Najdeme se na Ztracené, tak zní název vaší nové hry pro Moravské divadlo. Jak se bude jmenovat jste věděli dlouho předtím, než vznikl samotný text. Děláte to tak často?

Michaela Doleželová: Abychom byli upřímní, děláme to tak vždy. Název je pro nás takové startovací pole. Pak se snažíme, aby s ním děj korespondoval. 

Roman Vencl: ...měli jsme domluvu s divadlem, že se to bude odehrávat v Olomouci. Tak se zrodil ten nápad názvu, který je asi rok a půl starý. Pro samotný děj hry vzniklo několik námětů, ten konečný je pátý nebo šestý. Museli jsme se taky vypořádat s proměnami v souboru, nebylo to vůbec jednoduché.

Čím to, že divadlo, které se zaměřuje spíše na klasiku a "bezpečnější" inscenace, se odhodlalo k takovému kroku a přímo si objedná hru?

Michaela Doleželová: No zjednodušeně řečeno, udělali jsme Když se zhasne a Královny, a tím jsme přesvědčili divadlo, že i na tom velkém jevišti můžeme fungovat.

Roman Vencl: Bylo to určitě hodně ovlivněno těmi předchozími hrami. Debata o tom, že bychom mohli být osloveni, se rozběhla po Když se zhasne. Tehdy už se ale vědělo, že budeme dělat v Divadle hudby Královny, takže Michael Tarant čekal, jak to dopadne. A teprve po premiéře nám nabídl, že by o vlastní hru divadlo stálo.

A zasahovalo divadlo nějak do té podoby hry? Měli jste třeba dáno, co se tam má objevit?

Roman Vencl: No právě že asi kvůli těm předchozím hrám jsme dostali důvěru, nezasahoval nám do toho vůbec nikdo. Odevzdali jsme text, který jsme samozřejmě doladili po konzultaci s dramaturgyní, ale nikdo jiný se k tomu nevyjadřoval.

Když se zhasne ryzí komedie. Královny naopak docela drama. Ve srovnání s těmito úspěšnými hrami, jaké bude Najdeme se na Ztracené?

Roman Vencl: Ten styl nebo rukopis humoru je samozřejmě podobný, to se nedá úplně změnit. Ale vždycky se snažíme, aby ten námět byl trošku něco jiného, než jsme dělali předtím. Ostatně i ta zápletka je pro nás úplně nová, používáme principy, které jsme ještě nikdy nepoužili.

Michaela Doleželová: Je to určitě víc komedie. Nevím, jestli třeba tak ryzí jako Když se zhasne, ale určitě to třeba není srovnatelné s Královnami co se týče přesahu...

Roman Vencl: Jiné je to už tou velikostí. Tahle velkou hru od nás ještě lidé neviděli. Je v tom celý soubor: dvanáct lidí, dekorace, všechno.

Michaela Doleželová: Přizvali jsme i výtvarnice, máme snad poprvé v životě dramaturgyni. Prostě kompletní tým.

Roman Vencl: Je to preciznější než ty věci předtím.

Před časem jste v jednom rozhovoru tvrdili, že napsat hru je záležitost pár dnů. Když vezmeme jen tu finální verzi, pořád to platí? Jak dlouho to zabralo?

Michaela Doleželová: No práce na pár dnů to určitě nebyla. (smích) Hlavně jsme pořád měnili námět, oscilovali mezi tím co ano a co ne. Ale potom to samotné psaní, to je už opravdu za odměnu. Dialogy jsou v uvozovkách to nejmenší. Celé to od začátku až do konce trvalo tak dva měsíce, ale vyloženě psaní tak tři týdny.

Roman Vencl: Takže to psaní je v podstatě pořád v řádech dnů, jen příprava je složitější.

Je to hra z Olomouce, kde jste ji psali?

Michaela Doleželová: I v Olomouci, i ve Zlíně, tu a tam... (smích)

Roman Vencl: No hlavně zdůrazňujeme, že to je hra, která se odehrává v Olomouci, není to hra o Olomouci, v tom je podstatný rozdíl. Ta Olomouc tam nehraje žádnou zásadní roli. V podstatě by to mohlo být kdekoliv jinde a nic by se nestalo. Jde o to, že jsou tam použity místní názvy, vycházíme z toho, že je to tady, ale Olomouc jako město tam není hlavní postavou.

