na rozmyšlenou. Že do toho půjdu, jsem mu řekl až po čtvrt roce. Definitivně jsme se dohodli na konci léta a oficiálně to oznámil 1. října. Teď už se na tom asi nedá nic moc změnit. (smích)

To první, co asi člověka napadne: Co to udělá s Romanem Venclem jako hercem?

To je dobrá otázka. Příští sezonu už mám jasnou. Můj herecký úvazek uvolním pro někoho nového. Budu se muset soustředit, abych zaplul do provozu divadla a na nic jiného asi nezbude čas. Je nesmysl do toho každý den zkoušet představení. Žádnou novou roli příští rok nevezmu. Ale od druhé sezony bych rád jednu či dvě premiéry měl. Přece jen by mi to hraní chybělo.

Takže konec Truffaldina?

To ne! Role, které už mám, budu hrát normálně dál. Jen k tomu prostě nepřibude nic nového.

Diváci většinou divadelní zázemí moc nevnímají. Šéf souboru ale určuje, jakým směrem se bude ubírat. A hlavně jakou cestou. Co se pro publikum od té příští sezony změní?

To je teď ještě těžká otázka. Zatím se toho po mě ještě moc nechce, tuhle sezonu jsem pořád ještě herec. (smích) Ale vážně: do konce října musím mít hotový dramaturgický plán. To znamená vybrat tituly a režiséry. Už to mám v podstatě vymyšleno a jen ladíme detaily. A můžu říct, že z pohledu diváka to asi zas tak dramatická změna nebude. Nechystám se k nějakým radikálním proměnám souboru. Dramaturgie městského divadla je navíc dost pevně daná. Nemůžete udělat pět komedií za sebou. Ani pět vážných dramat. Takže je to takový mix: dvě lehčí věci, pak jedna celkem poetická a dvě dramata. Ale tituly ještě prozradit nemůžu. Zatím to neví ani soubor.

Přece jen. Kdybys neměl vizi, asi bys tu práci nedostal…

Vizi samozřejmě mám. Když to řeknu hodně obecně: byl bych rád, aby se divadlo, respektive činohra, vydala modernějším, evropštějším směrem. Ani ne tak ve skladbě titulů, jako spíš v podobě, jak se činohra bude prezentovat divákům..

Něco jako Romeo a Julie v kožených bundách?

To ne. A žádné alobaly, bakelity a igelity. Ale chci, aby témata her korespondovala s dnešní dobou, s tím, co se teď děje. Aby to tu dobu nějak odráželo. To je pro mě hodně důležité. Odpovídá tomu i můj výběr režisérů. A vizuál… Chci ta představení prostě dělat zajímavěji. Pracovat s projekcí, videem. Vytvářet opravdu moderní a zajímavé upoutávky, plakáty... Je toho hodně.

...takže nutně narazíš na to, že ti řeknou: “Na tohle nemáme peníze.”

Tohle je pro mě jen fráze, kterou si lidé u divadla omlouvají svou nedostatečnou snahu. Je to pravda, ale jen do určité míry. Jasně. Když máš peníze, je všechno jednodušší. Pokud ale nejsou, neznamená to přece, že to nejde! Kdyby to bylo jen o penězích, tak Sáblíková není nelepší rychlobruslařka na světě, protože do dneška nemá kde jinde trénovat než na rybníku! Evidentně to není úplně překážka. Nechci prostě jít cestou neustálého stěžování si, radši budu hledat možnosti, jak to udělat i s menším rozpočtem. A nebo ty peníze prostě seženu odjinud.

Promiň, ale teď si určitě spousta lidí řekne, že jsi naivní a že je to nesmysl…

Není to nesmysl. Když jsme dělali představení Najdeme se na Ztracené, sehnali jsme si sponzory. A najednou jsme měli rozpočet dvojnásobný! A na tom představení je to vidět! Proč by to nemohlo fungovat i u dalších her? Hledání dalších finančních zdrojů se určitě budu věnovat opravdu důkladně. Ale ty ses ptal na tu vizi…

...ano. Začíná to vypadat slibně.

Dalším asi dost zásadním krokem bude změna toho, jak se chovat k divákům. Chtěl bych, aby to bylo mnohem otevřenější a živější. Aby divadlo nebylo jenom nějaký anonymní barák, kam se zajdou občas pobavit, ale aby vznikl vztah. Vysvětlím to na příkladu. Agentura z Prahy přijede do Olomouce s titulem, který nikdo nezná, od autora, o němž nikdy nikdo neslyšel, a navíc v režii úplně neznámého člověka. Jenže do rolí obsadí známé herce. A lidi přijdou, protože se na ně chtějí podívat. A tohle je ideální model i pro městské divadlo. Tohle město není moc velké a náš soubor je malý. Není problém, aby si diváci našli své oblíbence a chodili na ně.

Takže se chystáš udělat z herců celebrity?

