Aktuality

Miluše Hradská se tak coby herečka vrátila na olomoucké jeviště po dlouhých šestnácti letech. „Na zářijovém slavnostním galavečeru se mě pan režisér Tarant zeptal, jestli bych nechtěla hostovat v nějaké chystané inscenaci. Já neváhala ani okamžik, jen jsem netušila, že ta práce přijde takhle brzo,“ uvedla herečka, pro kterou byla příprava inscenace Don Juan se vrací z války příjemným dobrodružstvím. „Nejzajímavější pro mě bylo přijít do nového prostředí, kde jsou nové tváře, a pokusit se mezi ně zapadnout a neztratit se v tom týmu. Je to pro mě dobrodružství, které si na stará kolena dopřávám. Navíc v olomouckém souboru jsou šikovné herečky, se kterými je radost spolupracovat. A samozřejmě bylo velké potěšení pracovat s režisérem Januszem Klimszou, dlouho jsem si přála se s ním potkat takto na jevišti. Celá příprava inscenace probíhala v přátelském duchu bez nejmenších problémů. Takže velké potěšení na mé straně,“ shrnula paní Hradská.

V olomouckém divadle působila od svých čtyřiadvaceti let a během téměř čtyř dekád tu ztvárnila desítky zajímavých rolí. „Ráda vzpomínám na Médeu, na Bílé noci v režii Františka Řeháka a taky třeba na Vévodkyni valdštejnských vojsk, to byla nezapomenutelná spolupráce s panem režisérem Tarantem. Vždycky mě bavily role, které byly něčím nové, jiné a nestrkaly mě jen do jednoho šuplíku. Takové role, s kterými jsem se musela popasovat. Protože jinak je to macha a to mě nebaví,“ uzavřela stále vitální herečka Miluše Hradská.

David Kresta
vedoucí oddělení komunikace
Moravské divadlo Olomouc

Ve středu 1. února v 19 hodin se v Moravském divadle Olomouc uskuteční poslední představení hry Williama Shakespeara Něco za něco. Méně známý text slavného dramatika nastudoval šéf polské scény Těšínského divadla Bogdan Kokotek. „Zpočátku jsem se inscenace Něco za něco trochu obával, jde o poměrně těžký text. Na druhou stranu je to moudrá komedie, která má co říct i v dnešní době,“ zdůraznil režisér. Inscenace měla v Olomouci premiéru v polovině ledna loňského roku a poprvé se v ní výrazně představily nové tváře činoherního souboru Klára Klepáčková a Jiří Suchý z Tábora.

Neuvěřitelných sedm let se v programu Moravského divadla Olomouc udržel babylonský král Nabucco. Inscenace opery Giuseppe Verdiho v režii Michaela Taranta zažila padesátku repríz, ta poslední bude ve čtvrtek 9. února od 19 hodin. „Od začátku jsem byl přesvědčený o úspěchu této inscenace u nás i v zahraničí. Za ty roky mi Nabucco přirostl k srdci a věřím, že se po nějakém čase na olomoucké jeviště opět vrátí,“ sdělil umělecký šéf souboru opery a operety Miloslav Oswald. „Jeviště Moravského divadla Olomouc sice Nabucco opustí, nadobro se však s touto inscenací neloučíme. Jednáme o jejím odprodeji zájezdovým agenturám, například v červnu se budeme podílet na uvedení v Bratislavě. A po loňském úspěšném představení Carmen v areálu šternberského hradu spoluuvedeme tento rok na stejném místě právě Nabucca,“ sdělil ředitel Moravského divadla Olomouc Josef Podstata.

V únoru opustí jeviště Moravského divadla Olomouc také hlavní hrdina Puškinova románu a Čajkovského operní adaptace Evžen Oněgin. Snad nejznámější dílo ruské operní klasiky se v repertoáru znovuobjevilo loni v lednu po devatenácti letech od posledního uvedení. Režie se ujala Andrea Hlinková. Derniéra inscenace Evžen Oněgin se uskuteční ve čtvrtek 23. února v 19 hodin.

David Kresta
vedoucí oddělení komunikace
Moravské divadlo Olomouc

Inscenace Macbeth se v lednu dočká svého prvního uvedení v aktuální sezoně. Ambiciózní projekt režiséra a choreografa Roberta Balogha měl v Moravském divadle Olomouc premiéru v listopadu 2009 a dokázal oslovit běžné publikum i odbornou veřejnost. Důkazem budiž nominace Renáty Mrózkové na Cenu Thálie za ztvárnění úlohy Lady Macbeth. Hlavní inspirací ke vzniku inscenace se stala hudební kompozice Kirilla Molčanova. „Přestože vznikla před více než třiceti lety, je stále fascinující a svou mystikou mě inspirovala k jednomu z mých nejlepších celovečerních baletů, který je originální svou filmovostí,“ popsal Balogh.

Ve strhujícím dramatu o nekontrolované touze po moci a slávě kladl režisér důraz na mystické a spirituální motivy. „Historické drama se v některých momentech mění v atraktivní fantasy. Důležitým, hybným elementem děje jsou postavy čarodějnic. Působí velice sexy, odlehčují tragický příběh a dávají mu ironický nádech,“ uvedl Balogh.

V náročné titulní roli se představí Ivo Jambor. „Macbeth prochází velkým vývojem. Na začátku je to ambiciózní generál, který uvěří proroctví o své výjimečnosti. Tato víra jej pak zcela poblouzní a pohltí. Své chorobné ctižádosti obětuje i velkou lásku,“ přiblížil Balogh. V pátek 27. ledna bude Jamborovi na jevišti partnerkou Jelena Iliina coby ctižádostivá Lady Macbeth. Tanečníky doprovodí orchestr Moravského divadla Olomouc pod vedením Petra Šumníka.

Po uvedení v hanácké metropoli plánuje Moravské divadlo Olomouc představit ambiciózní projekt Macbeth na dalších českých scénách. V současnosti jedná o „zapůjčení“ titulu do Slezského divadla v Opavě. „Zvažujeme určitou mezidivadelní výpomoc. Opavské divadlo kvůli úsporným opatřením výrazně omezuje provoz baletního souboru. V současnosti jednáme s ředitelem divadla Jindřichem Paskerem o možnosti koprodukce a nasazení Macbetha v Opavě během příští sezony,“ sdělil ředitel Moravského divadla Olomouc Josef Podstata.

David Kresta
vedoucí oddělení komunikace
Moravské divadlo Olomouc

Také v tomto roce se do programu plesové sezony připojí Moravské divadlo Olomouc. „Nápad proměnit divadelní prostor v taneční sál vznikl loni víceméně spontánně a setkal se s velkým ohlasem. Souvisí to s naší tendencí využívat divadlo i k jiným akcím, než jen k inscenování her, a snahou udělat z něj multikulturní prostor. Věřím, že i letošní divadelní bál bude atraktivní, návštěvníci se takto mohou potkat a poznat se svými oblíbenými umělci,“ uvedl ředitel Moravského divadla Olomouc Josef Podstata.

Na jeden večer se jeviště Moravského divadla Olomouc promění v taneční parket, k pohybu vyzve návštěvníky divadelní orchestr. Identita tanečníků přitom možná zůstane mnohým utajená. „K divadlu patří masky, a tak jsme se stejně jako vloni rozhodli uspořádat ples v maskách. Ty však nejsou povinné, záleží na každém z hostů, zda se rozhodne skrýt tvář za nějakou originální škrabošku,“ uvedla projektová manažerka Moravského divadla Olomouc Jitka Weiermüllerová.

Součástí bohatého programu, který odstartuje v 19 hodin, budou vystoupení členů soboru činohry a opery a operety. Plesoví hosté se v průběhu večera rázem ocitnou ve světě muzikálu i kabaretu. Velký zážitek slibuje i show v podání sólistů baletního souboru. K tanci a zábavě bude sloužit rovněž prostor ve foyer Moravského divadla Olomouc, který svou produkcí oživí hudební skupina Wedding Band tvořená potomky herců a hudebníků z Moravského divadla Olomouc. Společenským večerem bude provázet členka olomoucké činohry Vendula Fialová.

Vstupenky na akci v ceně 349 korun jsou již v prodeji v pokladně Moravského divadla Olomouc.

David Kresta
vedoucí oddělení komunikace
Moravské divadlo Olomouc

Barbora Polášková a Jiří Přibyl na slavnostním koncertu společně zazpívají Biblické písně z cyklu Antonína Dvořáka na slova Davidovy Knihy žalmů. „S Jiřím koncertuji poměrně často, především na komorních koncertech po celé republice. Je to bezesporu vynikající pěvec a milý a obětavý kolega. Spolupráce s ním je mi potěšením a samozřejmě je zde už patrná určitá sehranost," uvedla Polášková.

Krátce po uvedení České mše vánoční se tak Moravské divadlo Olomouc znovu promění v koncertní síň. „Také v letošním roce pokračujeme v pořádání speciálních večerů v Moravském divadle Olomouc. Nadále usilujeme o to, aby se z našeho divadla stal multikulturní prostor, kde kromě uvádění inscenací bude místo třeba i pro koncerty. A dvacáté výročí přijetí názvu Moravské divadlo Olomouc si rozhodně zaslouží připomenout,“ sdělil ředitel divadla Josef Podstata. U příležitosti zmíněného výročí také  Moravské divadlo Olomouc vydalo tematický kalendář pro rok 2012.

Program:
L. van Beethoven: Egmont
A. Dvořák: Biblické písně
A. Dvořák: Česká suita
F. Schubert: Symfonie č. 8 h-moll (Nedokončená)

Vstupenky na slavnostní koncert jsou v prodeji v pokladně divadla.

David Kresta
vedoucí oddělení komunikace
Moravské divadlo Olomouc

V první třetině 20. století patřil Ödön von Horváth spolu s Bertoltem Brechtem k nejvýznamnějším dramatikům v zemích německé kultury. Skutečnému rozmachu jeho tvorby zabránil nástup fašismu, v roce 1933 se dramatik stal v Německu nežádoucí osobou, jejíž díla nesměla vycházet. Smutný osud završila tragická smrt v nedožitých sedmatřiceti letech. „Dnes jeho hry, spolu s dramatikou Arthura Schnitzlera, tvoří páteř repertoáru německých a rakouských divadel. Myslím, že pro velká městská divadla jsou ideální,“ zhodnotil dramaturg Milan Šotek. Režisér Janusz Klimsza má jméno von Horváth spjaté s jeho nejznámějšími hrami Povídky z Vídeňského lesa a Kazimír a Karolína. „S textem Don Juan se vrací z války jsem se seznámil až nyní a naplno mě zaujal a oslovil až při opakovaném čtení. Postupně se odhalila jeho skrytá dramatičnost,“ popsal Klimsza.

Hlavní hrdina Don Juan se po skončené válce vrací domů, aby zde nalezl svou bývalou lásku, kterou před odchodem do boje opustil. Svět se však změnil a Don Juan přichází do světa bez mužů, který obývají vdovy a nezadané dívky.

Ostravský režisér Janusz Klimsza se do Moravského divadla vrátil po jedenácti letech. Naposledy zde režíroval inscenaci Nestroyovy frašky Provaz o jednom konci. „Byl to příjemný návrat. K Olomouci mám sentimentální vazbu, a nejen proto, že odtud pochází má bývalá žena,“ sdělil režisér, který se díky přípravě inscenace seznámil se všemi členkami činoherního souboru Moravského divadla Olomouc. „Obecně se mi s ženami pracuje dobře. Oceňuji jejich disciplinovanost a rád jim naslouchám,“ zdůraznil Klimsza.