Ve svých hrách často sami účinkujete. Proč jste se tentokrát neobsadili?

Michaela Doleželová: To by se nedalo zvládat. Není to jenom o tom, že sedíte v sále a snažíte se to celé dirigovat, ale všechny věci, které jsou kolem toho, musíte hlídat a je toho tolik, že přidat k tomu ještě učení textu, to je tak na provaz a nejbližší větev.

Roman Vencl: V tomhle modelu a při velikosti představení to není možné. Jde to ve hře pro pět lidí, ale tady je osmdesát kostýmů, herci pořád někde běhají, převlékají se. Kdybychom v tom hráli, tak vůbec netušíme, co se na tom jevišti děje, když tam nejsme. Tím pádem by neměl hercům kdo říkat, co je hezké a co ošklivé .

Michaela Doleželová: Navíc pro herce je nepříjemné, když nemají režiséra v hledišti, hrají a nikdo se na to nedívá. A my se o herce vážně staráme, chceme aby nejen dobře hráli, ale aby to celé dobře vypadalo. A o tohle bychom tím přišli.

Sledujete i práci kolegů? Jak je na tom v Česku vlastně současná divadelní komedie? 

Michaela Doleželová: No upřímně řečeno, ono u nás moc lidí komedie nepíše. (Dlouhé zamyšlení.) Ale zase že bychom měli čas brousit na Dilii a sledovat konkurenci, to neděláme. Na to vážně není čas…

Roman Vencl: Co se týče českých textů, tak tam není moc co sledovat. V žánru komedie ty hry vznikají opravdu jen pozvolna.

Michaela Doleželová: Napadá mě třeba Petr Zelenka, což je ale žánrově trochu jinde. A pak Arnošt Goldflam, ale ten už teď moc nepíše…

Čím to je, že kdysi tak silný žánr nemá současné mladé autory?

Roman Vencl: Těžko říct. Je pravda, že jakmile autor není aspoň trochu zavedený, málokteré divadlo autorskou komedii nasadí. Nemusíme si nic nalhávat, divadlo nasazuje komedii proto, aby vydělala peníze na ostatní věci. Neříkám, jestli to v pořádku je či není, ale takhle to funguje všude. Tím pádem by divadlo velmi těžko přistoupilo k tomu, aby nasadilo něco co nikdo nezná, potažmo od nového autora. Riziko je to pro ně obrovské. Pro divadlo je prostě jednodušší dát Brouka v hlavě, o kterém ví, že na to lidi přijdou, nebo třeba Sluhu dvou pánů, což nemyslím vůbec zle vůči sobě… Nám trvalo víc než deset let, dostat se do toho stavu kde jsme teď, že opravdu můžeme přijít do divadla - a tím nemyslím jen to olomoucké - a ono je s námi ochotno komunikovat.

Michaela Doleželová: To je opravdu velká věc, že už jsou ochotni nás vyslechnout, komunikovat s námi. K tomu jsme se opravdu dopracovávali roky. Rozhodně to není nastavené tak, že někam přijdete a oni vám řeknou: "Jasně, pojď dál." 

Roman Vencl: Prostě je v žánru komedie nesmírně těžké se prosadit.

A vám se to teď právě daří, takže otázka co bude dál se vysloveně nabízí. Neláká vás pokračovat v té práci s tím velkým týmem?

Michaela Doleželová: Tuhle sezonu nás provázejí samé velké inscenace. Ve Zlíně jsme psali komedii asi pro čtrnáct lidí, do Opavy jsme psali asi pro dvanáct. A Olomouc je třešinka na dortu, protože tady si to celé můžeme zinscenovat. A máme rozjednané ještě další texty pro jiná divadla.

Roman Vencl: Konkrétně tady v Olomouci se ale teď neví. Musí se dotáhnout do konce aktuální věc a podle toho jak dopadne, tak se třeba bude řešit něco dál. Ale to se určitě nebavíme o výhledu do příští sezony. Přece jen je to třetí inscenace, kterou tu budeme mít, což je na městské divadlo už docela dost. Je potřeba to nechat chvilku uležet.

Autorské dvojice mají v u nás velkou tradici a lidi je dodnes milují. Neláká vás třeba si třeba otevřít vlastní kamenné divadlo?

