Působil jste jako baskytarista skupiny Donaha. Jak jste se do kapely dostal?

Kluky jsem znal už ze základky. Vtipné je, že jsme se neměli na začátku se Štěpánem (bicí) rádi. Měli jsme ve třídě každý svou bandu a vzájemně jsme se nemohli vystát. Vždycky jsme byli proti sobě. Ale pak jsme spolu začali hrát tenis a ten nás tak nějak spojil. Hráli jsme za jeden tým, tak jsme spolu museli vycházet.

Jaká byla tato etapa vašeho života?

Nezapomenutelná. Budu na ni moc rád vzpomínat. Všechny ty koncerty, které jsme jeli, ať už někde na vesnici nebo ty větší, tak na ně moc rád vzpomínám. A nebudu lhát. Mrzí mě to, že končíme. Ale asi už je čas začít dělat něco jiného. To svoje jsem si z kapely vzal a možná i právě kapela mě nakopla k tomu, abych se přihlásil na konzervatoř.

Co vám bude nejvíce chybět?

Mám odpověď, která se asi nebude líbit všem. Ale je to tak. Ty párty po koncertech byly parádní. Koncertní život byl super. Každý víkend někde na koncertě a člověk neměl ani čas přemýšlet, co bude dělat. Prostě sedl do dodávky a jel. A jsem za to strašně rád, projeli jsme celou republiku a viděli spoustu věcí.

Jak se dá zkombinovat hraní v kapele a studium herecké konzervatoře?

Zpočátku v pohodě. V prváku nikde nehrajete, protože prakticky nic neumíte. Díky tomu, že koncerty byly o víkendech, tak ten problém nebyl tak velký. A když jsem potřeboval přes týden ze školy, tak mi vedení naštěstí vyhovělo.

Brali vás spolužáci za hudební hvězdu?

Já se za hvězdu nepovažuji, takže to neřešili. Pro mě je hvězda něco nebo někdo, kdo neustále září. U sebe jsem si nebyl jistý, kdy z té oblohy spadnu.

Kde se vůbec vzal nápad jít na konzervatoř?

Už na základce. Chodil jsem na ZŠ Amos, kde se každý rok hrálo představení, a poslední ročník měl vždy ty hlavní role. A já tenkrát hrál prince v princezně Koloběžce a hrozně se mi to zalíbilo.

Jak to brala rodina?

Rodině jsem to řekl právě po tom školním představení. Úplně si to pamatuji. Seděli jsme u babičky, celá rodina. To je taková naše tradice. A já tam řekl, že bych to chtěl dělat. Překvapilo je to, ale podporovali mě v tom. On už i děda hrál amatérsky i jeho táta. Takže to máme tak nějak v rodině.

Proč jste se rozhodl pro Moravské divadlo v Olomouci?

Protože je to divadlo, kde jsem chtěl začít. Je tam super kolektiv, taková rodinná atmosféra. V Ostravě si myslím, že ty začátky by byly mnohem náročnější.

Která role byla prozatím vaše nejoblíbenější?

Bavilo mě, když jsem zkoušel Dona Juana, ale nakonec jsme ho nehráli. Teď hraji v komedii Vzpoura nevěst, která má premiéru v září, ale hrozně se už těším na hru Petr a Lucie, kterou začneme zkoušet v listopadu. Budu hrát Petra a Lucii hraje moje spolužačka Kristýna, která mě mým hereckým životem celkem doprovází.

Kanadské punkrockové skupině SUM 41 jste s Donaha dělali předkapelu. Je někdo, s kým byste si chtěl zahrát na divadelních prknech?

Určitě bych chtěl stát na prknech s Werichem nebo Hanzlíkem. Ale to už se asi nestane. Jednou s námi hrála v hodině moje profesorka Alexandra Gasnárková a bylo to strašně super. Zatím se mi s nikým nehrálo tak dobře jako s ní. Tak s tou bych si určitě zahrát chtěl.

Je něco, co vás Bruntál naučil?

Bruntál mě naučil být hlavně sám sebou. Když jsem byl mladší, v Bruntále byly takové ty skupiny, ať už bikeři, skejťáci nebo hopeři. A já jsem do žádné nepatřil. Vždycky mě to štvalo, ale teď jsem za to rád. Protože jsem zůstal sám sebou. Vizitka Marek Pešl se narodil 31. března 1998. Chodil na Základní školu Amos, pak na Městské gymnázium Bruntál, nyní odmaturoval na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Pět let působil jako baskytarista v kapele Donaha a momentálně hraje v Moravském divadle v Olomouci. Baví ho tenis nebo procházky se psem. Rád tráví čas na divadelních představeních nebo u sklenky vína s přáteli.

Lucie Straková