* Do Moravského divadla jste dorazila ze svého ostravského působení. Kolikátou sezonu již v Olomouci působíte?

Ano, přišla jsem rovnou z Ostravské konzervatoře a právě jsem tady dokončila svou desátou sezonu.

* Tančila jste odmalička?

Ano, moc mě to bavilo a chtěla jsem se tomu věnovat. Rodiče mě sice nejdřív dali na jazykovou základku a později na jazykové gymnázium, ale přeci jen osud chtěl, abych tancovala. Nejdříve jsem nastoupila na soukromou konzervatoř v Hradci Králové, odkud jsem se po roce přesunula na Ostravskou konzervatoř, kterou jsem úspěšně dokončila.

* Jak se člověk stane baletním tanečníkem? Pro mě je tato oblast divadelního umění trochu zahalena tajemstvím... Přijde mi zvláštní, že to někdo dokáže zvládat vše najednou.

Já jsem odmalička chodila zpívat, hrála jsem na akordeon, tancovala jsem. Takže ten umělecký rozptyl tam byl. Na konzervatoři jsem již vyloženě studovala tanec.

* A jak takové studium probíhá?

Je to osmileté studium, jako byste nastoupil po páté třídě na osmileté gymnázium. Takže dojedete čtyři roky základku a pak odpadá matematika, fyzika, chemie… Přibývají odborné předměty jako třeba dějiny tance a baletu, dějiny hudby. Taneční předměty jsou začleněny do rozvrhu už od prvního ročníku na hlavní obory klasický tanec, lidový tanec, moderní atd. Zkoušíte a cvičíte různé variace, které se eventuálně předvádějí na koncertech.

* Bavilo vás to?

Jasně, všechno mě to bavilo. Samozřejmě že každý tanečník tíhne k něčemu jinému, já mám ráda spíše moderní tance. Proto když jsem nastoupila v Olomouci, líbilo se mi, že je repertoár velmi různorodý. Brzy jsem také dostala příležitost v neoklasickém baletu Carmen.

* Jak často trénujete a jak takový trénink vypadá?

Trénujeme pondělí až sobota, v neděli bývá volno. Začíná se tréninkem – cvičením asi půl hodiny u tyče, pak jdete na volnost, kde cvičíte vlastně totéž co u tyče, jen bez opory. Poté jsou ještě skoky, respektive ženy někdy mívají špičky. Teprve poté začíná reálná zkouška na dané představení.

* Baletní trénink je ale přeci trochu proti fyziologii člověka, co všechno dokážete a musíte zvládat. Musí to být velmi náročné. Dá se to vůbec natrénovat, pokud nemáte tu pohyblivost a ohebnost?

Každý člověk má určité dispozice a určité tělo, které ho někam pustí. Máte­li velké dispozice, je to pro vás samozřejmě jednodušší. Když máte například uvolněné kyčle, velké nárty pro lepší stabilitu na baletní botě a tak podobně. Na druhé straně je důležité, jak k tomu přistupujete. Pokud máte velké dispozice, můžete trochu ztrácet píli a houževnatost.

* A který typ jste vy?

Já osobně jsem ten případ, který nemá velké dispozice. Nicméně pílí a cílevědomostí se lze posunout. Dennodenním cvičením se dispozice také zlepšují. Nárt vám větší samozřejmě nenaroste, ale dají se například rozšířit rozsahy. V klasickém baletu se však hledí také na to, jaké má baletka pózy, linku nohy. Pózy nikdy nebudou dokonalé u člověka, který dispozice nemá. Je to svým způsobem nefér, ale svou roli hraje také, jak daný tanečník interpretuje, jaké má výrazové schopnosti, jak divákovi dokáže roli předat. Můžete mít tanečnici krásnou, technicky zdatnou a disponovanou, která má však „mrtvý výraz“ v obličeji. Tanečnice, která nemá tak dokonalé pózy a dispozice, může divákovi svým projevem předat více a tím se mu také více líbit. Přeci jen to není gymnastika, ale umění. Není vše jen o technice.

* Zajímalo by mě, jak často chodíte k doktorovi při takové zátěži na pohybové ústrojí. Máte fyzioterapeuta?

Ne, fyzioterapeuta nemáme. Je to individuální, někdo má již v pětadvaceti problémy s koleny a zády. Někomu se potíže a úrazy vyhýbají.

* Jak dlouho se dá takový zápřah vydržet?

Přirovnala bych to k vrcholovému sportu. Na jevišti má tanec působit jednoduše, plynule, ladně. Ve skutečnosti je to ale obrovská dřina. A jak dlouho se dá vydržet? To je zase individuální. Vždy hraje roli, jak se tanečník cítí fyzicky a jak vypadá. Někdo si musí třeba pohlídat váhu apod. Řekla bych, že se to dá dělat plus minus do těch čtyřiceti let.

* Máte už vymyšlené, čemu se chcete věnovat, až skončíte s baletem?

No, to je složité. V České republice je to špatně vyřešené. Kdysi býval pro tanečníky důchod, ale to už dnes neplatí. Člověk s umělecky zaměřenou školou nebo přímo vystudovaným tancem se pak nemusí uchytit v jiném oboru. Možností je třeba učit na základní umělecké škole. Já osobně mimo baletu také ráda zpívám, dělám choreografie.

* Čili u toho chcete zůstat...