Členky olomoucké činohry ztvární v inscenaci Don Juan se vrací z války dohromady více než třicet postav, od umělkyň přes jeptišky či servírky až po prostitutky. „Mé postavy bych pojmenovala jako nešťastné, hroutící se ženy, které doplácejí na svou velkorysost,“ sdělila Tereza Richtrová a upozornila, že kvůli klipové formě hry a rychlému střídání obrazů nemají herečky moc času na převlékání. „Je to poměrně hektické, navíc v takto krátkých scénách nemám tentokrát žádnou rozjezdovou dráhu, hned od začátku musím do svého výkonu dát všechno. Objevuji nové prostory herectví a jsem za to moc ráda,“ uvedla Richtrová. Hlavní (a vlastně jedinou mužskou) postavu ztvární Petr Kubes. „Zpočátku jsem se té ženské přesily trochu obával, ale můžu říct, že všechny dámy a slečny se ke mně na jevišti chovají noblesně,“ popsal Kubes. Coby hosté se v inscenaci představí například emeritní členka Moravského divadla Olomouc Miluše Hradská a studentky Janáčkovy konzervatoře Aneta Červená a Karolína Hýsková. 

David Kresta
vedoucí oddělení komunikace
Moravské divadlo Olomouc

Dobré komedie měly a mají v repertoáru Moravského divadla Olomouc své pevné místo. Mezi diváky patří k nejvyhledávanějším žánrům, což dokazuje i úspěch inscenací Jak je důležité míti Filipa a Úžasná svatba. První jmenovaná se v programu olomouckého divadla objevovala od března 2010, druhá pak téměř o rok déle. „Jak už to v divadlech chodí, nastal čas pro obměnu repertoáru. Tyto inscenace uvolní místo dalším, novým titulům, které mohou publikum pobavit stejně dobře. Jedním z nich je vtipná Černá komedie, která měla v našem divadle premiéru před nedávnem,“ sdělil ředitel Moravského divadla Olomouc Josef Podstata.

Dramaturg činoherního souboru Milan Šotek slíbil, že také v příští sezoně najdou diváci v programu několik oddechových, zábavných inscenací. „Místo moderních variant situačních komedií, jako je například Shakespeare v Hollywoodu, sáhneme v příští sezoně po klasické frašce, jejíž název ale zatím neprozradím. V závěru sezony pak uvedeme hned dvě kabaretní aktovky v jednom večeru," upozornil Šotek.

David Kresta
vedoucí oddělení komunikace
Moravské divadlo Olomouc

Hlavními hrdiny hry Michaely Doleželové a Romana Vencla jsou Trevor a Nina, manželský pár z vyšší newyorské společnosti. On je prominentní gynekolog, ona majitelka a šéfkuchařka vyhlášené italské restaurace. Jejich manželství však nelze pokládat za ideální - vlastně je to hotové peklo na zemi. Může za to předmanželská smlouva, drsnější než pravidla amerického fotbalu: ten z manželů, který podá návrh na rozvod, přijde o veškerý majetek, který tak automaticky připadne tomu druhému. Jsou Vánoce a Trevor s Ninou pořádají svůj tradiční večírek. Jedinými pozvanými hosty jsou poněkud výstřední manželé Imelda a Artur. Imelda je věštkyně s vlastním televizním pořadem a Artur učí historii a dějiny USA na vysoké škole. Na první pohled by se mohlo zdát, že půjde o dost nudnou párty, jenže to by ona předmanželská smlouva nesměla obsahovat maličký dodatek: ten z manželů, který prokáže tomu druhému nevěru, může požádat o rozvod a získá všechen majetek. Vánoční večírek se tak promění v rozvodové bitevní pole… 

Vedle Doleželové a Vencla hrají v této „komedii, která knockoutuje vaše bránice“ Marek Příkazký a hostující Eva Borovičková.

ukázka z inscenace

V pořadí jednadvacátá opera slavného italského skladatele Giuseppe Verdiho Simon Boccanegra přivedla na divadelní jeviště charismatického hrdinu, který se ve zkorumpované společnosti snaží zůstat morálně čistý a sjednotit zemi rozvrácenou nesváry a intrikami. Po více než sto padesáti letech od světové premiéry díla se k tomuto hrdinovi vrací režisér Michael Tarant, který v Moravském divadle Olomouc s úspěchem uvedl Verdiho opery Nabucco či Attila. Na olomoucké jeviště se přitom Simon Boccanegra vrací po dvanácti letech. Premiéra inscenace epochálního operního dramatu Simon Boccanegra začíná v pátek 16. prosince 2011 v 19 hodin, o den dříve a ve stejný čas mohou zájemci navštívit generální zkoušku.

Děj dramatické opery, v níž nechybí ani únos a pokus atentát, se odehrává v Janově druhé poloviny 14. století. Mladý korzár Boccanegra miluje Marii, dceru šlechtice Fiesca. Ten však sňatku své dcery s prostým mužem z lidu brání. O pětadvacet let později pak Boccanegra, nyní již dóže janovský, nachází svou pohřešovanou nemanželskou dceru. O přízeň krásné Ameile se uchází jak Boccanegrův kancléř Paolo, tak mladý šlechtic Gabriele.

Verdiho titul Simon Boccanegra má zajímavou historii. První uvedení v Benátkách v březnu 1857 se nesetkalo s pochopením divácké obce. Publiku vadil především poměrně komplikovaný děj. Libreto, jehož autorem byl Verdiho dlouholetý spolupracovník Francesco Maria Piave, přepracoval po letech Arrigo Boito. Právě jeho verze slavila úspěch při znovuuvedení opery v milánské La Scale v březnu 1881. „Verdimu coby geniálnímu skladateli dlouho scházel rovnocenný libretista. Cítil limity v předlohách svých oper, ale sám bohužel neměl takový literární dar jako Janáček nebo Wagner. Až v Arrigu Boitovi našel kongeniálního partnera a troufám si tvrdit, že přepracování původního libreta bylo šťastnou chvílí v dějinách operního žánru,“ uvedl režisér Michael Tarant, který považuje Simona Boccanegru za vrcholné dílo světové operní literatury. „Je to tajemná a krásná opera, ke které mám skutečně niterný vztah,“ popsal režisér.

Hudební kvality díla vyzdvihl umělecký šéf souboru opery a operety Moravského divadla Olomouc a dirigent inscenace Miloslav Oswald. „Jde o úžasnou hudební kompozici se silným emocionálním nábojem a propracovanými hudebními motivy. Dá se hovořit o systému leitmotivů, který byl typický spíš pro Wagnera. Dirigenti mají tuto operu rádi právě pro její hudební genialitu,“ zhodnotil Oswald.

Moravské divadlo Olomouc „převezme“ inscenaci z libereckého Divadla F. X. Šaldy, kde měl Simon Boccanegra premiéru v únoru 2008. Kvality inscenace potvrzuje i Cena diváků na festivalu hudebního divadla Opera 2009. „Divadelní koprodukce vnímám jako pozitivní trend. Divadla se podělí o náklady a mohou tak i v dnešní ekonomicky složité době zařadit do repertoáru monumentální tituly,“ zdůraznil ředitel Moravského divadla Olomouc Josef Podstata.

Titulní role nabízí velkou příležitost pro sólisty operního a operetního souboru Moravského divadla Olomouc Jakuba Kettnera a Vladislava Zápražného. O Boccanegrovi se totiž traduje, že jde o největší postavu psanou pro baryton v  italské operní literatuře.Boccanegrova důvěrníka Albianiho si v alternaci zahrají hosté Michael Kubečka a Filip Tůma, do dvojrole Boccanegrovy manželky a dcery obsadil režisér Magdu Málkovou v alternaci s Leou Vítkovou. Šlechtice Gabriela Adorna ztvární Petr Martínek nebo Jakub Rousek. Janovského šlechtice Fiesca si zahraje David Szendiuch nebo Jiří Přibyl, který stejnou postavu ztvárnil už v liberecké inscenaci. Představí se také členové činoherního souboru Ivan Dejmal, Jaroslav Krejčí a Jiří Suchý z Tábora.

David Kresta
vedoucí oddělení komunikace
Moravské divadlo Olomouc

Od své olomoucké premiéry v září 2010 se titul Na miskách vah dočkal několika významných uvedení mimo domovskou scénu, například v rámci slavnostního zahajovacího večera festivalu České divadlo nebo na Hudebním festivalu Antonína Bennewitze v České Třebové. Odborná porota zařadila Josefa Vránu za ztvárnění role majora Arnolda do širších činoherních nominací na prestižní Cenu Thálie 2011. V polovině listopadu pak olomoucká inscenace přivezla hned dvě ceny z českotěšínského Festivalu divadel Moravy a Slezska. Za nejlepší režijní výkon byl oceněn Michael Tarant, studentská porota pak vyzdvihla herecký výkon Josefa Vrány. Oba převezmou na derniéře inscenace v Moravském divadle Olomouc ceny od zástupců festivalu.

David Kresta
vedoucí oddělení komunikace
Moravské divadlo Olomouc

Druhým počinem je samotná realizace. Výprava předního českého scénografa Martina Černého splňuje nejpřísnější kritéria na současnou scénografii a odkazuje k legendám světové scénografie: Richardu Peduzzimu nebo Eziovi Frigeriovi. Je architektonicky velkoryse koncipovaná, funkční, dokonale řemeslně zpracovaná, pomáhá inscenaci a režijnímu záměru a poskytuje mnoho okouzlujících a rafinovaných detailů. A co je nejdůležitější – skvěle zabydlela prostor Moravského divadla. (Samozřejmě se uskutečnily drobné úpravy proti velkorysému půdorysu jeviště Státní opery.) Černý dokonale odděluje svět lidí a svět nadpřirozených bytostí. Ocitáme se tak na náměstí malebného městečka s měšťanským domem a arkádami, s kašnou ozdobenou sochami lvů. A rázem se také ocitáme v kouzelném attickém háji. Pro každou scénu nachází jednoduché a funkční řešení prostoru, který dovede výborně členit bez zbytečného zatěžkání jeviště maximem prvku. Tak se olomoučtí diváci mohou s rozkoší dívat na dům, který vypadá jako dům, schody které se netřesou, zdi o které se tanečníci nemusí bát opřít a dokonce po nich i šplhají, z provaziště se snáší hnízdo, ve kterém sní Titánie, Puk plave pro kouzelnou květinu, Théseus obývá svůj palác s velkorysým schodištěm. Až filmový vizuální prvek umocňuje Vaculíkovo pověstné svícení a do detailu promyšlená light designová koncepce, kde pracuje s barvami, náladami, člení prostor světlem, světlem, fokusuje intimní scény, nebo bočním světlem prostor prohlubuje. Vaculíkovo měsíční světlo, pronikající větvemi stromů a zkreslující živé bytosti nebo keře v kouzelné vidiny a v pitvorná zjevení, má zde moc přetvořovací.

Černého pečlivosti v detailu sekunduje Roman Šolc ve svých typologicky střihově a barevně ojedinělých kostýmech. Šolc má totiž jedinečné vlastnosti: dovede jako bývalý tanečník vytvořit taneční kostým vyhovující pohybu, umí po přečtení scénáře postavy kostýmem charakterizovat a v neposlední řadě má mimořádné vědomosti o krejčovině, materiálech a celkově francouzské haute couture. Mimořádnou pozornost věnuje detailům na kostýmu, aplikacím, ozdobám, střihům. To vše korunuje brilantně provedenými účesy, přepychovými ozdobami do vlasů, šperky, maskami, jejichž filigránské provedení obdivujeme na představeních v zahraničí.

Se svou tvorbou se Libor Vaculík etabloval na jediného a jedinečného scénáristu velkých epických baletů, v čemž již dvě desetiletí nemá konkurenci. Po kritikou obdivovaných produkcích, jakými byly v devadesátých letech brněnský Petruška, Zvoník z Notre Dame, později Jana z Arku na hranici, Marie Stuartovna, Král Odipus, Ivan Hrozný - i díky dramaturgické linii Zdeňka Prokeše, se stal jedinečným divadelníkem, který neupřednostňuje choreografii, ale do popředí staví příběh, kterému slouží jeho původní libreta, psychologie a charaktery postav, herectví, hudební složka, scénografická koncepce a celá divadelní mašinerie.

