Akčně a netradičně. Tak dopadl baletní Macbeth

16. 11. 2009 / Napsali o nás
Moravské divadlo na podzim vábí dalším novým titulem. Hlavní hrdina a jeho Lady oslňují společným výstupem, diváci se nechávají unášet propleteným baletem, divadlem zní Molčanovova epická hudba, v pozadí se chystají ztřeštěně prapodivné čarodějnice. Tak to zkrátka vypadá, když se choreograf a režisér Robert Balogh ujme svého reprezentativního kusu - shakespearovské klasiky Macbeth.

Dynamicky.

Baloghův Macbeth začíná dynamicky. Jsme svědky bitvy mezi dvěma Skoty a Nory. Bitva a balet? Možné to je. Žádné zbraně, žádný kravál, žádná krev. Režisér ostatně sám informoval o tom, že chtěl vynechat klasické šermování a raději zvolil verzi tance inspirovanou čínským bojovým uměním Taj-Či. Díky tomu je potyčka ladná a elegantní, zároveň ale nepostrádá špetku syrovosti. Oplývá vznešeností, ale nechybí jí razance ani prudkost. Rozohnění vojáci zaplňují celé jeviště, oči jsou zaměstnané. Jakoby všichni přišli z natáčení antické podívané. Dlouhé červené pláště, hrudě sevřené v napnutých černých pásech. Velmi mužné kostýmy. Jsou jako antičtí Sparťané z komiksového krváku 300 aneb drsní a odhodlaní pěšáci. Je příjemné, že kostýmy od Kláry Vágnerové nejsou zasekané v minulosti, právě naopak mají v sobě hodně současného (někdy možná až moc - viz černé oblečky strážných, kteří jakoby právě vylezli z nejbližšího sado-maso salonu).Sám Macbeth v podání Iva Jambora (alternuje Jan Seitl) je mezi svými spolubojovníky samozřejmě nejvýraznější. Jinak to ani nejde. Jambor je hned od začátku naprosto suverénní Macbeth. Neotřesitelné charisma a respekt, to jsou dvě věci, které Jamborův ctižádostivec rozhodně nepostrádá. Ve svých chvílích je pánem jeviště, většina ostatních mužů-kolegů jsou téměř jako jeho stín, Jambor je převyšuje v pohybu i výrazu.

Ego

Macbeth je vítězem poetické bitvy s mnoha mrtvými a mnoha raněnými. V pozadí s minimalistickou scénou od Jana Duška. Jedna obří vrata, vedle nich delší schodiště. Plech a ocel. Studený, skoro až lehce industriální prostor, který je správně oživován a umrtvován díky osvětlení. Ze shora také občas pomalu sjíždí obří těleso. Jednou slouží jako místo pro osvětlující svíčky, jednou jako kulatý stůl, zároveň ale vypadá jako ohromná obrácená koruna. Dost možná symbol Macbethovy rostoucí chuti po moci, symbol jeho čím dál více nabubřelého ega, které ho ve finále zradí a sejme (jako utržená gigantická koruna, jež by ho v samotném závěru mohla snadno a rychle rozdrtit). Prsty v jeho postupné likvidaci má ale bezesporu také jeho žena, sama Lady Macbeth. To ona je úhlavní intrikánkou, to ona donutí Macbetha žárlit, právě ona ho přiměje zabít krále. Má ho pevně pod kontrolou, naplno toho využívá, Macbeth je svým způsobem její loutkou. Lena Iliina (v alternaci s Renátou Mrózkovou) jí navíc dodává šmrnc. Její Lady má v sobě něco ďábelského i andělského. Je to jediný člověk, který se během dění vyrovná Macbethovi/Jamborovi. Je vypočítavá a silná intrikánka, svůdná vládkyně i pobledlá zničená žena. Pravá síla je, když jsou na jevišti společně. Jejich společná baletní čísla jsou ozdobou představení, omamují svou dominantností.

Kočky

Podmanivé baletní výstupy ústředního páru skvěle podporuje živá orchestrální hudba pod taktovkou Petra Šumníka. Robert Balogh ne nadarmo během tiskové konference tvrdil, že hudební doprovod má blízko k filmové hudbě. Je to trefné. Hudba ruského skladatele Molčanova je dramatická, nepostrádá zvraty, neustále mění tempo a rytmus, mnohdy působí jako soundtrack k výpravnému tragickému dobrodružství. Mění barvy. Jednou měkne a přizpůsobuje se odlehčeným momentům, vzápětí se stává hutnější, násobí svoje pochmurné rysy.

Odlehčená a rozverná je třeba ve chvílích, kdy na scéně vystupují čarodějnice, jež Macbethovi předpovědí, že se stane králem. Čarodějnice jako podivný, slabší prvek představení. Jsou to tři zářivé a neustále se šklebící ženské v latexu, které snad zavítaly ze zcela jiného světa. Obklopují Macbetha, trhaně se kolem něho pohybují, shlukují, působí komicky. Byl to záměr? Postavy čarodějnic jako jeden ze zásadních, přesto komických prvků inscenace. Výrazně zasáhnou do děje, přesto jsou součástí určitého odlehčení. Nadhled nebyl, není a nikdy nebude špatná věc, ale v případě těchto postav je divný a krkolomný. Škodolibé čarodějnické kočky jsou zábavné, jsou sexy, ale díky tomu, že absolutně neladí se zbytkem, působí zcizujícím dojmem. Jedna z vad na celkové kráse.

Symbióza

První půle klasičtější, dějovější, ta druhá naprosto odlišná. Je mnohem temnější, pohrává si s nabitější akcí a napětím. Vývoj hlavní postavy je u konce. Od statečného bojovníka a nerozhodného chlápka, přes ovládaného muže činu k tvrdě vládnoucí bestii. A k finální trosce, která se prodírá halucinacemi, je mučena duchy a nakonec zlikvidována, pověšena. Díky své expresivitě by se poslední dějství dalo nazvat Macbethova noční můra. Titulní hrdina se střemhlav řítí do záhuby. Veškerá pohybová lehkost a ladnost jsou pryč, na řadě je mnohem větší divokost. Macbeth a jeho Lady pomalu vyhasínají, jsou pobledlí, předvádějí své tance smrti. Škoda jen, že celá druhá půle je až přímočará, příliš rychlá. Další vada, která ovšem celkovou krásu nelikviduje. Na to je Baloghův Macbeth dostatečně poutavý a zajímavě netradiční balet. Neměl by nikoho urazit. Vášnivé shakespearology, nenáročné diváky ani mladší publikum. Klasika si tu podává ruku s moderním pojetím, minulost se sbližuje se současností. Hladce a nenásilně.

Ondřej Čížek (cizek@olomouc.cz)

www.olomouc.cz, Ondřej Čížek (RECENZE)