Michaela Doleželová: (smích) Jejda a starat se o barák? Já bych musela natírat hromosvody a Roman by dělal střechu. To teda nevím…

Roman Vencl: No ne že bych si to nedovedl představit, ale přijde mi to dnes jako bez nadsázky hodně velký úlet. Pokud by to měla být firma, která si na sebe vydělá, stálo by to tolik energie a tolik práce, že nám to vlastně ani nestojí za to. Ta představa je vážně tak děsivá, že je opravdu jednodušší mít divadlo bez stálé scény. Úplní blázni ještě nejsme. Takže zatím to nechystáme.

Pořád se točíme kolem komedie, ale neláká vás zkusit i jiný žánr?

Michaela Doleželová: Pro svoje divadlo Do Houslí si nemůžeme dovolit udělat nějakou vážnou věc. To od nás nikdo nečeká. A co se týče zadavatelů z jiných divadel, to po nás nikdo nikdy nechtěl. Ráda bych to někdy slyšela: "Napište pro nás nějakou drámu ať všichni brečej…" To se nám ale ještě nikdy nepoštěstilo. 

A třeba tu "drámu" napsat do šuplíku a vytáhnout v pravý čas?

Michaela Doleželová: Jaj, nechci aby to znělo neskromně, ale my opravdu nemáme čas si psát něco do šuplíku.

Roman Vencl: Ne že by nás to nelákalo. Pokud by taková nabídka přišla, určitě bychom ji upřednostnili před jinou, která by se týkala komedie. To by pro nás bylo zajímavější. Ale příprava co se týče námětu, příběhu a všech věcí, by musela být mnohem těžší. Stálo by nás to tolik práce a energie, že psát to jen tak, abychom doufali, že to někdy někdo vytáhne, to je pro nás v tuto chvíli kontraproduktivní.

Michaela Doleželová: Ale není to tak, že bychom se o tom nebavili. Pár vážných námětů jsme rozebírali, ale nikdy jsme se tomu nevěnovali víc než deset minut, protože prostě není čas.

Roman Vencl: Ono když se to vezme, tak i většina komedií má smutný základ. Řeší se věci, které nejsou veselé, veselá je ta forma kterou se to podává. I jádro příběhu Najdeme se na Ztracené je velmi depresivní a rozhodně ne vtipné. Takže ne že bychom nedokázali vymyslet něco vážného. Jediný rozdíl proti komedii by byl, že bychom to divákovi podali i vážnou formou, ale to po nás nikdo nikdy nechtěl. Třeba…

Michaela Doleželová: ...někdy.

Teď se vám daří, ale sami jste říkali, že ta cesta trvala deset let. Kde se vidíte v roce 2024?

Michaela Doleželová: Na Maledivách. (smích) Tam já se vážně vidím, ale asi to zase budou jen Otrokovice a Štěrkáč.

Roman Vencl: Na to se těžko odpovídá. Deset let nám trvalo, než profesionální divadlo uvedlo naši vlastní komedii. Je za tím hrozně moc práce a přijde mi to jako strašně dlouhá doba. Když si představím ještě jednou takových deset let, tak vůbec netuším, co by se mohlo stát dál.

Michaela Doleželová: Je nám sedmadvacet, v tom poměru k délce našich životů je to fakt hrozně dlouhá doba.

Roman Vencl: Ale co se týče snů, tak ty samozřejmě máme. Chtěli bychom, aby se jakákoliv z našich her, klidně i starší, mohla uvést v nějaké z anglicky mluvících zemí. To je zatím meta, která se mi teď zdá naprosto nedosažitelná. Nemyslím si, že je to možné a reálné, aby se to nějakému českému autoru komedií povedlo. Takže kdybychom se za deset let sešli a my mohli říct, že jsme měli premiéru naší hry v Londýně, tak potom už by to byl asi absolutní vrchol spokojenosti. A aby se to mohlo stát, zabere to minimálně tolik práce, jako těch předchozích deset let. Takže uvidíme.

Jste oba z Pardubic, studovali jste v Brně, Roman je teď v Olomouci… Kde je pro vás doma?

Roman Vencl: Pro mě asi tady v Olomouci, pro Míšu ve Zlíně… V Pardubicích už dávno ne.

Michaela Doleželová: Říkáme, že na Moravě, určitě ne v Čechách.

Jan Procházka