Při původní premiéře v roce 2006 bylo jistě mnoho napsáno o choreografii a koncepci díla. Já bych jen zdůraznil několik zajímavých prvků. Vaculík inscenuje Sen způsobem na samotného autora předlohy odkazujícím, jakousi formou divadla na divadle, která se podobá oné prostotě alžbětinského inscenačního tvaru. Svým způsobem to může být i ohrané klišé, opotřebované, inscenační berlička, pokus o zajímavost, taky možnost jak nechat dvakrát zaznít slavný Mendelssohnův Svatební pochod. Může to však také být jakési příjemně matoucí kouzlo – kdo je vlastně kdo, co hraje, jak se která postava může proměnit nebo zasáhnout do děje – což je na divadle velmi rafinované a divácky vzrušující. Druhou předností je Vaculíkův cit pro hudbu. V době, kdy tápající tvůrci inscenují své světové premiéry do všemožného guláše toho, co poslední rok asi rádi poslouchali, Vaculík zachovává naprostou stylovou jednotu a homogennost celku. Celý balet doprovází hudba Mendelssohna. S maximální, dokonce se nebojím použít slovo „rozkoší“ jsem obdivoval, jak skvěle se mu do naprosto netradičních míst hodí tak závažné části děl jako Symfonie č.5. D dur „ Reformační“ op. 107, fragment předehry z Ruy Blase a další Mendelssohnova díla, která prokládá částmi původní skladatelovi hudby k Shakespearově hře. Vaculík střídá nálady, kontrasty, barvy, vytvoří účinnou gradaci. Jevištní dění dovede funkčně spojit s dlouhými symfonickými větami a dokonce i s jejich motivy.

Vaculík vrství tři ze Shakespearových dějových pásem: Oberona s Titánií, absentuje na hlubší analýzu za čtyři dny se konající svatby Thésea s Hippolytou a sleduje peripetie Demetria, Lysandra a Heleny, které stopuje Hermie a současně zůstává věrný silnému autorovu prvku – skupince athénských řemeslníků. Shakespeare zajisté dobře znal výkony maloměstských divadelních ochotníků a dovedl si představit, jak by tragický příběh o Pyramovi a Thisbé vypadal, kdyby prošel jejich mozkem a ocitl se na jevišti. Vaculík neváhal v zájmu funkčnosti a logiky angažovat netanečníky pro tyto role a zdůraznit jejich touhy být profesionálními herci. Zajímavě řeší i ústřední příběh, žádná postava se nezdá být hlavní a přitom pozornému divákovi neujde, že jednou je hlavní postavou samozřejmě Puk, někdy Oberon, jindy Théseus potahující za nitky, nebo dvě dvojice milenců.

V Olomouci se Vaculíkovi navíc podařilo setřít rozdíly mezi sólisty a sborem, mezi sólovými rolemi a významem sboru. Vše tu plyne ve vzájemné symbióze, i když každý divák nepochybně jednotlivé situace vnímá jinak. Nenacházíme tu proslulé pohybově a emotivně virtuózní vaculíkovské duety, ale jen krátká adagia, která režijně znásobují rychle kvapící čas svatojanské noci. Vše je rychlé, překotné, plynoucí a šalebně bláznivé (brilantní práce s drobnou allegrovou technikou). Nadpřirozené bytosti se rychle zjevují a nenápadně mizí, smrtelníci bloudí a řeší své osobní vztahy. Přesto se každému musí jevit vše naprosto logické a srozumitelné, dokonce blízké tomu co prožíváme my; ne jako chladná nádhera například Balanchinovy proslulé verze tohoto titulu, komická nadsázka Johna Neumeiera nebo sofistikovaná pohybová virtuozita Heinze Spoerliho. Vaculík svůj pohybový vokabulář dokáže naplnit tak, jak je naplněn jazyk celé hry: hlubokým zalíbením v přírodě – v lesích a polích, rostlinách a živočiších.

Choreografie je nasycena poezií venkova, její děj i humor jsou do ní ponořeny. Jeho choreografická zralost se projevuje v umění propojit jednotlivé prvky klasického tance se svým výrazivem (zvláště v duetech). Vaculík má proti činohernímu divadlu výhodu, kterou dovede skvěle uplatnit: v rámci schématu hry může po svém zamíchat významem té které postavy a tak může z Puka proti činohernímu divadlu udělat logicky toho, kdo vše spíská, kdo ovládne jeviště i hlediště.

Třetím překvapením je výkon olomouckého souboru. Příjemné náladě premiéry, kde se každý návštěvník díky vřelosti uvítání může cítit jako VIP host, dominoval Michal Kováč v roli Puka, který dokonale ovládl jeviště. Vaculík ví, že Shakespeare si vypůjčil Pukovo jméno ze středověkého anglického bájesloví, kde označovalo ďábla. V každé chvíli, i když jen tiše přihlíží ději, je dokonale koncentrovaný – ví, co hraje a umí zareagovat. V tanečních pasážích, zejména ve složitých partnerských choreografických figurách, si zachovává lehkost a jakýsi ironický nadhled, v briskních allegrových pasážích bez preparace vystřihne bezchybné grand jeté nebo brissé. Dovede improvizovat, reagovat na své kolegy i diváka. Kováč hbitě slouží choreografovi „za čtyřicet minut by obletěl pás země“, ale z chyby si dělá právě tak málo jako z čertoviny. Je těkavý i kritický, potměšilý i náladový, veselý i mírně zádumčivý, když verši pohybů zachycuje smutek tmavé noci. Od svého prologu až po závěrečnou otázku, má-li se odříkat připravený doslov, stále na sebe upozorňuje radou, pokynem, rozkazem, nebo bezděčným vtipem; zároveň však jako by svou všudypřítomností spojoval jasný den všedního života s tou částí hry, kterou básník a choreograf nazývá snem.

Druhým magnetem je nepochybně Michaela Tsepeleva-Horká. Její promyšlená kreace znuděné Titánie (nejspíš nedostatek lásky a pozornosti od manžela), její ženská koketnost, rafinovanost a výrazové finesy, její zaujetí promyšleným výrazem i při těch neobtížnějších pohybových vazbách není možné prohlédnout. Přes jednu noc prožije rozpad svého snu lásky, i za úsvitu nutnou katarzi, kdy podobně zvláštně shakespearovsky patriarchálním způsobem ženského ponížení prosí manžela o odpuštění. (Vaculíkovi patří můj obdiv za vynikající řešení sporu Titánie s Oberonem, ve kterém se nepřou o páže, ale Oberon podezírá Titánii z nevěry s jedním z elfů.)

Ivo Jambor jako Oberon je jí zajímavým partnerem či spíše sokem v získání dominance. Jeho maskulinní zjev, vědomý racionální odstup od role, syrová, ale o to upřímnější gesta a jeho činy, které z něho udělají paroháče a krutá pomsta, kterou Titánii připraví, jsou o to sugestivnější, že není režisérem zobrazen jako infantilní král elfů, ale jako egoistický muž. Impulsivně se do všeho pouští, vědom si svého kouzla na ženy, a když jeho mužnost utrpí, mstí se. Rád spí a je věčným voyerem. Jambor využívá k charakterizaci Oberova svou drsnou mužnost a intuitivní herecký projev, díky kterému se mu dá na jevišti věřit, smát, litovat ho a neupadá do manýry nebo křeče.

Z dvojice Helena-Hermie si vede lépe Lucie Martináková-Hloužková, která představuje oddanou milující ženu, sladce naivní i vzpírající se, sofistikovanou a tajuplnou, onen typ podobný Viole z Večera tříkrálového. Renata Mrózková je jak vzdorovitá Kateřina ze Zkrocení, která je však příliš podbízivá, tlačí na formu, a proto nezíská upřímné sympatie. Lysandr a Demetrius jsou dva herecky sytí sokové. Lysandr Lukáše Cenka je plachý intelektuál, vynakládající velikou energii k úspěchu u Heleny. Má mimořádnou schopnost, spojovat formu s obsahem, tak důležitou zejména u tanečního divadla. Hraje si s výrazem, dokáže udělat vtipný gag, být galantní, ale i roztomile vzteklý, když se mu něco nedaří. Cenkovou doménou by se měly stát výrazově složité role, ve kterých vedle tanečních dovedností bude mít prostor rozehrát svůj bohatý herecký rejstřík. Jeho upřímný kukuč ke zdánlivě plaché Heleně je vábivě erotický a nabízí divákovi otázku, kdo z tohoto páru je ještě panic. Demetrius Tomáše Kubince je nechápavý hoch, který by nejraději spal se svým kordem nebo vyvolával rvačky a trávil noci v hospůdce. Vaculík ho naproti Cenkovi, kterého nechává tančit technicky obtížné klasické lyrické variace prvního milovníka, humorně charakterizuje výrazně stylizovanými gesty a skoky k vědomé parodii klasického baletu a přímo fyzicky čitelnými pohyby znázorňuje jeho taneční ping-pong s Hermií.

Velký obdiv patří opět šéfovi baletu Robertu Baloghovi, že na rozdíl od Státní opery zajistil pro svou produkci živý orchestr. I když v symfonické hudbě Mendelssohna má někdy interpretační manko, je nutné si uvědomit, že velikost orchestřiště, počet primů, obsazení žesťů nesplňuje parametry symfonického koncertu, ale je součástí divadelního představení.

V dnešní době, kdy každý návštěvník čehokoliv může svůj názor veřejně prezentovat zejména na internetu, psaní recenzí postrádá jakýsi edukační prvek pro diváka. Nejsem přítelem teorií o edukační funkci divadla a popisování představení, neboť vychovávat je možné pouze lidi nehotové, lidi zralé je možné obohacovat, rozšiřovat jejich kulturní a duchovní horizont. Po návštěvě olomoucké premiéry jsem měl však velmi silné nutkání poukázat na to, že i zdánlivě malý soubor, s nízkým rozpočtem, omezeným provozem v čtyřsouborovém divadle může zabodovat s poctivým a kvalitním představením. A za vším, co se na divadle odehrává, vždy stojí tvrdá práce nejen uměleckých, ale i technických pracovníků a kouzlo živého představení nejde ničím nahradit.

Ta obrovská energie a radost, kterou soubor demonstroval na jevišti, se nedala přehlédnout. To jsem si uvědomil v závěru baletu (a to je důvod proč jsem chtěl napsat tuto recenzi), kdy zostuzená Titánie nachází na svém loži osla. Může být horší pomsta, horší ponížení pro ženu? A tehdy jsem si uvědomil, že celé představení, jakkoliv je selankovitou komedií, groteskou, barevným vaudevillem, je o tomto důležitém místě. Schopnosti smíření, pokory, naslouchání a velkorysosti. Ponížená žena leží u nohou muže, kterého miluje a prosí ho o odpuštění, i když ví, jak těžké bude s ním zůstat. Nezažili jsme to také? Závažná moralita? Nebo pouze sen?

Pavol Juráš

Pro režiséra a choreografa Libora Vaculíka jde po uvedení Romea a Julie a Macbetha o jeho třetí setkání se slavným alžbětinským dramatikem. Pro baletní inscenaci Sen noci svatojánské vytvořil vlastní libreto vycházející z překladu hry od Martina Hilského. Titul poprvé uvedl v dubnu 2006 ve Státní opeře Praha. „Měl jsem v té době zrovna za sebou inscenace skutečně těžkých, morbidních her, ať už to byla Lucrezia Borgia nebo Ivan Hrozný. Říkal jsem si, že by to pro změnu chtělo něco odlehčeného, takže když mě vedení Státní opery oslovilo s požadavkem na rodinné divadlo, rozhodl jsem se pro Shakespearův Sen,“ vysvětlil Vaculík. Podle něj je tato poetická, subtilní komedie naplněna zdravou přirozeností a lidovým rázem. „Sen noci svatojánské tvoří svou dramatickou, stylistickou a ideovou výstavbou most mezi Shakespearovými ranými komediemi a jeho nejdokonalejšími díly napsanými na konci 16. století,“ zdůraznil Vaculík.

