Jacques Brel, Vladimír Vysockij, Karel Kryl

Sólo pro tři

Brel - Vysockij - Kryl

Tři zpívající básníci, tři velcí umělci, tři lidé. Tři různé kultury, osobnosti, osudy. Ač rozdílní v rámci jazyka, hudebního projevu i poezie textů, přesto existuje daleko více toho, co je naopak spojuje. Dnes již klasici, kteří se klasiky stát nechtěli, jako by promlouvali podobnou řečí. Slovy, která tryskají hluboko z nitra hrudníku a která jsou pravdivá tak, jak pravda jen dokáže být. Slovy, která neúnavně rebelují proti násilí, falši a zradě, která nepřestanou vyzdvihovat pravdu, něhu a lásku. Tři nekompromisní bojovníci, z nichž se ani jeden nedožil padesátky. Taneční divadlo s podtitulem Sólo pro tři není čistě narativním příběhem. Spíše jde o obrazy spojující se v jakousi mozaiku, jež je "flashbackem" někoho, kdo se možná jmenoval Jacques, možná Vladimír nebo snad Karel... ale to je vlastně jedno. Tento "kdosi" v sobě nese střípky všech tří a vlastně do určité míry dnes mluví za ně. Obrazy epickými i lyrickými, v duchu ostrého protestu svérázného humoru, jemného patosu, bezbřehého smutku až po vědomí nevyhnutelnosti samoty a smrti. Nespoutaná vnitřní energie, která dává vzniknout něčemu neotřelému a jedinečnému, však zároveň vysává a zabíjí.



Jacques Brel, Vladimir Vysockij, Karel Kryl

A SOLO FOR THREE

Brel – Vysockij – Kryl


Three singing poets, three great artists, and three people. Three different cultures, personalities, and destinies. Although they are rather unlike one another as regards their languages and musical expressions and the poetry of their lyrics, they have, surprisingly, quite a lot of things in common. All of them are considered classics today, although that was never what they desired to become, and they seem to speak a similar language. A language of words which well forth from deep in their hearts and which are as truthful as only the truth can be. A language of words which tirelessly rebel against violence, falsehood, and betrayal. Words which will never cease to accentuate the truth, tenderness, and love. Three uncompromising fighters, none of whom lived to be fifty. The dancing theatre with the subtitle A solo for three is not a purely narrative story. It rather depicts pictures intertwining into a kind of mosaic, which is a “flashback” of somebody whose name might have been Jacques, or Vladimir, or perhaps Karel…but it does not really matter. This “somebody” carries inside him fragments of all three of them and, as a matter of fact and to a certain extent, he talks for them today. He voices their views through images, both epic as well as lyrical, with the spirit of a sharp protest within his characteristic humour, reaching from gentle pathos and endless grief up to awareness of the inevitability of loneliness and death. The same unchained inner energy which gives rise to something novel and unique is, however, the energy which sucks the life out of them and kills them at the same time.