Když to řeknu ošklivě, tak svým způsobem ano. Myslím si, že je lepší, když diváci přijdou na Hamleta, protože ho hraje Petr Kubes, než se spoléhat na to, že přijdou do divadla, protože je to Hamlet. Stejně přece všichni vědí, jak to dopadne! Je lepší vsázet na konkrétní herce než na samotný titul. Zajímavé je to i z pohledu marketingu. Je účinnější lákat na osobnosti než na tituly. A není to jen žádná má chiméra, takhle to funguje třeba i v Městském divadle v Brně. Pokud se to ujme, dostaneme se do situace, kdy si budeme moci dovolit uvést titul, který tady nikdo nezná, protože lidi přijdou na své herce, které znají z jiných her, a zajímá je jejich další práce. A ve stotisícovém městě nemusí být vybudování takového vztahu až tak neřešitelný problém! Hodně to souvisí s komunikací. Máš dvě možnosti, jak můžeme nasadit řekněme odvážnější titul. Můžeš použít metodu “Uvidíme, co se stane”. Riskneš to, ale dopředu máš strach, jak to diváci vezmou, jestli vůbec přijdou… A nebo to můžeš udělat jinak. Pozveš je na zkoušku, zahraješ jim část, dáš jim možnost podívat se, kolik je za tím práce, vysvětlíš jim, proč to nasazuješ. A oni se na to budou koukat jinak! Nepůjdou na premiéru s despektem a dopředu rozhodnutí: “No, oni říkali, že je to sprostý, tak to se nám líbit nebude.” Když s nimi budeme dopředu komunikovat, tak pak ti samí lidé půjdou a řeknou svým známým: “Viděli jsme kus zkoušky a je to zajímavé. Na tohle byste se taky měli jít podívat.” Nic takového tu zatím nefunguje. A já bych to rád od příští sezony zavedl. Samozřejmě jen v rámci činohry, za ostatní soubory mluvit nemůžu. Ale pochopitelně je to běh na delší trať.

Zní to dobře. Ale co na to bude říkat soubor? Zejména někteří starší kolegové?

To pro mě byla od začátku velmi důležitá otázka. Byla to první věc, kterou jsem udělal: sešel jsem se s celým souborem a řekl jim, že je tu možnost, že se stanu jejich šéfem. Nastínil jsem jim svou představu a dali jsme si měsíc na rozmyšlenou. Pak jsme uspořádali tajné hlasování. Říkal jsem si, že jestli bude pět lidí proti, tak to nevezmu. Nechtěl bych začínat takovou práci s vědomím, že část týmu je proti mně. Ale to hlasování bylo jednohlasně v můj prospěch. To mě uklidnilo. Vím, že mi kolegové věří a že minimálně první sezonu budou chtít moji představu vyzkoušet a naplnit. Myslím, že ani pro ty starší to nebude takový problém, i když se dost věcí změní. Oni ví, že to dělám pro ně. Že se jim bude lépe hrát, že na ně třeba začne chodit víc lidí, že bude víc repríz. Věřím, že to nenarazí na nějaký bouřlivější odpor.

Divadlo teď shodou okolností čeká i změna dramaturga, Markéta Machačíková odchází na mateřskou. Tuhle důležitou funkci budeš muset taky obsadit…

Markétka jde na mateřskou na konci listopadu. Dohodli jsme se společně na tom, že po mateřské už v postu dramaturga pokračovat nebude. Já do začátku potřebuju hlavně dramaturga, který bude dělat i hodně jiné práce, za kterou v podstatě nebude placený. Potřebuji, aby mi pomohl s formováním souboru, s propagací, se sháněním finančních prostředků. To opravdu není klasická náplň práce divadelního dramaturga. Spíš chci hodně multifunkčního člověka. Svůj tip už samozřejmě mám. Ale říct ho zatím nemůžu, to by nebylo fér vůči nikomu.

A co herecké posily? Třeba nějaká mladá dáma, hm?

(smích) No jasně. Já chci alespoň dvě nové tváře: kluka a holku. Je to smutné, ale stárneme. My, co jsme nastupovali jako mladí, jsme dnes skoro třicátníci. O pár let mladší je Anička Stropnická, ale bylo by nefér, aby pořád hrála osmnáctky. Můj cíl je najít dva opravdu mladé lidi, nejlépe čerstvé absolventy konzervatoře, takže by jim bylo kolem osmnácti let. To by bylo fajn.

Ptal jsem se, co s tebou tahle velká role udělá jako s hercem. Ty ale vedeš vlastní velmi úspěšné komorní divadlo, píšeš pro něj hry a sám v něm i vystupuješ. Budeš na to mít čas?

Zase musím říct, že se na to teď těžko odpovídá, protože si tu praktickou stránku ještě neumím úplně představit. Ale myslím, že nebude takový problém to skloubit. I teď jsem v divadle prakticky každý den a všechny svoje aktivity zvládám. Věřím, že to půjde.

Tak se zeptám trochu opačně. Je výhodou, že tolik let už jedno divadlo řídíš?

Určitě! Mám díky tomu obrovské množství kontaktů, které bych jinak nezískal. To je hodně důležité. Taky mě to hodně naučilo. Třeba odpovědnost. Já a Míša (Michaela Doleželová - druhá půlka nerozlučné autorské a režisérské dvojice, s níž Vencl založil a řídí své divadlo Do Houslí - pozn. redakce) tam zodpovídáme úplně za všechno. A to mě naučilo nedělat kompromisy. Když je to na mou zodpovědnost, tak proč by to nemělo být po mém? Je naprosto logické, že to chci udělat podle svých představ, protože já se za to zaručuji svým vlastním krkem. Divadlo Do Houslí mě naučilo, že si za svou vizí musíš stát. A tím se budu řídit i jako šéf činohry. Pokud začneš na začátku dělat kompromisy, nemůže to nabrat ten směr, který chceš. Stačí cuknout, podlehnout osobním vazbám, lítosti… a je to v háji. Takhle to bohužel nejde. Zásadní věci si musím prosadit a stát si za nimi, ať se děje, co se děje. Když se to někomu nebude líbit, pokusím se jim dokázat, že se pletli. Ale ustupovat nebudu.

Jan Procházka