Tanečníky doprovází skladby německého skladatele Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. „Jeho hudba je barevná a epická, příjemná na poslech a ideální pro tvorbu choreografie. Použili jsme předehru a scénickou hudbu ke hře Sen noci svatojánské. Tato kompozice vydá dohromady na nějakých třicet minut, což je na celovečerní představení málo. Doplnil jsem ji proto výběrem z dalších skladatelových symfonií tak, aby hudební doprovod byl stylově čistý,“ přiblížil Vaculík. Oproti uvedení ve Státní opeře Praha, kde zněla reprodukovaná hudba, se navíc olomoučtí diváci mohou těšit na přednes živého orchestru.

Členové baletního souboru si další spolupráci s uznávaným českým režisérem a choreografem maximálně pochvalovali. „Na své inscenace je vždy perfektně připravený a jejich realizaci věnuje maximum. To samé vyžaduje i od ostatních, ať již tanečníků či technických pracovníků. Spolupráce je s ním úžasná i proto, že vždy dokáže naprosto přesně vyjádřit, co od vás v hereckém či tanečním ztvárnění vyžaduje. Mně osobně to velice pomáhá nalézt tu správnou cestu jak se s rolí sžít “ popsala Michaela Tsepeleva Horká, která ztvární Titánii. 

Příznivci tanečního umění mohou v Moravském divadle Olomouc strávit klidně celý víkend. Po premiéře Snu noci svatojánské totiž členy baletního souboru vystřídají na jevišti účastníci třetího ročníku mezinárodního festivalu Ballet Days Olomouc, který se uskuteční v sobotu 26. a v neděli 27. listopadu. Kromě domácích zástupců přislíbili účast i tanečníci a choreografové z Německa, Maďarska a Polska. „Jsme velmi rádi, že tradice baletního festivalu pokračuje a Moravské divadlo Olomouc může být hlavním partnerem této bezesporu ambiciózní přehlídky, která dokáže přilákat talentovaná a zvučná jména ze zahraničí,“ zdůraznil ředitel Moravského divadla Olomouc Josef Podstata.

Součástí festivalu je soutěž v klasickém, neoklasickém a moderním tanci Grand Prix Award. Předsedou mezinárodní poroty je zástupce Maďarské taneční akademie Tamás Solymosi, jedním z členů je pak i umělecký šéf baletního souboru Moravského divadla Olomouc Robert Balogh. Účast v porotě přijali také sólisté baletu Národního divadla v Praze Nikol Márová a Michal Štípa. Vstup na soutěž, která začíná v sobotu 26. listopadu v 8 hodin, je volný. Ve stejný den v 19 hodin nabídnou organizátoři návštěvníkům divadla Večer světových choreografií. V neděli 27. listopadu v 19 hodin uzavře festivalový program galavečer s vyhlášením výsledků soutěže. Na obě večerní akce lze zakoupit vstupenky v pokladně Moravského divadla Olomouc. Podrobné informace o programu naleznou zájemci na stránce www.baletnidnyolomouc.cz

David Kresta
vedoucí oddělení komunikace
Moravské divadlo Olomouc

V uplynulých letech se podařilo během dnů festivalu představit návštěvníkům jedny z nejlepších baletních tanečníků Evropy, zúčastnili se umělci z Itálie, Německa, Polska, Ruska, Moldávie, Maďarska, Rakouska či Ukrajiny. V roce 2010 dokonce vystoupili i umělci ze zámoří, z baletního souboru DanceWorks Chicago z USA. 

Festival postupně shlédlo přes 3000 diváků, jak z Olomouce, tak i celé České republiky. Skladba návštěvníků byla zajímavá, od teenagerů, kteří přišli do divadla na balet poprvé, až po seniory, kteří jsou stálými divadelními návštěvníky. Je tedy zřejmé, že zvolený repertoár byl zvolen správně a že zasáhl všechny věkové skupiny. V letošním programu také najdete zahraniční umělce a to z Maďarska, Německa či Polska. Hodně se ale tentokrát zaměříme i na Českou republiku, protože také u nás máme velmi kvalitní talentované umělce.

Současně spolu s festivalem vždy probíhá i taneční soutěž Grand Prix Award, které se účastní mladí tanečníci z České republiky a okolních států. Jejich vysoká úroveň nadchla nejen mezinárodní  porotu, ale především i diváky. Věřím, že tomu bude stejně také letos.

Chtěl bych Vám popřát, aby se Vám další ročník mezinárodního tanečního festivalu Ballet Days Olomouc líbil a ať stejně jako v minulých ročnících získáte spoustu nových krásných kulturních zážitků.

Bc. Jiří Martinák
producent a ředitel festivalu

Podrobné informace o programu festivalu naleznete na stránkách www.baletnidnyolomouc.cz

O vítězích rozhodovala odborná porota ve složení Marie Boková, Zuzana Jindrová, Jan Hyvnar, Jiří P. Kříž, Emil Orzechowski, Ladislav Slíva. Čestným předsedou poroty byl starosta Českého Těšína Vít Slováček.

Studentská porota přidala olomoucké inscenaci Na miskách vah ještě jednu cenu, když vyzdvihla herecký výkon Josefa Vrány v roli  majora Arnolda.

Návštěvníci Moravského divadla Olomouc mají možnost zhlédnout oceněnou inscenaci Na miskách vah ve středu 7. prosince, kdy ji čeká poslední repríza.

David Kresta
vedoucí oddělení komunikace
Moravské divadlo Olomouc

Britský dramatik Peter Shaffer získal světový věhlas díky svým hrám Equus a Amadeus. Černá komedie se z jeho tvorby poněkud vymyká. V roce 1965 jej oslovilo vedení londýnského National Theatre s nabídkou na napsání jednoaktové hry k doplnění celovečerní produkce. Shaffer poprvé a naposledy ve své kariéře pracoval pod časovým tlakem. Námět na hru nalezl v dávné vzpomínce na návštěvu Pekingské opery, kde zhlédl výstup, v němž dva bojovníci na plně osvětleném jevišti předváděli souboj potmě. Dramatika zaujala myšlenka, jak se proměňuje naše chování v okamžiku, kdy nejsme vidět. Zatímco postavy na jevišti tápou ve tmě, divák má možnost sledovat veškeré jejich chování a jednání. „Je to skvělý nápad, rozhodně jeden z nejlepších inscenačních nápadů v historii divadla,“ zdůraznil Jiří Seydler.

Hlavním hrdinou Černé komedie je mladý výtvarník Brindsley Miller, kterého čeká důležitý večer. Ve svém bytě se má setkat s multimilionářem Bambergerem, který by si možná mohl koupit některou z jeho extravagantních soch. Brindsley je také nervózní z návštěvy akurátního plukovníka Melketta, otce své snoubenky Carol. V souladu s Murphyho zákonem hlásajícím, že když se něco může pokazit, zaručeně se to pokazí, vypadnou v celém domě pojistky.

Postava Brindsleyho Millera je velkou hereckou příležitostí pro Romana Vencla. V Černé komedii musí, stejně jako jeho herečtí kolegové, předstírat, že na osvětleném jevišti nic a nikoho nevidí. „Největší problém je ten, že nesmíme udržovat oční kontakt s kolegy. Je hodně těžké vyhýbat se pohledu na ostatní herce na jevišti, navíc v případě konverzační komedie,“ upozornil Vencl. V dalších rolích se představí Vendula Fialová, Jiří Nebenführ, Ivana Plíhalová a Vlasta Hartlová, Jaroslav Krejčí nebo Lenka Kočišová.

David Kresta
vedoucí oddělení komunikace
Moravské divadlo Olomouc

Mnohovrstevnatý příběh Arabské noci začíná v panelovém domě na blíže neurčeném sídlišti, kde zlobí výtah a od osmého patra výše přestala téct voda. Na první pohled banální situace. Jenže to jsou jen výchozí kulisy, které otevírají skutečné jádro hry. Velkoměstský činžák se v inscenaci stává vstupní branou do tajemného světa orientu. Pětice hrdinů se ocitá na poušti, v harému i v prostředí arabských bazarů. Výchozí scéna tak spřádá spletitou pavučinu rozmanitých emocí a příběhů.

Hra je lyricky surreálná. Mísí se v ní nostalgie s humorem. Autor málo dbá na tradiční dramatickou formu a volí prostředky bližší rozhlasové hře či próze. To, co se v dramatu obvykle svěřuje vedlejšímu textu (scénickým poznámkám), je zde vloženo do úst postavám jako vyprávění. Postavy mluví k sobě, ale i o sobě, říkají, co právě dělají a co vidí nebo i v duchu slyší, jak se právě chovají a na co reagují.

Hra Arabská noc klade velký důraz na fantazii diváka. Postavy pouze rozehrávají příběhy, naznačují, kam by se mohly ubírat, ale je jenom na divákovi, jak si je sám doplní. Situace a problémy postav nám totiž mohou být velmi blízké. Neteče voda, únava po práci, čekání na vytoužený telefon nebo nesoulad v manželství. Snad každý to zažil, a tak si může příběhy domyslet. Něco jiného je druhá fantaskní rovina. V ní se návštěvníci dostanou do pouště, harému nebo láhve s koňakem. Scenérie by bylo možné na divadle zobrazit jen s největšími obtížemi, ale skrze vyprávění vznikají okamžitě v hlavě diváka a je jen na něm, jestli na hru přistoupí.

K imaginaci napomáhá také netypická scéna. Pětice protagonistů se střídavě nachází uzavřená ve skleněných boxech a v bazénu s vodou. Autorem scény je Jaromír Vlček, držitel Ceny Alfréda Radoka za scénografické pojetí inscenace Odcházení pražského Divadla Archa. Na scéně se ocitají všechny postavy dohromady přesto, že ve hře jsou na úplně jiných místech. Vznikají tak zajímavé kontrasty jejich emocí. Ve stejném okamžiku vidíme na scéně radost, všednost i depresi.

Hra klade vysoké nároky i na herce. V průhledných boxech vynikne každé jejich gesto a výraz. Náročná je inscenace i fyzicky. Herci jednu dobu stojí bez sebemenšího pohnutí, v další chvíli se svíjí, jindy rozhoupávají zavěšené boxy. Zvláštní obdiv patří především Jiřímu Suchému z Tábora, který ve hře ztvárnil Fatimina milence Kalila. V průhledném boxu podával vskutku artistické výkony a rovněž vzbudil smích u publika, když v bazénu předváděl kopulační pohyby. V dalších rolích se představili Petr Kubes, Klára Klepáčková, Tereza Richtrová a Ivan Dejmal.

Hra vypráví o izolovanosti, uzavřenosti a nedorozumění, což jsou docela obvyklá témata uměleckých textů. Způsob provedení však obvyklý není. Právě proto hra u publika vyvolala velmi rozporuplné reakce. Na páteční premiéře někteří diváci odcházeli, ale jiní zběsile tleskali. Pokud se rádi necháte vtáhnout do říše fantazie, pak je tato hra přesně pro vás. Názor na atypické představení ať si každý udělá sám.

Kamila Kotková

Čtyřiačtyřicetiletý Roland Schimmelpfennig patří k nejhranějším současným německým dramatikům. Titul Arabská noc publikoval v roce 1999, o tři roky později vyšel jeho český překlad v časopise Svět a divadlo. „Vzpomínám si, že když jsem tehdy hru četl, byl to strhující zážitek. Před časem mě pak umělecký šéf olomoucké činohry Michael Tarant oslovil s tím, že by ode mne chtěl pro olomouckou činohru nějakou divokou inscenaci současné hry. Volba padla právě na Arabskou noc,“ sdělil umělecký šéf činohry Jihočeského divadla v Českých Budějovicích Martin Glaser.