Já vždycky říkám, že kam mě osud zavane, tam budu. Teď se stresovat tím, co bude za deset let, je možná zbytečné. To prostě přijde.

* Vzhledem k časové a fyzické náročnosti baletu, chtěla jste někdy skončit? Někdo po vás křičel, kritizoval vás, nebavilo vás to...

Ne, nikdy jsem s tím nechtěla seknout. A kritika k tomu přirozeně patří. Balet je pro lidi. Choreograf, asistent nebo šéf si nás někdy musí srovnat nebo na nás zakřičet. Člověk se pak může cítit trochu jako „malé dítě“. Ale to k tomu patří. Ano, je to náročné povolání, ale na druhou stranu je to trochu studentský život. Všechno vás nebaví, něco vám nemusí sednout, ale pak jsou období, kdy pracujete se skvělými lidmi, kteří vás posouvají a hodně vás naučí. A tanec musí mít člověk prostě rád, bez toho to asi nejde. Naše ohodnocení je nízké, žádné miliony si nenašetříme, takže když vás to nebaví, tak byste to asi neměl dělat.

* Těší vás alespoň odměna v podobě potlesku, uznání, úspěchu?

Ano, jistě a vážím si každého uznání a potlesku. Ale je to strašně pomíjivé. Můžete být klidně známý lidem, kteří chodí do divadla, ale může se vám stát úraz nebo končíte kariéru a bývá to velmi nevděčné. V podstatě ze dne na den o vás nikdo neví. Chybí mi v tom nějaké rozloučení. Na vaše místo nastoupí někdo jiný a už si nikdo nepamatuje, kolik úspěchů, cen a hlavních rolí máte na kontě.

* Vy máte na kontě již tři nominace na Thálii a cenu Philip Morris Poupě baletu. Jak to, že ty Thálie nedopadly? Jsou regionální divadla diskriminovaná?

Je možné, že trochu ano, ale já jsem to nějak neřešila. Je krásné, když člověk dostane nějakou cenu, ale já myslím, že většina umělců to nedělá pro ceny. Ty jsou jen takový bonbonek. Já jsem s tím osobně vůbec nepočítala, takže i ty nominace mě potěšily. Tou dobou jsem měla hodně hlavních rolí, takže asi bylo z čeho vybírat.

* A která z rolí za těch deset let byla vaše nejoblíbenější?

Já měla na role velké štěstí, každá byla malinko jiná. Mám ráda, když se role vyvíjí, když má v sobě nějaké životní změny. Vzpomenu třeba Královnu Margot, za kterou jsem dostala ono Poupě baletu a první nominaci na Thálii. Nebo Carmen, na které jsem začínala jako sólistka, vždy na to budu ráda vzpomínat. Mahulena byla první jemná, lyrická role. Edith Piaf, úžasná role, která má neskutečný vývoj. V lady Macbeth jsem byla vlastně záporná a zlá. Helena je komická. Nesmím zapomenout na Fridu, krásná role.

* Zajímala jste se třeba o život svých postav? Právě Edith Piaf měla velmi pohnutý osud.

Samozřejmě, vždy, když mám roli o nějaké reálné postavě, snažím se nastudovat její příběh. Snažím se je nehodnotit, ale spíše se s tou postavou spojit.

* V baletu Moravského divadla je poměrně dost cizinců. Jsou v něm Poláci nebo třeba Japonka. Jak se spolu domlouváte?

Tak v baletu předně komunikujeme pohybem, což zavdává mezinárodnost toho tělesa. Ale při zkouškách spolu mluvíme anglicky, rusky, německy, jak to zrovna vyjde. V souboru je hodně lidí a každý zvládá nějaký jazyk, takže se vždycky nějak domluvíme. Tanečník má pohybovou paměť, to mu pomáhá.

* Zaujalo mě také, že všichni tanečníci baletu jsou ve skvělé formě, skoro atletické postavy. Máte ještě čas na nějaké cvičení, posilování, nebo si musíte hlídat stravu?

Někdo se hlídat nemusí, někdo ano. Kluci, kteří chtějí nabrat svaly, posilují. Tanečník by neměl být úplné tintítko, aby partnerku vůbec uzvedl. Ale zase žádné extrémy.

* A co vy osobně, musíte se nějak hlídat?

Já osobně jím všechno, ale samozřejmě s mírou. Určitě se musím trochu kontrolovat.

* Co jíte třeba v den vystoupení?

Vždycky něco lehkého, určitě ne knedlo vepřo zelo.

* A dáte si po vystoupení pivo nebo skleničku vína?

Určitě, ne vždy, ale je to součást takového oddechnutí, že máme vystoupení úspěšně za sebou.

* Máte při svém nabitém programu ještě čas na koníčky?

V létě máme více času, to si ráda zasportuju. Chodím na hory, plavu, jezdím na bruslích. Mým velkým koníčkem je zpěv a moje kapela Svervou, se kterou také koncertujeme. A před rokem jsem začala tančit salsu, bachatu, zouk…

* A co se svou kapelou hrajete?

Je to takový galimatyáš všeho možného. Fungujeme tady v Olomouci, ale teprve rok. Děláme vlastní věci, vystupujeme. Mám ráda jazz, blues a tak podobně.

* Poohlížíte se po těch deseti letech po jiné scéně, nebo jste tady spokojená?

Jsem tady spokojená a život v Olomouci miluju. Cítím se již jako Olomoučanka.

Kamil Polko