Bouře z látky, z níž spřádají se sny

25. 4. 2016 / Napsali o nás
Neklidná duše Michaela Taranta vydržela v olomouckém Moravském divadle pětiletku. Pozvedl v ní z prachu činohru, výrazně se režijně podepsal i na operních inscenacích.

Jeho posledním úvazkovým opusem v královském městě je Shakespearova Bouře.

Jeden by čekal, že do programu k inscenaci vepíše tvůrčí epitaf, on ho ale napsal rozpoutaným dílem věnovaným čtyřem stovkám let, které 23. dubna uplynou od dramatikovy smrti. Bouře je vrcholným Williamovým textem s magickým příběhem a výmluvným posláním.

Tarant a Hilský

S kým jiným takové výročí připomenout než s Martinem Hilským, který přebásněním celého Shakespearova díla Čechům alžbětince domyslel a pro Čechy mistra i překonal. To se ještě nikomu v navýsost uznávané, a patrně na věky nepřekonatelné kvalitě nepodařilo.

Hilský si se Shakespearem pohrává na stejnou vlnovou délku naladěný, s jeho myšlením souznící; opřený o bohatost české jazykové homonymie a o slova proměňovaná třeba hláskou v kmeni či výměnou předpon a přípon. Takovou výbavu nemůže mít žádný Francouz, Ital, Němec ani Rus. Proto věnoval Tarant větší část programu právě úvahám Hilského.

Sám dodal maličkost. Koncepci inscenace postavené na bouřlivácky nespoutané obraznosti, která provází Taranta od konce 80. let na zastaveních od Ostravy, Hradce Králové, Pardubic až po Liberec nebo Plzeň, a také v Německu, Polsku, Švédsku, v Itálii a na Litvě. Jen v Praze ho takřka neznají. Bojí se tam, že by město příliš zapálil? Ano, zapálil, neboť jeho inscenace, to jsou otevřené ohně, mlhy, bouře světel, zvuků, verva hudebních plánů. Jak by ne, v Bouři plné kouzel, mocenských svárů, otrocké dřiny, duchů i oblud, čisté lásky -a odpuštění. Otázkou je, jestli stárnoucí Shakespeare - Bouři napsal v roce 1612 - v dobro ještě věřil, neboť i odpuštění relativizoval a zpochybnil. Stejně jako dnes my.

Williamův Prospero, v pojetí Petra Kubese spíše šaman než vládce ve vyhnanství, měl otroka Kalibana (hrají ho Josef Vrána nebo Jiří Nebenführ) a také výkonného pomocníka, vzdušného Ariela, zjevujícího se ve čtyřech podobách (tou hlavní je Anna Stropnická).

Režisér ho našel v Tomáši Moravcovi, autorovi scény a kostýmů. Velkorysost na cestě k úchvatnosti.

Dobro skutečné a neposkvrněné je zastoupeno Prosperovou dcerou Mirandou v hereckém výkonu Venduly Fialové. Jejího milého Ferdinanda představuje Vojtěch Lipina.

Jen aktualizace komických výstupů směrem k současným politickým rozhledům je tvrdolínská a trochu přihlouplá. Na Moravě rovnou potróblá. Kazí celek táhnouc ho k bulváru. Škoda.

***

Hodnocení 75 %

Jiří P. Kříž

Právo, 22.4.2016