Mnohovrstevnatý příběh Arabské noci začíná v panelovém domě na blíže neurčeném sídlišti, kde zlobí výtah a od osmého patra výše přestala náhle téct voda. Těžko si představit obyčejnější výchozí situaci. „V žádném případě se však nebudeme půldruhé hodiny dívat na banální noc na sídlišti. Na to je Schimmelpfennig příliš dobrý dramatik a moc malý voyeur. Budou nám blízké problémy postav, ve všem ostatním nás bude unášet a překvapovat kouzlo divadla,“ sdělil dramaturg činohry Moravského divadla Olomouc Milan Šotek.

Velkoměstský činžák se ve hře stává vstupní branou do tajemného světa orientu. Pětice hrdinů se ocitá na poušti, v harému i v prostředí arabských bazarů. „Jde o neuvěřitelný atak na fantazii čtenáře, inscenátora a diváka,“ zhodnotil Glaser. Hra Arabská noc podle něj vypráví o křehkosti světa kolem nás, o nejistotě hranic, které pokládáme za pevné a neměnné. „Je to také příběh o tom, jak zdánlivě banální rozhodnutí dokáže zásadně změnit osud jednotlivce i lidí kolem něj,“ popsal Glaser.

Originalitu textu podporuje působivé scénické pojetí. Pětice protagonistů se střídavě nachází uzavřená ve skleněných boxech a v bazénu s vodou. Autorem scény je Jaromír Vlček, držitel Ceny Alfréda Radoka za scénografické pojetí inscenace Odcházení pražského Divadla Archa. „V Arabské noci pracuje Schimmelpfennig s tématem izolovanosti současného člověka, jeho vnitřní uzavřenosti. Chtěli jsme toto téma patřičně zdůraznit. Ukázalo se, že průhledné boxy fungují jako zvětšovací skla, která zvýrazní vše pozitivní i negativní v hereckém výkonu. Bylo nutné vést herce k maximální přesnosti, k pravdivosti obrazu. Baví mě jít dál, zkoušet stále nové věci a riskovat. Jsem rád, že tuto potřebu cítí i vedení olomoucké činohry,“ uvedl Glaser.

S režisérem Glaserem nastudovala inscenaci pětice olomouckých herců - Klára Klepáčková, Tereza Richtrová, Ivan Dejmal, Petr Kubes a Jiří Suchý z Tábora. „Po celou dobu představení se musíme soustředit na vlastní výkon a současně neustále sledovat repliky kolegů. Je opravdu nutné znát dobře celý text, nejen své party. Herec by měl hledat a zkoumat hranice, kam až může zajít, a tato inscenace mi to umožňuje,“ přiblížila Klepáčková.

David Kresta
vedoucí oddělení komunikace
Moravské divadlo Olomouc

Jaké je pro vás vracet se do Olomouce jako host? Do divadla, kde jste působil jako dramaturg, potažmo do města, kde se vaše kabarety staly pojmem…

To víte, že se mi dech poněkud úží… Mám radost a zároveň mi je líto, že k pozvání nedošlo už dříve, že v Olomouci nepředvedeme inscenace Klicperova divadla jako Akvabely nebo Náměstí bratří Mašínů. Těmi bych se býval rád pochlubil. Roky jsem byl „nezvaný host“, ale snad se teď zablýsklo na lepší časy.

Co bylo prvotní inspirací kabaretu Noc oživlých mrtvol? Byly to zombie horory, nebo spíše fenomén talk show? A co vás právě na subžánru zombie hororu nejvíce přitahuje?

Chtěli jsme vytvořit nelítostný politický kabaret, doslova almanach nekorektnosti. Všechny urazit, všem se vysmát, sebe nevyjímaje. Dezinfekční účinek téhle šokující podívané je evidentní. Je to můj první kabaret od dob olomouckých „Kostlivců“. Už tam byl formát talkshow použitý a myslím, že funguje řízně i dnes. Rámec zombie-hororu je pro mě především roztomilý. Mezi všemi těmi cákanci krve, urvanými údy a výstřely z kalašnikovů se jako květ vyjímají naše křehké zmatené osudy v předvečer konce civilizace.

Vycházeli jste při zkoušení inscenace z pevného scénáře, nebo je velká část dílem improvizace?

Text nebyl žádný. Chtěl jsem, aby si hradečtí herci vyzkoušeli svůj improvizační um a ve svých kariérách oddálili syndrom vyhoření. Je ale pravda, že jsem byl detailně připravený a každému dopředu narýsoval jeho charakter a poslání v tom masakru. Tak trochu jsem „maloval herci“ – oni vcházeli při zkouškách na scénu, mě napadaly v přímém přenosu jejich repliky a ty jsme pak sepsali. Je to věru náročný způsob práce, ale taky docela frajeřina a adrenalin.

Jak by zněla vaše pozvánka pro ty návštěvníky Moravského divadla Olomouc, které nalákalo jméno autora a režiséra i název inscenace?

Myslím, že nic takového se v českém divadle opravdu nevidí. Čistokrevná 3D zombie-vybíjená se satirickým podtextem. Můžete při ní na několik způsobů v hledišti umřít strachy nebo smíchy. Hradečtí herci jsou opravdu extratřída, to není můj nabubřelý stihomam, to se tak po kraji všeobecně ví. Olomouc pro mě byla patnáct let středem světa, a tak bych chtěl vyprovokovat středoškolské a vysokoškolské studenty, aby se nebáli divadla a přišli se do něho lekat a žasnout. A všechny pamětníky Studia Hořící žirafy vlastnoručně obejmu.

David Kresta
vedoucí oddělení komunikace
Moravské divadlo Olomouc

foto: www.klicperovodivadlo.cz

Už během předehry Nemorino přijede traktorem a s nezbytnými sluchátky se poprvé objeví na scéně. Právě ona sluchátka i asociace s filmem pak v obecenstvu spouštěly opakované salvy smíchu především během prvního jednání. Myslím, že Gaetano Donizetti si v případě Nápoje lásky nekladl žádné intelektuální cíle, chtěl prostě a jednoduše pobavit. To se mu opravdu podařilo, protože Wikipedie uvádí tuto operu jako dvanáctou nejhranější operu.

Já osobně mám obvykle problém akceptovat časové posuny i dobové aktualizace v různých dílech, ale v pátek jsem si jasně uvědomila, jak nadčasové a zábavné je toto dílo a jak ani české vesnické prostředí mu prostě nijak neublížilo.

Vstupní scéna jasně nastavila vysokou pěveckou i hereckou úroveň obou hlavních postav, tedy Nemorina v podání pana Milana Vlčka a Adiny Eleny Gazdíkové. Jasně bylo cítit, že jsou to role, které jejich hlasům vyhovují, a že oba jsou schopni je dobře technicky zvládnout, včetně působivého hereckého ztvárnění. I další obligátní scéna – vstup vojáků – pobavila zcela beze zbytku. Na scéně se totiž objevil nejprve malý dálkově ovládaný tank a za ním potom i hlaveň velkého tanku, který byl samozřejmě miláčkem Belcora. Jím byl po oba premiérové večery hostující Filip Tůma. Kromě několika málo nepřesností v jeho vstupní árii mu pěvecky není v zásadě co vytknout. Rozehrál ve všech svých výstupech vojáka přesně podle donizettovského schématu, i on mnohokrát svými gagy publikum rozesmál. Zlatým hřebem prvního jednání během páteční premiéry pak byl příjezd Jiřího Přibyla, tedy doktora Dulcamary, pěvecky i herecky naprosto brilantního. Poté, co Nemorino od něho získal svůj legendární nápoj lásky a pak lehce ovíněn – pochopitelně se sluchátky na uších - ukázal své pohybové kreace, obecenstvo už ze smíchu nevyšlo až do závěrečné opony první půle.

Druhé dějství a úvodní zásnubní hostina byly korunovány skvělým provedením barcarolly Io son ricco e tu sei bella. Verbovací duet obou soků Nemorina a Belcora opět pobavil díky malému tanku na dálkové ovládání, tu vozícímu verbovací smlouvu, tu peníze. Výkon olomouckého sboru i v této inscenaci zaujal, všichni se navíc zapojili opravdu s vervou do všech hereckých akcí. Nejvíce tentokrát ale pobavila dámská část sboru v čele s Gianettou v podání Ley Vítkové ve scéně, kdy se ženy právě od ní dovědí o náhlém zbohatnutí Nemorina po smrti jeho strýce, a kdy nastane hon na bohatého ženicha. Duet Adiny a Dulcamary byl pak pěveckým i hereckým koncertem obou protagonistů. Také největší hit Nápoje lásky, árie Una furtiva lagrima, byla oceněna dlouhým potleskem. Závěrečný duet Adiny a Nemorina byl pak zejména technicky dokonalou tečkou za výkony všech pátečních účinkujících.

Sobotní druhá premiéra pro mě přinesla jedno zajímavé překvapení: Adinu v podání hostující Lenky Brázdilíkové. Ta je důkazem, že i na sousedním Slovensku se rodí dnes tolik populární koloraturní soprány se zajímavou tmavou barvou, ve stylu Anny Netrebko. Lenka Brázdilíková má výtečnou pěveckou techniku a já doufám, že se její jméno dostane i díky debutu v Moravském divadle do širšího povědomí. Poněkud zklamáním byl pro mě Dulcamaro v podání Davida Szendiucha, především proto, že jeho postava postrádala ten správný „tah“, jaký se od tohoto typu role očekává. K perfektnímu pěveckému partu je třeba přidat i velkou dávku hereckého nasazení, jenže Szendiuchův Dulcamara byl spíše akademikem než podvodníčkem. Vedle Gianetty v podání hostující Veroniky Křížové, zůstali Nemorino i Belcore v premiérovém obsazení. Za oba večery jim patří můj obdiv, neboť není zcela jednoduché po týdnu generálních zkoušek odzpívat tak náročné role dva večery po sobě.

Orchestr hrál po oba večery pod vedením Tomáše Hanáka stylově čistě, byť v některých pasážích trošku bezohledně ke zpěvákům. Sním o tom, slyšet někdy zvuk orchestru z doby premiéry opery, kdy například střevové struny smyčcových nástrojů byly k lidskému hlasu mnohem milosrdnější.

Pokud bych měla shrnout své pocity z nejnovější olomoucké operní inscenace, uváděné v italském originále s českými titulky, pak jsou veskrze pozitivní. Jestli se ještě umíte zasmát a pobavit, pak toto představení je přesně pro vás.

Zdena Plachá

Na úvod obligátní dotaz: jaký je váš vztah k tvorbě Gaetana Donizettiho a kdy jste se poprvé setkal s Nápojem lásky?

S Nápojem lásky jsem se poprvé setkal v sezóně 1985/86 v Českých Budějovicích,kde mi jako začínajícímu „kandrdasovi“ byla svěřena role Belcora. Většina italských operních skladatelů je mi velmi blízká, Donizettiho nevyjímaje.

Co je podle vás největší devízou libreta k Nápoji lásky?

Je to nádherná,vtipná situační komedie. Není mnoho takových operních libret, bohužel...

Inscenaci Nápoj lásky jste si v pražské Státní opeře užil na jevišti, teď jste takříkajíc na opačné straně. Berete jako výhodu, že už máte tento titul zažitý coby herec?

Je velkou výhodou,že jsem stál a pořád ještě stojím jednou nohou na opačné straně. Vím,co zpěvák zvládne a co po něm můžu chtít. Možná mi pomáhá i to,že vím jak zpěváci uvažují a co na ně platí.(smích) Myslím, že pro mě ale není při přípravě inscenace výhodou, že dílo dobře znám dopředu a že jsem v něm mnohokrát vystupoval. Mám raději práci,kdy začínám s čistým stolem a nejsem ovlivněn ničím, co jsem viděl nebo v čem jsem zpíval.

Měl jste tendenci Donizettiho sto osmdesát let starou operu nějak aktualizovat, nebo zůstáváte věrný originálu?

