Právě prohlížíte: Činohra
Dnes a zítra

divadelní prázdniny - nehraje se

Naše tipy
3.9 (st) sk. - 19:00

Paganini

Opereta ve třech dějstvích

23.9 (út) sk. - 19:00

My Fair Lady

Nejhranější světový muzikál o prostořeké květinářce

5.10 (ne) sk. NO 14:30

Falstaff

Komická opera ve dvou dějstvích

29.10 (st) sk. C 19:00

Turandot

Lyrická opera ve třech dějstvích

Činohra

Olomouc je tradiční kulturní centrum. Divadlo je tradiční kulturní instituce. Tradicí se ani v jednom případě nemyslí to, co se jen udržuje. Tradice – tradice chápaná jako soubor hodnot včetně divadelně profesionálních – se nedá jen udržovat, přesněji řečeno, tradice stejně jako kultura se udržuje jedině tím, že se rozvíjí. Kultura znamená vždycky jistou úroveň: úroveň citlivosti, úroveň citovosti a nezatemněné mysli při zacházení člověka s člověkem. Tuto úroveň pomáhají udržovat kulturní instituce. K takovému velkému kulturnímu centru, jakým je Olomouc, patří také velké divadlo.

Chce-li být činohra velkým divadlem, i když třeba pojednává o intimních věcech komorním způsobem, musí to být divadlo herecké – samozřejmě divadlo režírovaných herců, jejichž možnosti režie neomezuje, ale stimuluje, provokuje a pomáhá rozvíjet. Soubor olomoucké činohry představoval ve svých nejlepších časech jeden z nejlepších souborů v republice. Každý soubor roste na velkých úkolech, a tak zejména každou konfrontací s velkou klasikou ověřuje a rozvíjí svou úroveň. S klasikou a hodnotami, které představuje, není ovšem možné se úspěšně konfrontovat jinak než ze současných pozic, a tedy ani bez stálé pozornosti k současným hrám a způsobům hraní. Protože má jít o vyrovnání s podněty, které poskytuje divadelní kultura jako taková a ne nějaký její redukovaný výsek, musí tomu odpovídat složení souboru: musí v něm být zastoupeny osobnosti v tak diferencovaném generačním a typově uměleckém rozvrstvení, které činí i z jejich setkávání zdroj inspirace. V průběhu tohoto setkávání se z jednotlivců vytváří soubor: divadelní ansámbl. Ansámbl není totéž co parta: skládá se z osobností, jejichž nároky na sebe je opravňují k tomu mít vysoké nároky i na ty ostatní. Olomoucká činohra má být ansámblem v tomto smyslu. Tradice velkých evropských městských divadel je od začátku postavená na rozvíjení kulturních hodnot zábavným způsobem. A na přesvědčení, že velmi zábavné bývá také občas se nad sebou a nad světem zamyslet – a to třeba s odstupem, jaký lidem odjakživa umožňuje komedie na příslušné úrovni.

Mluvíme-li o úrovni v divadle, mluvíme o umění. Umění není nic tajemného, rozumíme-li jím to, že každý, kdo se odvažuje předstoupit před obecenstvo, musí opravdu něco umět. Herec a divadlo jako takové se svému obecenstvu vždycky svěřuje. V Olomouci lze a mělo by se vycházet z toho, že se svěřuje někomu, kdo má úroveň a kdo o tuto svou úroveň při vzájemném setkávání s divadlem pečuje – a svými nároky pečuje i o své divadlo. Pak z každého setkání těm na jevišti i těm v hledišti něco zůstává. Dnešní potenciální divák získává obraz o světě a o sobě různým způsobem. Způsob, jakým ho získává v divadle, je nenahraditelný, protože je to způsob získávaný při intimním setkání člověka s člověkem tváří v tvář zde a teď.

Chceme rozvíjet velkou činohru velkého divadla, jehož podmínkou na jevišti je dávat se obecenstvu celý, se vším, co ve mně je. To předpokládá důvěru ve vlastní obecenstvo. Chceme dělat všechno pro to, abychom své obecenstvo nezklamali, a jsme přesvědčení, že když se toho budeme odhodlaně držet, ani naše vlastní obecenstvo nás nezklame.