Dnes slavíme Světový den divadla

Světový den divadla připadá každoročně na 27. března a slaví se od roku 1962. Tento den je příležitostí zamyslet se nad rolí a důležitostí divadla jako umělecké formy a upozornit na význam divadla vlády, politiky a instituce, které zatím neuznaly jeho hodnotu pro lidská společenství i jednotlivce a jeho potenciál pro ekonomický růst. Autorem poselství ke Světovému dni divadla je letos kubánský dramatik a režisér Carlos Celdrán a zabývá se v něm pomíjivostí divadla a divadlem jako „sjednocujícím gestem“.


Carlos Celdrán, Kuba


režisér, dramatik, divadelní profesor, akademik 


Předtím, než jsem začal působit u divadla, tu byli mí učitelé. Vystavěli svá divadla a svůj poetický přístup na zbytcích svých vlastních životů. Mnoho z nich zůstává neznámých, nebo si je málokdy připomínáme. Pracovali v tichu, ve skromných prostorách zkušeben a v divadlech praskajících ve švech. Po letech práce a mimořádných úspěších se začali z těchto míst pomalu stahovat, až zmizeli definitivně. Když jsem pochopil, že mým osudem je následovat je v jejich šlépějích, uvědomil jsem si rovněž, že jsem zdědil onu strhující a jedinečnou tradici. Tradici žít tady a teď, bez jakýchkoli očekávání a s jedinou nadějí – dosáhnout průzračnosti neopakovatelných chvil. Chvil, kdy se setkáváme s druhými v tlumeném světle divadla, kde naší jedinou ochranou je pravdivé gesto a odhalující slovo. 


Má divadelní krajina, to jsou tyto chvíle setkání s diváky, kteří k nám přicházejí večer co večer, z nejrůznějších čtvrtí města, aby s námi pobyli pár hodin, strávili s námi několik vzácných minut. Z těchto jedinečných chvil se utváří můj život, kdy přestávám být sám sebou, přestávám trpět sám za sebe, a kdy se znovu rodím a poznávám smysl divadelní tvorby: zažívat ryzí pravdu letmých momentů, kdy to, co děláme a říkáme ve světle projektorů, je autentické a odráží tu nejhlubší a nejosobnější část nás samých. Divadelní krajina, má a mých herců, to je země utkaná z těchto okamžiků, kdy odložíme masky, rétoriku, strach být tím, kým jsme, a spojíme své ruce v temnotě. 


Divadelní tradice je horizontální. Nikdo nemůže tvrdit, že existuje světové divadelní centrum, v nějakém městě či privilegované budově. Divadlo, tak jak já jsem jej poznal, se rozkládá v neviditelných geografických sférách, které se prolínají s těmi, kdo se divadlu věnují. Divadlo je sjednocujícím gestem. Každý divadelní bard si odnáší na věčnost nenapodobitelné chvíle jasnozřivosti a krásy, všichni odcházejí stejným způsobem, bez jakékoli transcendence, která by je ochraňovala a činila slavnými. Divadelní mistři to vědí. Žádné uznání neobstojí před touto jistotou, která je základem naší práce: tvořit okamžiky pravdy, dvojznačnosti, síly, svobody, v rámci chatrné křehkosti. Nic po nich nezůstává. Pouze informace a fotografie či videozáznamy, které zachycují jen letmou představu o jejich mistrovství. V těchto záznamech budou však vždy chybět bezeslovné odpovědi publika, které chápe, že okamžik nelze přetlumočit, ani vyčlenit. Publika, jež ví, že najít tuto sdílenou pravdu je životní zkušenost ještě o několik vteřin jasnější než život sám. 


Když jsem pochopil, že divadlo je samo o sobě krajinou, obrovským územím, jež pokrývá tento svět, zrodilo se ve mně osvobozující rozhodnutí: zůstaň tam, kde jsi, nic nestojí za to utíkat, nebo jít jinam. Tam kde jsi, je publikum. Tam jsou tví souputníci, které potřebuješ vedle sebe. Za zdmi tvého domova se nachází každodenní realita, neprůhledná a neproniknutelná. Vycházej z této zdánlivé strnulosti a vydej se na tu největší cestu. Zopakuj Odyseu, vydej se po stopách plaveb Argonautů: jsi nehybný cestovatel, který neustále zrychluje hustotu a tvrdost tvé životní reality. Nechť se tvá cesta ubírá směrem k okamžiku, ke chvíli, k setkání s těmi, již jsou ti podobní. Tvá cesta míří k nim, k jejich srdcím, k jejich subjektivitě. Cestuj v nich, v jejich emocích, v jejich vzpomínkách, které probouzíš a uvádíš do pohybu. Tvá cesta je jako horská dráha, nikdo ji nemůže změřit, nikdo ji nemůže umlčet. Nikdo ji nemůže dostatečně uznat, je to cesta do představivosti tvého národa, semínko zasazené do té nejvzdálenější půdy: občanského, etického a lidského svědomí tvých diváků. A tak zůstávám na místě, stále doma, mezi svými, zdánlivě klidný, pracuji ve dne v noci, neboť znám tajemství rychlosti. 



27.3.2019