Nebudu prozrazovat, přijďte se podívat. Jen malou poznámku. Vyhýbám se dělení divadla na moderní a klasické. Divadlo je podle mě jen dobré a špatné. Snad se nám v Nápoji lásky povedlo vytvořit to dobré! Aspoň doufám.

V Olomouci režírujete poprvé – jak se vám líbí Moravské divadlo Olomouc a jak jste spokojený se souborem?

Především musím říct, že se mi strašně moc líbí Olomouc jako město. Divadlo má nádherně a myslím i prakticky zrekonstruované zázemí, které mu určitě závidí mnohá česká divadla. A co se týká členů souboru, jsou všichni obrovsky pracovití a pokorní vůči kumštu a to je deviza, která dnes bohužel není všude. Doufám, že jim se mnou pracovalo stejně dobře,jako mě s nimi. A taky doufám, že v Olomouci nejsem naposled.

David Kresta
vedoucí oddělení komunikace
Moravské divadlo Olomouc

Foto: www.opera.cz

Nápoj lásky italského skladatele Gaetana Donizettiho z roku 1832 patří k oblíbeným dílům žánru komické opery – opery buffa. Libreto, jehož autorem je Felice Romani, se odehrává na italském venkově. Mladík Nemorino je bezhlavě zamilovaný do cukrářky Adiny, ta však jeho lásku neopětuje. Nemorino žárlí na nafoukaného seržanta Belcora, který se Adině také dvoří. V zoufalství kupuje za poslední úspory od potulného mastičkáře Dulcamary nápoj lásky. Netuší přitom, že jde o láhev obyčejného vína. Druhý den se kolem Nemorina začnou náhle točit všechny dívky z vesnice. Že by Dulcamara skutečně prodával zázračný elixír?

Na jeviště Moravského divadla Olomouc se opera Nápoj lásky vrací po čtrnácti letech. „V této sezoně si připomínáme sto osmdesát roků od prvního uvedení Nápoje lásky v Miláně a naší inscenací tak chceme připomenout genialitu tohoto díla. Nejde v ní jen o lehké melodie a dobrou náladu, Donizetti kladl velký důraz na hudební ztvárnění postav a zachycení jejich vývoje. Jsem přesvědčený, že si tento titul získá početné publikum,“ uvedl umělecký šéf souboru opery a operety Miloslav Oswald.

Inscenaci nastudoval sólista Státní opery Praha Oldřich Kříž. Jde přitom o jeho první režii v olomouckém divadle. „Většina italských skladatelů je mi velmi blízká, Donizettiho nevyjímaje. Nápoj lásky je nádherná, vtipná situační komedie,“ sdělil Kříž, který si pochvaloval spolupráci s olomouckým souborem. „Jeho členové jsou obrovsky pracovití a pokorní vůči kumštu a to je deviza, která dnes bohužel není všude. Doufám, že se jim se mnou pracovalo stejně dobře, jako mně s nimi. A taky doufám, že v Olomouci nejsem naposled,“ uvedl Kříž.

Postavu Nemorina alternuje Jakub Rousek s Milanem Vlčkem. Adinu ztvární Elena Gazdíková, Barbara Sabella a hostující Lenka Brázdilíková, v roli Belcora se budou střídat Jakub Kettner s hostujícím Filipem Tůmou a úlohu vychytralého Dulcamary svěřil režisér Jiřímu Přibylovi a Davidu Szendiuchovi.

David Kresta
vedoucí oddělení komunikace
Moravské divadlo Olomouc

Členka olomoucké činohry Ivana Plíhalová ztvární v tragikomedii Tennesseeho Williamse Skleněný zvěřinec Amandu Wingfieldovou, hyperaktivní, avšak nezaměstnanou matku, která ztrpčuje život svým dvěma dětem – snílkovi Tomovi a poněkud zakomplexované Lauře. „Jsem za tuhle roli moc ráda, protože negativní figury jsou zajímavější a hrají se vždycky lépe. Navíc jsem ve společnosti mladých, talentovaných brněnských herců, kteří mají nadhled a smysl pro improvizaci,“ zdůraznila Plíhalová. Inscenaci nastudoval Adam Doležal, v dalších rolích se představí Michal Isteník, Kateřina Dostalová a Jaroslav Matějka.

Vstupenky na představení jsou k dostání v pokladně Moravského divadla Olomouc.

David Kresta
vedoucí oddělení komunikace
Moravské divadlo Olomouc

Proč jste si vybral právě tuto hudební pohádku Ivo Fischera?

Vrátím se trochu do minulosti. V osmdesátých letech fungovalo Divadlo Petra Bezruče ještě jako divadlo pro děti a mládež. Ve všední dny se hrálo pro děti, o víkendu pak pro dospělé. A já dostal v roce 1988 nabídku, abych nastudoval nějakou pohádku. Vzpomněl jsem si, že jsem v Praze viděl titul My se vlka nebojíme. Písničky, které v téhle pohádce zazněly, se mi moc nelíbily a navrhl jsem proto, že bych tu inscenaci udělal v Ostravě s novým hudebním doprovodem. Poprosil jsem Norberta Lichého, aby složil hudbu, která se dle mého názoru moc povedla. Inscenace měla úspěch, hrála se tuším snad pět roků, ale pak se na ni zapomnělo. Když se na mě před nedávnem obrátil šéf olomoucké činohry Michael Tarant, jestli bych v Moravském divadle nechtěl uvést nějakou pohádku, rozhodl jsem se připomenout právě My se vlka nebojíme.

Co je pro vás na tomto textu nejcennější?

Je to perfektně napsaný muzikál, ve kterém je od každého trochu: pedagogika, moralita, dokonce i politika a hlavně humanistické poslání. A přitom to autor necpe dětem do hlavy nějakým primitivním způsobem.

Příběh pojednává o tom, že tři prasátka chtějí zkusit štěstí v pěvecké soutěži. Je ve vaší inscenaci nějaká zřejmá paralela k Československé SuperStar a podobným televizním show?

Samozřejmě jsme si tuhle souvislost uvědomovali, ale pro mě nebyla až tak důležitá samotná soutěž, jako spíš to, co se odehraje poté. Pěvecký konkurs je spíše impulsem k rozvinutí děje. Ani jsem nechtěl SuperStar nějak karikovat. Uvědomuji si, jak jsou tyhle soutěže populární, dívá se na ně spousta lidí a druhý den se pak nebaví o ničem jiném, než jak dotyčný nebo dotyčná zpívala a v jakých šatech. Ale pro mě to není podstatné.

Hlavními postavami této pohádky jsou prasátka a vlk, kteří další obyvatelé zvířecího světa se v inscenaci objeví?

V porotě zasednou kráva, koza a pes, významnou roli tam má liščí rodina, dále si zahraje šakal nebo bobr.

Můžete představit autora kostýmů?

Kostýmy a scénu vytvořil talentovaný ukrajinský výtvarník Oleksandr Overchuk, který má za sebou spolupráci s ruskými a polskými divadly. Právě v Polsku jsem se s ním seznámil a nabídl mu spolupráci na inscenaci Obchodník s deštěm, kterou jsem dělal v Těšínském divadle.

Pobaví vaše pohádková inscenace i dospěláky?

Já zásadně nedělám rozdíly mezi dětským a dospělým divákem. Podívejte se na filmové pohádky, ty nejlepší děláme my a Rusové. Jsou to výpravná díla s těmi nejlepšími herci. To, že jde o inscenaci pro děti, neznamená, že musí být ošizená s tím, že jde o něco podřadného. Vždyť je to jedno z prvních setkání dítěte s divadlem a jeho poetikou, takže inscenace by měla mít určitou úroveň.

Co by si tedy dětský divák měl odnést z vaší pohádkové inscenace?

Pro mě je hlavně důležité, aby se děti dobře bavily, není nic horšího, než nuda v hledišti. Budu rád, když jim při sledování pohádky dojde, že není dobré být sám, že člověk žije ve společnosti, se kterou musí umět komunikovat. A taky, že všude dobře, ale doma je nejlépe.

David Kresta

Textař, dramaturg a scenárista Ivo Fischer napsal rozhlasovou hru My se vlka nebojíme v roce 1985. Jejími hlavními hrdiny jsou tři prasátka Bumcajda, Brumlajda a Plimplajda, která chtějí se svou kapelou uspět v hudební soutěži Zlatý rorýs. Na první místo si ovšem brousí zuby také zlý vlk Pafnuc Decibel. V porotě, která má určit vítěze, sedí kráva, koza a pes, významnou roli sehraje v příběhu také liščí rodina.

Podle režiséra se děti mohou těšit na perfektně napsaný muzikál, u kterého by rozhodně neměly zažít nudu. „Je v něm od každého trochu: pedagogika, moralita, dokonce i politika a hlavně humanistické poslání. A přitom to autor necpe dětem do hlavy nějakým primitivním způsobem. Budu rád, když malým divákům při sledování pohádky dojde, že není dobré být sám, že člověk žije ve společnosti, se kterou musí umět komunikovat. A taky, že všude dobře, ale doma s opravdovými přáteli
a kamarády je nejlépe,“ přiblížil Suszka.

V rolích prasátek se představí Ivana Plíhalová, Vendula Fialová a Klára Klepáčková, jejich soka s ostrými zuby ztvární Ivan Dejmal.

Autorem hudebního doprovodu a písní je dlouholetý člen Divadla Petra Bezruče Norbert Lichý. Kostýmy a scénu vytvořil ukrajinský výtvarník Oleksandr Overchuk, který má za sebou spolupráci s ruskými a polskými divadly. Program k pohádce My se vlka nebojíme vyrobil člen olomoucké činohry Jiří Nebenführ. Děti v něm najdou omalovánky, vystřihovánky a také notový zápis Písně prasátek.

David Kresta
vedoucí oddělení komunikace
Moravské divadlo Olomouc

Režisér Málek oslovil studenty na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, kde vyučuje operní režii. „S panem profesorem jsme se setkali při několika studentských projektech, znal mě a mou práci, takže mě požádal, jestli bych chtěl hrát v inscenaci v Moravském divadle. S obrovskou radostí jsem na tu nabídku kývl. Vždyť je to western se stoprocentně kladným hrdinou, který má navíc krásné pěvecké party. Nikdy by mě nenapadlo, že se právě téhle role někdy zhostím v profesionálním divadle. Opravdu překvapení,“ popsal student třetího ročníku operního zpěvu Čížek.

Studentka čtvrtého ročníku Vlčková je s rolí Joeovy milé Winnifred rovněž maximálně spokojená. „Čistá a milá povaha Winnifred mi sedí víc. Tornádo Lou bych asi hrát nemohla,“ shrnula Vlčková, která bez problémů zvládla nacvičování akčních scén. „Je tam několik okamžiků, kdy jsem hlavou dolů nebo lítám ve vzduchu. Po fyzické stránce to bylo poměrně náročné, ale zvykla jsem si a zvládla to,“ přiblížila Vlčková.

Muzikálový svět láká oba studenty i do budoucna, vysněné role ale našli v operním žánru. „Mám kladný vztah k Mozartovi a jeho operám. Příští rok si ve škole zazpívám Despinu z Cosi fan tutte, na což se moc těším,“ zmínila Vlčková. „To já naopak Mozarta nemusím, protože vyžaduje perfektně zvládnutou techniku a přitom se zdá, že to zpěvák zvládne levou zadní. Jako vůbec první operu jsem slyšel Smetanovu Prodanou nevěstu v podání Petera Dvorského a Gabriely Beňačkové. Zamiloval jsem se do role Jeníka a tahle náklonnost stále trvá,“ doplnil Čížek.

David Kresta
vedoucí oddělení komunikace
Moravské divadlo Olomouc

Jaké to pro vás je, trávit teď v Moravském divadle prakticky každý den?

Velmi příjemné, mám tu pořád spoustu přátel a kolegů. Každý den si mám s kým povídat a vzpomínáme při tom na staré časy. Cítím se tady pořád jako doma.

