Arabské noci v Olomouci chyběli jen diváci

9. 1. 2012 / Napsali o nás
Do Olomouce na Arabskou noc Rolanda Schimmelpfenniga jsem v předvečer Tří králů přijel v mámení mysli, že hlediště Moravského divadla bude nabito studenty středních a vysokých škol. Jako v Praze, Liberci a v Ústí. Autorem provokativní hry je pověstný německý bouřlivák a režie se ujal Martin Glaser z Budějic, který umí!

Možná se ovšem hanáčtí filozofové i posluchači teatrologie chystali zrovna na velbloudech jít k nám „štěstí a zdraví přát“ nebo aspoň „vystrkovat bradu“, anebo mají zkouškové období a jen v knihách leží… V Moravském divadle bylo 5. ledna žalostně pusto, třičtvrtěprázdno.

Do divadla na Horním náměstí nechodili donedávna mladí, protože „operety je nebaví“. Od chvíle, kdy se uměleckým šéfem činohry stal Michael Tarant, jsou ale k vidění i kousky znamenité (Na miskách vah, Markéta Lazarová, v opeře Boccanegra), a oni nikde. Na světoznámého Schimmelpfenniga se pochopitelně nehrnou ani milovníci klasiky. Ocitáme se v bludném kruhu.

Čaromoc Arabské noci spočívá v tom, že se odehrává na pomezí reality a snu. Jejích pět postav prožívá v prostoru tuctového paneláku gradovaně hrocené osudy. Možná i minulé životy. Hra si všímá rozpadu pospolitosti, hodnot lidského života, oprašuje odcizení, kterému tak dobře rozumí intelektuálové šedesátých let, a ústí do osamělosti individua v hodnotově se bortícím čase globalizace a krizí všeho druhu.

Všechno začíná monology kvinteta se středobodem bytu „sedm třicet dva“ v sedmém patře. Každý vstupuje do hry s osobním problémem. Autorem je zdůrazněna jejich samota, ventilovaná při inscenování ve světě jednou umístěním pětice do van, jindy na lehátka, v případě Glasera do těsných kójí zavěšených v prostoru.Může to být zaseknutý výtah, vratký balkón, schodiště mezi patry, temný sklep, ale i miniatura v láhvi, poušť, harém nebo popraviště… Z každého prostoru se na diváky ale valí stejná porce frustrace, snění, neporozumění, zoufalství. I když později vyjdou postavy do velké vany života se sprchami, kupodivu však nechrlícími vodu očistnou, zůstávají výlučnými individualitami bez schopnosti kontaktu, natožpak porozumění.

Aktéři na scéně a v dráždivých, vodou postupně promáčených polokostýmech (spodní prádlo) Jaromíra Vlčka hrají osobní příběhy a zároveň o sobě vypravují, komentují sebe i okolí. Dialogy jsou často ohraničené tím, že Hans, Fatima, Františka, Kalil a Petr popisují pohyb nebo předpokládaný stav mysli partnerů… Pětice z proměňujícího se hereckého souboru královského města prožívá Arabskou noc v jedinečné obraznosti a uhrančivosti. Aplaus pro Petra Kubese, Kláru Klepáčkovou, Terezu Richtrovou, Jiřího Suchého z Tábora a Ivana Dejmala. Pozor, milí mladí nespokojenci. V olomoucké činohře se něco děje. Abyste nakonec nezaostali a nestali se jen milovníky operet!

Jiří P. Kříž

Právo, 7.1.2012