Poměrně mě překvapilo, že v Limonádovém Joeovi budete hrát zápornou roli Horáce. Netoužil jste spíš po ztvárnění titulní postavy?

Musím říct, že moje první reakce bylo zděšení, protože hrát stejnou roli, kterou ve filmu nezapomenutelně ztvárnil Miloš Kopecký, je trošku drzost a taky se toho malinko bojím. Ale jsem za tu nabídku rád, záporné role jsou pro herce vždycky zajímavější. Navíc, kdybych hrál Joea, tak by to pravděpodobně byl nejstarší Limonádový Joe v divadelní historii.

Do jaké míry vychází nová inscenace právě z populárního filmu Oldřicha Lipského?

Řekl bych, že je to s filmem dost podobné, nicméně v naší inscenaci se objevují i scény, které ve filmu vůbec nejsou, stejně tak diváci uslyší několik nových písniček.

Jak zvládáte pěvecké party?

Je to trochu boj, protože zpěv není moje doména. Nicméně obě korepetitorky, paní Jedličková i paní Hellová, mi pomáhají. Doufám, že to dobře dopadne, musím tomu věřit a musím na sobě makat.

V současnosti působíte v Praze. Jak se vám daří v angažmá Městských divadel pražských?

Jsem naprosto spokojený. Po roce a půl jsem odešel ze Švandova divadla na Smíchově a požádal ředitele Městských divadel pražských Ondřeje Zajíce, zda by mě přijal do souboru, protože se mi zdálo, že atmosféra tady bude podstatně srdečnější. Což se potvrdilo, mám kolem sebe příjemné kolegy, kteří, přestože jsou známí a populární, pořád zůstávají normálními lidmi. Co se týká práce, mám za sebou tři premiéry a v příští sezoně mě čekají minimálně dvě.

Do Olomouce se nevracíte jen kvůli Limonádovému Joeovi, ale i na reprízy inscenace Obraz, kde se také potkáváte se svými bývalými kolegy…

Jsem strašně rád, že se můžu do Olomouce vracet za prací a v tomto případě se navíc můžu vidět s Martinem Mňahončákem a s Dušanem Urbanem. Dušan je pro mě nejen vynikající herecký partner, ale také skvělý přítel.

David Kresta

Kabaret Červená sedma založil v roce 1909 humorista, spisovatel a hudební skladatel Jiří Červený. Vystupovaly v něm takové osobnosti, jako Vlasta Burian, Eduard Bass nebo Jaroslav Hašek. „K Červené sedmě vede přímá cesta od Semaforu či Cimrmanů. Právě tady jsou kořeny humoru, který je mi tolik blízký,“ popsal Šotek.

Přípravě inscenace Nemravná píseň předcházel pečlivý výběr jednotlivých výstupů a písní. „Éra kabaretů vězela až po uši v Rakousku-Uhersku, řada dobových kupletů je proto nepřenosná. Ale třeba v parodii na zasedání tehdejšího parlamentu jsme nemuseli měnit ani čárku,“ upozornil Šotek. Kromě humorných scének, pod nimiž je podepsaný pozdější autor Klapzubovy jedenáctky a Cirkusu Humberto Eduard Bass, zazní v inscenaci i písně z dílny Basse a Červeného. „Mezi nimi i pokusy o vážný šanson,“ popsal Šotek.

V inscenaci Nemravná píseň hrají a zpívají Klára Klepáčková, Ivan Dejmal, Jiří Suchý z Tábora, Vlasta Hartlová, Ivana Plíhalová, Lenka Kočišová, Jaroslav Krejčí a Vojtěch Lipina.

David Kresta
vedoucí oddělení komunikace
Moravské divadlo Olomouc

Jaký je váš vztah k Lipského nestárnoucí komedii? Patříte k těm, kteří si v televizi rádi vychutnají každou další reprízu?

Patřím ke generaci, která na téhle parodii takříkajíc vyrostla, a vždycky se na ni rád podívám znovu. Podle mě jde o velmi vtipné a nápadité dílo. Mám moc rád Brdečkův humor, dokáže být drsný i laskavý.

Limonádový Joe, to není jen známý film, ale také Brdečkova divadelní hra a román. Čím jste se při přípravě inscenace nechal nejvíce inspirovat?

Divadelní inscenace, které vycházejí ze slavné filmové předlohy, to mají vždycky těžké, diváci mají tendenci srovnávat. Ale protože děláme Limonádového Joea pro jeviště, tak pro mě hlavním inspiračním zdrojem byla právě divadelní hra z padesátých let. Je pravda, že filmová komedie téměř úplně vytěsnila povědomí o existenci divadelní podoby Limonádníka. Když se dnes některé divadlo rozhodne uvést tento muzikál, vychází většinou spíše z filmového scénáře. Divadelní verze má pro mě tu výhodu, že obsahuje mnohem více hudebních čísel.

Dočká se publikum některých situací a scén, které z filmu nezná?

Ano, dočká a možná se bude i divit. Myslím si, že scény, které byly z filmu nakonec vyškrtnuty, jsou vtipné, navíc, jak už jsem zmínil, se diváci dočkají i několika dalších písní.

Titulní roli ztvární vedle domácího Ondřeje Koplíka hostující Václav Čížek, postavu jeho milé Winnifred si zahraje v alternaci s Barbarou Sabellou taktéž hostující Kateřina Vlčková. Můžete je představit?

Působím na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, kde vyučuji operní režii a znám tak místní studenty operního zpěvu. Když vedení souboru opery a operety Moravského divadla projevilo zájem získat pro tuto inscenaci nové tváře, navrhl jsem právě Václava Čížka a Kateřinu Vlčkovou. Jsou to mladí a dle mého úsudku velmi nadaní a talentovaní umělci. Jsem rád, že jim vedení olomouckého divadla dalo příležitost představit se zdejšímu publiku a zároveň získat nové zkušenosti po boku svých zkušenějších olomouckých kolegů.

Po čase se do Moravského divadla vrací i bývalý člen činohry Pavel Juřica. Jak se vám zamlouvá v záporné roli Horáce?

Velmi. Je to výborný herec a pro typ tohoto záporáka je jako stvořený. Má bohaté herecké zkušenosti a dokáže skvěle zahrát jakoukoli roli. Publikum se může těšit také na jeho alternanta Antonína Valentu, dále třeba na Barboru Poláškovou a Václavu Krejčí v roli Tornádo Lou a další.

Jak bude vypadat scéna, kterou pro inscenaci vytvořil Jaroslav Záděra? Podpoří parodický nádech celé hry?

Nesnažili jsme se o realistickou scénu, naopak přiznáváme, že děláme divadlo a že jde o parodii. Ale nechtěli jsme ani opisovat od filmové verze. Pro nás bylo důležité, abychom mohli velice rychle a pro diváka zajímavě měnit prostředí. Jestli počítám dobře, tak za celou inscenaci se jeviště před divákem změní třináctkrát a nabídneme celkem sedm různých prostředí.

Na co byste rád pozval nejen premiérové diváky?

Na inscenaci, kterou jsme se všichni snažili udělat tak, aby byla od začátku do konce vtipná, místy i trochu napínavá. A hlavně, aby diváky dobře pobavila. Chceme, aby lidé odcházeli z divadla spokojení a příjemně osvěžení.

David Kresta

Koncertní program spojí minulost se současností. „Repertoár tvoří jak písně z loni vydaného alba Víc nehledám, tak samozřejmě i osvědčené hity jako Oh Ruby, nechtěj mi lásku brát a další,“ sdělila za zastupující agenturu 4PRESS Klára Mixová.

Album Víc nehledám tvoří převzaté písně legendárního amerického zpěváka country Johnnyho Cashe. Touto deskou si Pavel Bobek splnil dlouholetý sen. „Nahrával ji v Nashville za účasti amerických studiových muzikantů, kteří kromě Cashe spolupracovali i s Bobem Dylanem nebo Stingem,“ upozornil manažer David Němeček. Z domácích hudebníků na album přispěli Robert Křesťan, Wabi Daněk či Pavlína Jíšová.

Navzdory nedávným zdravotním komplikacím je Bobek podle manažerova vyjádření v plné formě. „Na červnový koncert v Olomouci se moc těší, poté ho čeká nabitý letní program,“ doplnil Němeček.

Vstupenky v cenovém rozmezí od 150 do 360 korun jsou v prodeji v pokladně Moravského divadla Olomouc.

Srovnání pražské a olomoucké inscenace se Kubes vyhýbá. „Obě jsou úplně odlišné, což je samozřejmě dané už tím, že na nich pracovaly jiné realizační týmy. Vančurův text je natolik inspirativní, že dokáže oslovit řadou témat. Každý režisér může upřednostnit jiné téma. Přestože jde o adaptaci stejného textu, začínal jsem prakticky znovu od nuly,“ popisuje Kubes.

V inscenaci Národního divadla ztvárnil menší roli Adama, v Moravském divadle získal coby druhorozený syn lapky Kozlíka Mikoláš výraznější prostor. „Je to nádherná postava, která má v sobě spousty poloh, což je pro herce vždycky dobře, stejně jako to, že se v průběhu představení vyvíjí. Jako herec si tak můžu vyzkoušet širokou paletu povahových rysů, nálad a emocí, od divokosti přes vrozenou hrdost a pyšnost až po zamilovanost,“ vyjmenovává Kubes.

Po inscenaci Něco za něco jde už o druhý titul, v němž tvoří pár s Klárou Klepáčkovou. „Tohle partnerství mi naprosto vyhovuje a doufám, že v budoucnu dostanu další příležitost s Klárou hrát. Ona je velmi nadaná herečka a skvělá jevištní partnerka,“ chválí Kubes.

David Kresta

S režisérem Michaelem Tarantem spolupracujete často, dá se říct, že patříte k jeho dvorním skladatelům. Můžete přiblížit způsob vaší společné práce, jak se za těch několik desítek let vyvinul?

Michael je osobitý režisér, ve svých inscenacích hudbu hodně využívá a to se léty nezměnilo. V tom si rozumíme a snad to tak bude i nadále.

V čem je kompozice pro olomouckou inscenaci odlišná od té, kterou jste poprvé představil před více než dvaceti lety v brněnském divadle?

Protože to byla tehdy velice úspěšná inscenace, zdálo by se lákavé všechno nechat tak, jak bylo. Ale ani já, ani Michal jsme nechtěli vyrobit pouhou kopii. Proto má většina písní nové aranžmá a všechny jsem znovu nahrál. Složil jsem i několik nových scénických skladeb. Na rozdíl od Brna můžeme v představení využít i operní sólisty a sbor, což je skvělé.

Režisér Tarant i dramaturg Milan Šotek svorně prohlašují, že navzdory písničkám není Markéta Lazarová muzikál. Jak to vnímáte vy a jakou úlohu podle vás písně v inscenaci mají?

Já souhlasím. Markéta Lazarová je plnokrevná činohra, která k ještě většímu prožitku využívá spoustu hudby. Dnes, zvlášť v Čechách, je módní nazývat muzikálem téměř cokoli, kde se zpívají nějaké písničky. Dobrý muzikál jako žánr má ovšem svoje zákonitosti. Například hudební čísla by měla být nositelem děje. Tyto postupy jsme v Markétě programově nedodržovali. Ale na druhou stranu – kdo by chtěl jít na muzikál za hudebními emocemi, věřím, že je v téhle inscenaci najde v míře vrchovaté.

Můžete přiblížit podobu vaší kompozice k inscenaci? Jak je to s případnou inspirací hudbou Zdeňka Lišky k Vláčilově filmové adaptaci?

Liškova hudba ve filmu je krásná, ale mě inspirovaly úplně jiné věci. Základ vychází z rocku, ale nikoliv hraného klasickými nástroji. Využívám symfonické bicí nástroje plus dva živé bubeníky. K tomu jsou na nahrávce etnické i středověké nástroje. Nevyhýbám se ani elektronice a samplům, tak, jak je to v dnešní hudbě obvyklé.

V Moravském divadle vaše hudba naposledy zněla před deseti lety, v inscenaci Poslední kráska jihu. Jaké byly vaše dojmy z aktuální návštěvy divadla?

Příjemné, pracuje se tady hezky. Škoda, že jsem neměl čas zhlédnout víc představení z těch, která se v Olomouci právě hrají. Tak snad příště. Ale tentokrát jsem poznal i staré hodolanské divadlo, které slouží jako ubytovna pro hosty a má pro mě velmi zajímavou atmosféru.

Jak by vypadala vaše pozvánka pro návštěvníky olomoucké premiéry inscenace Markéta Lazarová?

Přijďte na Markétu Lazarovou a nechte na sebe působit jiné emoce než ty u televize nebo monitoru.

David Kresta

Držitelku tří bronzových plaveckých medailí z mistrovství světa vozíčkářů a tělesně postižených objevil režisér Michael Tarant právě v hledišti Moravského divadla. „Byla jsem se podívat na představení Měsíc nad řekou, kde mě pan Tarant oslovil s nabídkou, jestli bych nechtěla hrát v chystané Markétě Lazarové. Byla to nabídka, která se neodmítá,“ popisuje Hladká.

Režisér ji obsadil do role Johany, dcery loupeživého šlechtice Kozlíka. „Naštěstí pro mě jde o malou roli, protože nemám hereckou průpravu. Ale jsem ráda, že můžu být na jevišti často. Co se týká hraní na divadle, je to pro mě premiéra. Byla jsem na první čtené zkoušce, potom jsem se naplno zapojila do procesu příprav. Samozřejmě se všechno muselo přizpůsobit škole,“ upozorňuje studentka Slovanského gymnázia v Olomouci.

Práci s režisérem a uměleckým šéfem činoherního souboru Tarantem si Anna Hladká velmi pochvaluje. „Nevnucuje hercům svou představu, spíš popíše situaci podobnou té, která vznikla na jevišti. Člověk má pak jasnou představu, jak by danou věc řešil nebo jak by se zachoval v běžném životě. Takový postup mi dokonale vyhovuje,“ říká Hladká.

Účast na přípravě inscenace Markéta Lazarová je pro ni velkým mezníkem. „Jsem za tuhle zkušenost moc vděčná. Pokud by v budoucnosti přišla nějaká podobná nabídka, určitě bych neřekla 'ne',“ uzavírá Hladká.

David Kresta

Režisér důsledně zachoval velkolepý jazyk předlohy a současně akcentoval shakespearovské kvality textu. Základním tématem zůstává láska a boj mladého těla s duší. „Ve středu dění stojí titulní postava, která váhá mezi láskou k Bohu a nově probuzeným citem k synovi loupeživého šlechtice Mikolášovi. Každý, kdo se s Markétou setká, odchází zasažený a otřesený její krásou, něžností a čistotou,“ popsal dramaturg Milan Šotek. Inscenace se výrazně soustředí na rodinné vztahy, stejně jako na zachycení dramatických, mezních situací, kdy postavy stojí před důležitým rozhodnutím. „Právě v těchto vypjatých chvílích začnou postavy zpívat, Markéta Lazarová však není muzikál,“ upozornil Šotek.

Autorem scénické hudby a písní je Daniel Fikejz, který s Tarantem spolupracoval již na inscenacích Markéty Lazarové v Městském divadle v Brně a Východočeském divadle v Pardubicích i na polské verzi. Texty k písním napsal Ivan Huvar. Kostýmy vytvořil uznávaný český malíř a ilustrátor Michael Rittstein, který do olomouckého divadla pravidelně dojíždí a dohlíží na výrobu kostýmů. Na výtvarné stránce a výrobě rekvizit se podílí dlouholetý fotograf Moravského divadla Ivan Šimáček.

Kromě olomouckých činoherců připravují inscenaci rovněž členové souboru opery a operety Moravského divadla.

Rodačka z Čeladné je absolventkou sólového zpěvu na Janáčkově konzervatoři v Ostravě u profesorky Elišky Pappové. „Na studia vzpomínám ráda, i když to byly těžké roky. Musela jsem skloubit školu a učení s vystupováním v Národním divadle moravskoslezském. S paní profesorkou Pappovou se vídáme dodnes, potkáváme se na Fakultě umění v Ostravě, kde mě vede při studiu sólového zpěvu,“ říká Šnytová.

Vedení Národního divadla moravskoslezské nabídlo v roce 2007 půvabné herečce angažmá v operetním souboru. Jako sólistka tu ztvárnila desítku rolí, včetně Esmeraldy ve Zvoníkovi u matky Boží nebo Minnie v Hello, Dolly! „Ráda vzpomínám na Arzenu v Cikánském baronovi, to byla moje první velká role. Ale asi nejraději mám Violettu z Fialky z Montmartru. To je nádherná postava, sirotek, kterému se podaří zažít pocit štěstí,“ zmiňuje.

Hostující herečce se zpívání a tanec na olomouckém jevišti moc líbí. „V Moravském divadle je opravdu příjemná atmosféra. Jsem ráda, že můžu účinkovat v projektu, ve kterém se spojily všechny tři soubory. Líbí se mi, jaké jsou tu mezi členy souborů dobré vztahy a jak ta spolupráce bezvadně funguje,“ oceňuje Šnytová a věří, že nová inscenace bude mít u diváků úspěch. „Sugar je příjemná oddechová zábava s nádhernou živou hudbou a krásnou choreografií. Diváci dostanou všechno to, co obnáší dobrý muzikál,“ říká na závěr.

David Kresta

Muzikál Sugar vychází z legendární filmové komedie Někdo to rád horké. Vzpomenete si, kdy jste tenhle film viděli poprvé? A jaký k němu máte vztah?

Dejmal: Poprvé jsem ten film zaregistroval coby malý kluk, ale nevěnoval jsem mu tehdy nějakou zvláštní pozornost a časem mi tak nějak vyšuměl z hlavy. Podíval jsem se na něj znovu až nyní, v souvislosti s přípravou olomoucké inscenace. Tentokrát už jsem ho sledoval opravdu bedlivě. Je to výborná podívaná, určitě i díky skvělým hercům v hlavních rolích.
Lipina: Mně se film Někdo to rád horké dosud zázračně vyhýbal, poprvé jsem ho viděl, až když jsem zjistil, že mě obsadili do role Jerryho. Byl to pro mě skvělý studijní materiál, Jack Lemmon a Tony Curtis byli úžasní herci. Navíc se mi líbí použitý humor, který je jemný a milý, bez vulgarit.

Nezáviděli jste si vzájemně hlavní postavy? Joe sice skončí s krásnou dívkou, ale Jerry je zase divácky vděčnější, o zábavu se více stará právě on.

Dejmal: Já si svou roli tedy rozhodně prohodit nechtěl, protože jsem to já, kdo skončí v náručí Marylin Monroe, v naší inscenaci tedy Martiny Šnytové. Každopádně souhlasím, Jerry je ten, kdo má v komedii řadu vtipných scén a na Joeovi je, aby ho trochu krotil.
Lipina: Já jsem za postavu Jerryho moc vděčný, protože má psychologický vývoj, což v komediích nebývá tak úplně zvykem. Na začátku je bez peněz, potom vstoupí do snu, protože kolem něj jsou najednou všude ženy a on na ně může sahat. Tedy až do okamžiku, kdy ho začne balit milionář Osgood. Na konci už je Jerry téměř šílený, snaží se z toho všeho nějak vyhrabat.

Jak jste se vyrovnávali s nástrahami, které skrývá ženské oblečení a obuv?

Dejmal: Patřím k hercům, kteří nemají moc rádi přílišné líčení, takže když jsem se dozvěděl, co mě čeká, tak jsem si řekl: dobrá, tak ale se vším všudy, od nalepených řas přes podvazky až k botám na vysokých podpatcích. Byl to pro mě předem prohraný boj, ale už jsem se s tím smířil a užívám si to.
Lipina: Musím říct, že vysoké kramfleky, to je tedy mor. Ale kotníky máme zatím oba v pořádku. Jsem rád, že to nesklouzlo k nějaké travesti show, Joe a Jerry jsou v našem podání skutečně noblesní dámy.

Jak náročné pro vás bylo zvládnout pěvecká čísla?

Dejmal: Hodně mi pomohla paní profesorka Eliška Pappová, která mi na konzervatoři dala základy pěvecké techniky. Muzikálovou zkušenost mám z DAMU, ale to nebyla hlavní role a navíc jsem nezpíval s živým orchestrem. V tom je pro mě Sugar nová, zatím si to moc užívám.
Lipina: Se zpěvem je to boj, přece jen jde o muzikál, kde člověk hraje, zpívá a ještě tančí. Ale nebál jsem se do toho pořádně šlápnout. Navíc zazpívat si pod vedením dirigenta s živým orchestrem, to je zážitek.

Na co se návštěvníci olomoucké inscenace Sugar mohou těšit?

Dejmal: Na lehkou, oddechovou zábavu, která bude bublat jako šampaňské a která snad všechny diváky příjemně potěší.


David Kresta

Moravské divadlo Olomouc sáhlo na jistotu, vždyť muzikál byl úspěšný na celém světě a podobně jako filmová předloha vyvolával salvy smíchu nejen u zahraničního publika, ale také u diváků na tuzemských scénách. „Film proslavila především nezapomenutelná  Marilyn Monroe a další herci – Tony Curtis s Jackem Lemmonem. Muzikálové představení Sugar je v Moravském divadle výjimečné tím, že se jedná o první společný projekt všech tří souborů v tak velkém rozsahu,“ zdůraznil ředitel Josef Podstata s tím, že muzikál je určen pro diváky, kteří se rádi smějí.


„V určitém smyslu je celý muzikál více činoherní a bude možno vidět i určité rozdíly v tom, jak se ke ztvárnění postav budou stavět jednotliví umělci. Pro mě osobně to bude zajímavé, protože každé další nastudování je určitým dobrodružstvím a přináší něco jiného a nového. A na to se vždycky velmi těším,“ uvedl šéf souboru opery a operety Miloslav Oswald. 


V roli nezodpovědné a krásné zpěvačky Sugar se představí hostující pětadvacetiletá Martina Šnytová, pro niž je ztvárnění této role splněním snu. „Olomouckého diváka zatím neznám… tak snad jen nesměle: Moc se na vás těším a snad vás i pobavím,“ vzkázala umělkyně, která v současné době působí jako sólistka operetního souboru Národního divadla moravskoslezského v Ostravě.

Představitel saxofonisty Joea Ivan Dejmal alternuje tuto roli s Ondřejem Koplíkem. „Je to něco úplně jiného než opera, kterou stavím na první místo.  Nicméně i muzikál mám velice rád. Dosud jsem měl čest vystoupit v tomto žánru pouze jako Freddy v My Fair Lady. Na Sugar se ale až neskutečně těším,“ řekl Ondřej Koplík.

Vojtěch Lipina, který nastudoval roli kontrabasisty Jerryho, přiznal, že muzikál je první divadelní formou, která ho oslovila: „Skrze muzikál jsem se vlastně začal zajímat o divadlo, později hlavně o činohru.“ Pro sólistu souboru opery a operety Antonína Valentu, který Jerryho alternuje Vojtěchem Lipinou,  je klasický světový muzikál jako Sugar nebo My Fair Lady srdeční záležitostí.

Na jevišti MDO byla hra Sugar uvedena poprvé v roce 1997, kdy měl režii Martin Dubovic, dirigentem byl Travis Hatton, výtvarníkem Alexandr Babraj. Sugar tehdy hrála Jana Koučková, Joea Petr Šíma a Jerryho Josef Sitko. Představení Sugar je uváděno s laskavým svolením Tams-Witmark Music Library, Inc.